18. Kapitola: Naděje změnila se v prach

21. ledna 2009 v 21:07 | Jenny |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Není co dodat, jen chci říct: Jennysku promin. A jinak se ti to moc povedlo. Nenapsala bych to líp. Jsem ráda, že jsi tu povídku nenechala jen tak. Děkuju.


Svítalo.
Zrod dne doprovázelo krvavě rudé světlo, které se elegantně, krůček po krůčku šířilo oblohou, pohlcovalo poslední stíny noci a útočilo na zem, dosud klidně ponořenou ve snu.
Naposledy jsem se dotkla hrotem brku, namočeném v tmavém inkoustu, pergamenu.
Tečkou jsem ukončila další ze svých zpovědí člověku, jehož tvář se propadala do nejhlubších a nejtemnějších vod zapomnění. Vždy jsem si myslela, že obličeje těch, které milujeme, se z našich vzpomínek nikdy nevytratí, že nikdy nezapomene na jejich jednotlivé rysy, jaký tvar měla jejich ústa, jakou barvou zářily jejich oči. Věřila jsem v to, že si budeme navždy pamatovat jejich hlasy, jejich smích…
A pokud tomu tak není, pokud si nedokáži vybavit, co to znamená? Málo jsem milovala, anebo byla má víra ve věčnost paměti natolik naivní? Nevím. Čas je zloděj, krade vše, co bylo dříve tak jasné, nezpochybnitelné.
Siriuse jsem vídala už pouze ve svých snech, nebo spíše v nočních můrách. Opakovaly se každou noc, pokaždé se mi vracel ten okamžik, kdy jsem ho opustila, bezmocného, se zavřenýma očima, tak, jak jsem ho o to požádala. Trápila jsem se, neustále dokola jsem sama sobě pokládala otázky, na které jsem neznala odpověď. Jak by to bylo, kdybych zapomněla na svoje obětování, kdybych si nenamlouvala, že jedině já ho dokáži ochránit, že jen díky mému odchodu bude v bezpečí…? Možná, že bych teď žila jinak, lépe. A nebo také ne.
Slunce vyšlo nad obzor. Rudá záplava zezlátla a já jsem zhasla hůlku, kterou jsem si doposud svítila. Pergamen jsem stočila do ruličky, převázala ho zelenou stužkou a ukryla do tajné skrýše a po špičkách odebrala zpět do ložnice. Zamotala jsem se do přikrývky a tu dobu, než se probudil Regulus, jsem strávila zíráním do stropu.



***




Zahrada, která patřila k domu, byla mým oblíbeným místem. Trávila jsem tu v podstatě všechen svůj volný čas. Jenom mé povinnosti Smrtijeda, zima, vítr mě dokázali vyhnat z této oázy klidu.
Připadalo mi to divné, téměř zvrácené, ale bylo pravdou, že mě Regulus podporoval - sice do určité míry, jak mu povolovala jeho zbabělost, ale podporoval. Už několikrát se ponížil dokonce k tomu, orodovat za mě u svého Pána, takže díky němu jsem byla ušetřena několika razií na nevinné. Přestaly mě po celém domě pronásledovat zástupy skřítků. Trochu povolil krutá a bolestivá pouta, kterými mě k sobě svazoval.
Jenomže já jsem se před ním měla stále na pozoru. Mermomocí jsem si od něj udržovala odstup, třebaže on za své ústupky zjevně očekával nějaké ústupky také z mé strany. Nedokázala jsem to. Nebyla jsem natolik dobrá herečka, abych dokázala sehrát roli šťastně zamilované manželky. Bylo mi jasné, že Regulusovi jednoho dne dojde trpělivost a připraví mě o svou dobrou vůli.
Nevěděla jsem, čím to bylo, ale vždy jsem, aniž by promluvil, dokázala vycítit jeho přítomnost - přesně jako nyní. Přestože mi harmonie tichého šepotu listů, se kterými si pohrával vítr, byla milá, rozhodla jsem se, že ji naruším jako první.
"Chceš něco?" zeptala jsem se, aniž bych se na něj otočila.
"Jen ti připomenout tu dnešní akci."
Moje ústa se sama zkroutila do nepovedeného úsměvu.
"Bylo by vůbec možné, zapomenout na ni? Ta představa je téměř k smíchu," řekla jsem. Doufala jsem, že teď odejde, ale zřejmě to nebylo to jediné, co měl na srdci. Vešel do mého zorného úhlu a opřel se o bohatě zdobené zábradlí malého altánku.
"Nesnáším tvoji ironii. Vždycky mi lezla na nervy, vytáčela mě k nepříčetnosti. A na druhou stranu, je to jedna z mnoha věcí, která mě na tobě přitahuje," pronesl tiše. Pootevřela jsem oči a povytáhla jsem obočí. Chtěla jsem mu na to něco odpovědět, nevěděla jsem, co, takže jsem oči zase zavřela.
O rty se mi otřel lehký polibek. Ztuhla jsem a když jeho ruce zamířily po mých zádech a níž, uhnula jsem hlavou a vymanila se z Regulusova obětí. Mlčky jsem zamířila zpět do domu. Dohonil mě a zabránil mi, abych pokračovala po schodišti do druhého patra.
"Proč se konečně nesmíříš se životem, který žiješ? Proč se neustále utápíš v minulosti? Ve vzpomínkách na někoho, kdo byl jen zábleskem?"
Věděla jsem, že Regulus má na mysli Siriuse a nenáviděla jsem ho za to, že se o něm zmiňuje. Neměl na to právo. Neměl...
Otočila jsem se k němu čelem. Temně zelené závěsy na oknech nedovolovaly světlu, aby proklouzlo i do bezútěšného šera domu. Regulusovy oči byly temnější, než obvykle.
"Pleteš se, neutápím se v minulosti. Tu jsem pohřbila. A s ní i vzpomínky," odvětila jsem. Regulusovi zacukalo čelistí a krátce trhnul hlavou.
"Věř mi nebo ne, ale znám tě natolik dobře, abych věděl, že to, co tu teď říkáš, jsou lži. Prachsprostý lži, nic jinýho." Mírnost se z jeho hlasu vytratila, místo ní podbarvovaly jeho tón odstíny jízlivosti a potlačovaného vzteku. Má letargie se také rozplynula neznámo kam.
"Ty že mě znáš? Ty mě neznáš! Nemůžeš mě znát, nevíš, co chci, po čem toužím a ani to vědět nechceš. Nezajímá tě, že nechci zabíjet, že nechci být poskok té zrůdy. Pro tebe jsem dobrá leda tak do postele, občas jako ozdůbka na těch smrtijedských, odporných akcích, při kterých mám pocit, že se buď už dočista zblázním, nebo zemřu, což by byla ta lepší varianta. Ale nevíš, kdo doopravdy jsem. Kdyby si to věděl, věděl by jsi také, proč se nechci smířit se svým životem. Já nedokážu zabíjet jako na běžícím pásu a nemrknout ani okem. Ty si nikdy nedokážeš ani představit, jak strašné je žít s vědomím, že jsem byla donucena někoho připravit o život! Protože ty zabíjíš s potěšením. S potěšením a s chutí. A víš co ti ještě povím? Nejraději bych ti teď plivla pod nohy, abych ti dokázala, jak moc tebou pohrdám, ale ani za to mi nestojíš!" Regulusovi se zablesklo v očích a vzápětí mi přiletěla facka. Chytila jsem se za tvář a do očí mi vhrkly slzy. Ještě pevněji sevřel mou ruku a zblízka mi mrazivě zasyčel do tváře:
"Pohrdáš? V tom případě se dnešní akce zúčastníš. Už nikdy víc nepočítej s tím, že bych se za tebe u Pána přimluvil.Myslel jsem si, že mi budeš za mou ochranu tvé zbabělosti alespoň trochu vděčná." Donutil mě, abych se na něj podívala. Rty měl stáhnuté v úzkou, tvrdou linku.
"Asi jsem se spletl, že?" zašeptal, pustil mě a odkráčel.
Zlostně jsem si otřela slzy a vrátila se do zahrady. Satisfakce se nekonala. Dnes v noci budu znovu hrát svou roli zabijáka. A tentokrát mě před tím nikdo a nic neochrání.



***



Už po několikáté ve svém životě jsem se ujišťoval, jak moc je Dvanácterák tvrdohlavý. Ovšem ani tento fakt mi nezabránil v tom, abych se už asi po milionté pokusil Jamese přesvědčit o tom, aby Lily a novorozeného Harryho nechal chvíli odpočinout a šel se mnou narození svého syna pořádně oslavit. Teprve až se kamarád dostatečně ujistil v tom, že Harry má opravdu deset prstíků na rukou, deset prstíků na nohou, úžasně zelená očka po Lily a stejně tvarovaný nos, jako má on sám, jsem ho za vydatné podpory Lil, která s láskou, pobavením, ale i únavou sledovala vytržení svého manžela, konečně podařilo odtáhnout z porodnice.
Přibrali jsme ještě Remuse, který se sice trochu zdráhal, ale nakonec ho James usadil pádným argumentem, že přeci musí oslavit narození pokračovatele rodu Potterů. Na to Rem nemohl říct ne, takže jsme se odebrali do nejbližší hospody ve třech. Petr chyběl. Začínal jsem mít starost. Ne, že by mi na Červíčkovi tolik záleželo, spíše to bylo pro to, že on jediný věděl tajemství Potterových. Znervózňovalo mě, že o něm nemáme žádné zprávy. Byl jsem to přeci já, kdo navrhnul, aby právě Petr věděl o místě úkrytu.



***



Druhý den ráno mě probudila otřesná bolest hlavy a zvuky dávení, které se linuly ze záchodu. Ušklíbnul jsem se, ale to jsem neměl dělat. Hlavou mi projela další vlna bolesti. S obtížemi jsem se vyhrabal z postele a odšoural se do kuchyně, kde Remus, jak jsem identifikoval ze specifickýho smradu, připravoval spásný lektvar.
"No ty vypadáš," ozval se, když zvedl zrak od kotlíku a s pobavením si mě měřil.
"Pořád líp, než James," usadil jsem ho a rozvalil se na rohovou lavici."Jak jsme se sem vlastně dostali?" napadlo mě náhle. Remus mi podal pohár, ze kterého se kouřilo a pracně skrýval úsměv.
"Hm. Přemístit se se dvěma opilými žoky nebylo možný, takže jsem strávil dvacet minut tím, že jsem vás táhnul pěšky a poslouchal vaši hádku o tom, jaký druh pánskýho prádla je víc praktický."
Přes okraj poháru jsem po Remusovi šlehl nepěkným pohledem, ale ani to ho nezastavilo v dalším líčení.
"No a potom jste se s Jamesem rozhodli, že vylezete na střechu a zkusíte lítat. Musím ti říct, že jsem netušil, jaký pěvecký talent v tobě dřímá. I believe I can fly v tvém podání bylo dost...jak bych to řekl - extraordinerní."
"O až takový podrobnosti jsem tě nežádal," přerušil jsem Rema zavrčením. Ten jen pokrčil rameny a posadil se ke stolu.
"Nedáš si taky?" zeptal se a kývnul hlavou ke své snídani. Zašklíbil jsem se na něj. Netušil jsem, jak škodolibý dokáže Náměsíčník být. V tom se do kuchyně přiloudal s mokrým ručníkem, připlácnutým na obličeji sténající James.
"Víš, co se mi na tobě a na Jamesovi líbí? Že vy dva vždycky držíte pohromadě - v dobrém i ve zlém," utahoval si z nás Rem neochvějně dál. James se narozdíl ode mě vzmohl jen na další zaúpění, načež se prudce zvedl a odběhl zpět na záchod.


***



"Vnímáš mě, Siriusi?" Tichý hlas se lehce dotknul mého sluchu. Já jsem sebou trhnul a zamrkal.
"Jasně, že jo," odvětil jsem příliš rychle na to, aby mé ujištění mohlo být pravdivé. Evelyn se smutně usmála a pohladila mě po tváři.
"Víš, Siriusi, někdy mám pocit, že mi unikáš. Odcházíš ode mě někam, kam za tebou nemůžu," zašeptala a já jsem uhnul zrakem před pohledem jejích tmavých očí.
Věděl jsem, že si Evelyn mé chování nezaslouží. Ale jsem s tím nemohl nic dělat, i když jsem chtěl! Sakra, já jsem chtěl! Jenomže to nešlo. Přestože jsem se s Ann neviděl rok, neznamenalo to, že úplně opustila můj život. I když to, co jsem s ní prožil, bylo prchavý a krátký, zůstal ve mně jakýsi odraz, který mi bránil v bezstarostném žití, třebaže jedinou hmotnou připomínku vztahu, který vlastně vztahem ani nebyl, a který tvořilo více bezmoci, vzteku a smutku, než něhy a štěstí, představoval stříbrný kroužek, který mi tenkrát Annabell dala. Pořád jsem ho nosil, něco mi bránilo sundat ho a zahodit ho.
S Evelyn jsem se poznal na svatbě Jamese a Lily. Já jsem byl svědek Jamese, ona svědčila Lily. Po obřadu jsme se spolu dali do řeči a tak z toho nějak vyplynulo to, že jsme si domluvili rande.
Nemohl bych najít větší protiklad Annabell, než Evelyn. Netýkalo se to jen vzhledu - Evelyn byla tmavovláska s velikýma, sametově hnědýma očima, ale i povahy. Mezi Evelyniny vlastnosti, které jsem si oblíbil, patřila hlavně její nekomplikovanost. Měl jsem rád pohodu, kterou ve mně dokázala vždy vzbudit. Byla vtipná, zábavná, nenudil jsem se s ní. Ale zatímco Evelyn se do mě zjevně zamilovala, já jsem ji měl rád. Rád - žádná láska, vášeň, nic takovýho. Byla víc mojí kamarádkou, než partnerkou. Rány, které zůstaly po Annabell Evelyn sice uzdravit nedokázala, ale dokázala mi pomoci pomalu zapomínat. Bylo jednodušší zapomínat na to, co bylo, v její společnosti, než zůstat sám. Byl jsem sobec, obrovský sobec, ale nechtěl jsem o ni přijít. Měl jsem pocit, že když opustím Evelyn, přízrak jménem Ann se znovu vynoří.
"Promiň, jen jsem se zamyslel," usmál jsem se na ni. "O čem jsi se mnou vlastně chtěla mluvit?" otázal jsem se vzápětí. Evelyn zasunula zatoulaný pramen svých vlasů za ucho.
"Podívej, Siriusi. Já nechci, aby to vypadalo tak, že někam spěchám, ale koneckonců spolu chodíme už rok a já nemám zrovna pocit, že by si chtěl náš vztah někam posunout," začala a přitom si nervózně hrála s ubrouskem. "Chtěla jsem tě dnes pozvat k nám na večeři. Rodiče by tě moc rád poznali." Na chvíli se odmlčela. "Ale jen jestli ty chceš..." řekla potom.
Až teď jsem pochopil, proč byla dnes tak nervózní a roztěkaná. Něco uvnitř mě křičelo, ať se s ní hned tady rozejdu, ale já jsem vnitřní hlas umlčel.
"Samozřejmě, že chci, Evie. Akorát...nejsem si jistý, že padnu do oka tvýmu tátovi. Z toho, co jsi o něm povídala jsem pochopil, že mu trvalo hodně dlouho, než se srovnal s tím, že jsi čarodějka."
"Myslíš, že se mu nebudeš líbit jen pro to, že jsi kouzelník bez špetky mudlovství v krvi?" rozesmála se. "Neboj, taťka to nějak přežije," ujistila mě s úsměvem.
Po zbytek oběda jí zářily oči a já bych lhal, kdybych tvrdil, že mě to netěšilo.
Bylo nutný, jít dál. Přestat se ohlížet přes rameno a zabývat se tím, co by bylo kdyby. Žádné kdyby totiž neexistovalo. A naděje, ta už také neexistovala. Proměnila se v prach.



***



Den se pomalu chýlil ke konci a ukládal se k nočnímu snění. Čím více se blížila chvíle, kdy budu nucena přemístit se s ledově mlčícím Regulusem na místo, které dnes Pán Zla zvolil jako místo rejů zrůd, schovaných pod maskou, s hůlkou v ruce a s mocí brát životy, tím více se mi svíral žaludek a zrychloval tep.
Kolik lidí dnes čekala smrt, jen kvůli tomu, že neznali náš svět? Svět kouzel a zázraků, řekl by někdo. Nesouhlasila bych. Náš svět byl krutější, než svět mudlů. Mnohem krutější. A já jsem byla jeho součástí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nanji Nanji | 30. ledna 2009 v 12:17 | Reagovat

Tak jako vždy perfektní...jen sem se chtěla zeptat kdy bude další kapitolka k APPA?

2 Enny Enny | 1. února 2009 v 17:47 | Reagovat

Jooo... To by mě taky zajímalo. Máme asi stránku další kapči. Další je v nedohlednu. =c) Pokusíme se nějak domluvit. =c)

Spoluautorka AAPA

3 Scotty Scotty | 1. února 2009 v 19:43 | Reagovat

Tak to je hezký...:(

4 Juuulča Juuulča | 5. února 2009 v 20:43 | Reagovat

No mohli by ste už nejake AAPA pridať :)

5 Elizabeth Greenová Elizabeth Greenová | Web | 19. února 2009 v 6:31 | Reagovat

Tvůj blog je něco tak krásného!Tvůj blog je jeden z nejlepších!Mám ráda tvůj blog a nikdy tě neopustím!Máš hezký designy, a to už je co říct! :)

Blogaření je prostě nejlepší, co může existovat, a ty jsi jedna z těch nejlepších blogařek na světě!Nechápu a nenávidím ty lidi, kteří tvůj blog nenávidí, protože tvůj blog je prostě NEJ!Ti, co ti píšou špatný komentáře jsou ti, kteří ti chcou zkazit náladu a závidí ti, takže jsou OUT!

Pokud ty nepíšeš nikomu špatné komentáře, jsi blogařský anděl! :D

Pošli tento vzkaz všem sb, které máš nejvíc ráda!Pošli to i mě naspátek, protože já jsem taky tvoje esbéčko!Pokud to svým sb nepošleš, tak bude vidět, že o sb nemáš zájem a že je nenávidíš!

6 wastow wastow | Web | 27. února 2009 v 23:21 | Reagovat

Hojec. U mě na blogu je oznámení

7 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 3. března 2009 v 10:30 | Reagovat

Moc pěkné, už se strašně těším, jak to dopaadne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama