Po dlouhé době

23. listopadu 2008 v 21:32 | Mel |  Jednorázové
Tak se vám zase hlásím... Jo vidíte dobře, já něco přidávám. Pokud si myslíte že je to jen klam, nechám vás při tom, páč netuším kdy zde zase něco přibude. Mám toho teď strašně hodně. Počínaje jednou školou konče druhou. Takže se tímto omlouvám všem, kteří čtete mé povídky, ale pro příštích pár týdnů se situace moc nezmění.

Vyjadřuju tímto veeelkou omluvu LG, aby jsi věděl, tak jsem na to nezapomněla. A konečně něco přidala. Sice vím, že ti to je šumák, ale co. Aspoň trocha srandy:-D a někdy ti to řeknu... fakt:-D

Zároveň děkuju moc zlatku Enn, že jsi se postarala vo tu 8. Je mi to moc líto, že brzdím AAPA ani nevíš jak mooooc mě to štve. A taky Jenn za zbrždění NNTZ:-* holčiny mocka se omlouvám, je to ode mě hnusné vím, ale jsem si jistá, že zrovna vy dvě to pochopíte.

A tady je malá kompenzace. Snaha se vrátit do psací éry. Doufám, že jste na tenhle blog nezanevřeli.


Déšť opouští mračna ve spěchu. Spěchu, ve kterém žijeme naše životy. Životy, které se navzájem propletly neviditelnu nití. Nití, jež se dá lehce přestřihnout. Přestřihnout jako telefonní šňůru. Šňůru, na kterou pověsíme prádlo.
Prádlo, jež se pralo lží a podvodem. Podvodem, který ti nedokážu odpustit. Odpustit činy, které jsi spáchal za mými zády. Zády, která uvidíš, až ti řeknu své sbohem. Sbohem, jenž navždy ukončí naše blouznění. Blouznění jako halucinace po extázi. Extázi, jež jsem doufala, že nikdy nedojde. Nedojde stejně, jako nedojdou tvé polibky. Polibky, jež nepotřebují slova. Slova naprázdno vyřčena z tvých úst. Úst, které se dokážou usmívat hodiny. Hodiny, jenž odbíjí půlnoc. Půlnoc, která nás svedla dohromady. Dohromady spojené magnety. Magnety, které přitahují opačné póly. Póly severní a jižní strany. Strany dvou rozdílných povah. Povah, jež se dále nemohou rozštěpit. Rozštěpit tak jako třísky z polen. Polen na podpal v krbu. Krbu, který spálí celou naši minulost. Minulost, před kterou se snažíme utéct. Utéct spolu daleko od všech problémů. Problémů, které nás drtí. Drtí jako lavina ze skály. Skály, která se pro nás stala úkrytem. Úkrytem, který jsme vytvořili před bouří. Bouří, která se dala předpovídat. Předpovídat stejně jako zítřejší den. Den, který se neodvratně blíží. Blíží mílovými kroky a ani jeden z nás ho nechce. Nechce stejně, jako země nechce války. Války, které se dějí daleko za naším světem. Světem, jenž se vejde do dlaně. Dlaně, kterými se dotýkáš mé tváře. Tváře, která hoří nedočkavostí po tvé společnosti. Společnosti, která se ukrývá za rouškou tajemství. Tajemství, jež nesmí být odhaleno. Odhaleno jako pocta umělci. Umělci, který naivně věřil v sílu veršů.
Veršů, které se zabodávají jako dýky. Dýky, jenž se pomalu obrací čepelí přímo na svůj cíl. Cíl, který tvoří terče černých teček. Teček, které pokrývají osamocenou pláň. Pláň, jež se nedokáže zazelenat. Zazelenat, jako tráva pokrytá kapky rosy. Rosy, jenž skrápí tvé slzy. Slzy slané jako nejslanější moře. Moře, které svou blankytně modrou barvou přitahuje naše srdce. Srdce, kteréžto bije v rychlém tempu, jsi li ty nablízku. Nablízku jako břeh řeky spojen mostem. Mostem železným a přeci křehkým. Křehkým na pohled, ale silným vnitru. V nitru, které se snažíš zatajit. Zatajit, ale časem kdo ví, třeba uvěříš a svěříš se se svým smutkem. Smutkem, který já dávám si za vinu. Vinu za činy, které jsem nespáchala, ale přeci za ně trpíš ty. Ty jenž si se během několika měsíců vryl hlouběji. Hlouběji než dokáže tvé oko dohlédnout. Dohlédnout skrz les plný tmavých koutů nedůvěry. Nedůvěry, na níž si stavíte pevné základy. Základy jenž se mohou zbořit jako domeček z karet. Karet, které jsi vyložil na stůl a řekl: "Hraj". Hraj hru, kterou si zamiluješ. Zamiluješ stejně jako mě. Mě, jenž když tvrdíš, že jsem tě okouzlila, nedáváš mi jinou možnost než ti věřit. Věřit tvým slovům je tak bláhové, ale přeci kouzelné.
Kouzelné jako zapadající sluneční paprsky uprostřed léta. Léta, které se nesmazatelně vryje do mé paměti. Paměti, ze které tě nedokážu dostat. Dostat tě však pryč ze svého srdce bude doufám hračka. Hračka, kterou jsem zahodila, když mě omrzela. Omrzela stejně jako panenky v dětství. Dětství, jež milovala. Milovala stejně jako tebe. Tebe, jenž si si nedokázal přiznat, jak moc ses změnil. Změnil rychle jako aprílové počasí. Počasí, které se ze slunečného dne mění v déšť. Déšť, jenž opouští mračna ve spěchu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 24. listopadu 2008 v 15:00 | Reagovat

Konečně, že ses ozvala. :) Doufám, že se ta situace co nejříve změní. :)

Co se týče této.. povídky? Ze začátku mi trochu lezlo krkem, že se ta slova hnedka po sobě opakují, ale pak, když jsem si zvykla, mi to přišlo zajímavé. :) Pěkné. :) Líbí sem i na tom to, že tam pořád zachovávš takový vnitřní děj. ;)

2 Ath Ath | Web | 24. listopadu 2008 v 19:01 | Reagovat

Ty ve.. ty ve.. já nemám slov.. taky bych chtěla něco takovýho umět... no asi je to marná snaha...

Moc mě těší tvůj návrat a na kápy si klidně počkám.

3 Annie Annie | Web | 25. listopadu 2008 v 19:38 | Reagovat

Budu čekat, až se naše velká spisovatelka Mel vrátí. ;)

A k té povídce. Je nádherná a bere dech. Libí se mi to. Líbí a moc! Uchvátilo mě, jak dokážeš udělat tolik vět, aby na sebe navazovala slova. Je to prostě nádherný! Tak čekám Mel, a doufám, že se brzy vrátíš mezi nás. Mezi tvé věrné čtenáře.

4 Dromedka Dromedka | Web | 29. listopadu 2008 v 17:09 | Reagovat

OK, tak jsem si zase jednou řekla, že jsem mrknu a jako... nemám čeho litovat... tohle bylo naprosto originální... nikdy jsem nic obdobného nečetla, hrozně moc se mi to líbilo... Bylo to hodně pocitové, takové surrealistické... hodně to působilo na podvědomí, prostě suprové... :)

Vážně, tohle mi sebralo dech... doufám, že se brzo můžu těšit na podobně géniovi výplody... :D

5 Jenny Jenny | Web | 30. listopadu 2008 v 16:37 | Reagovat

Nádherné...z toho kousku, co si mi tenkrat posilala, jsi dokázala udělat úplný mistrovský dílo...

6 Mel Mel | 30. listopadu 2008 v 16:51 | Reagovat

Moc vám díky, jsem ani netušila, že ještě o tomhle blogu někdo ví:-* a pokusím se, co nejdřív sem zase něco hodit.

7 Misha Misha | E-mail | 6. února 2009 v 19:22 | Reagovat

To je.... ÚŽASNÝ!!! Nemohla jsem odtrhnout oči... Já tohle chci umět taky! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama