2. Kapitola: Nikdy neříkej nikdy I/II

1. září 2008 v 16:55 | Mel & Enny |  *Ad augusta per angusta!*
Brekekéééééé =D=D Další kapitolkaaaaaaaaaaaaa. Už si připadáme až moc šílené… EHM! =D People stop fighting, angels are crying.
Raději NC, lidičky. S ?Ennynkou jsme se do AAPA pustily s vervou, kapitolky nám jdou jedna báseň... a všechny budou dlouhééé!!! =D
Každopádně si tuhle dvojku užijte, ještě totiž nejsme rozhodnuté, kdy vám tu šoupneme trojku. =D Nejspíš podle zájmu, jak se vám bude povídka líbit. =)

Ztěžka jsem rozlepila víčka. Ostrá bolest hlavy mi okamžitě připomněla včerejší události. Snažila jsem se urovnat si myšlenky a hlavně vzpomenout si, co všechno se stalo. Neúspěšně. Po chvíli jsem ucítila pevnější stisk, kterým si mě osoba ležící vedle přitáhla k sobě. Cítila jsem se hrozně. V srdci mi kolovalo několik rozporuplných pocitů, které jsem nedokázala definovat. Ale zároveň jsem se cítila příjemně. Vůně jeho těla mě přiváděla k šílenství. Zhluboka jsem jí vdechla a snažila si jí zapamatovat, protože jsem si jistá, že tato situace se nebude opakovat. Nikdy. Nesmí.
Pootočila jsem hlavu na hrudi svého spolužáka. V pravidelných intervalech oddychoval a tlukot jeho srdce mi prozrazoval, že je skutečný. Ve chvíli, kdy otevřel oči a usmál se na mě, jsem ztuhla. Uvědomila jsem si, co jsem udělala. Provinilost mi prostupovala každým kouskem těla. Jedna část mě se chtěla odtáhnout, utéct od něj, ale ta druhá se chtěla více přitisknout, více se přiblížit jeho nahému tělu. Sváděla jsem vnitřní boj. Bylo to nepředstavitelné.
"Dobré ráno, kotě…" Jeho hlas ve mně vzbuzoval novou vlnu vzrušení a pocitů naděje. Bohužel jsem asi nebyla natolik schopná řeči, abych mu odpověděla, či jakkoliv jinak racionálně zareagovala. Přitiskl své rty do mých vlasů a začal šeptat něco o včerejší noci. To ve mně probudilo tu starou Hermionu, která okamžitě zpanikařila. Co jsem si vlastně mohla myslet, že se dělo? Že jsme si sem přišli jen popovídat a vyspat se z kocoviny? Proboha, zas tak naivně důvěřivá být nemůžu. A vůbec, co jiného se mohlo stát, když se probudíte nazí v cizí posteli? Jo, fajn, další ohraná písnička. Ale když si vzpomenete, kolikrát se tato chyba lidem povedla udělat, kolikrát se tato situace opakovala... Je to až neuvěřitelné, že stejně vstoupíme do těch stejných vod, které nás vždy stáhnou ke dnu. A až pak si pěstí mlátíme do čela, že jsme hloupí.
S rychlostí, kterou by mi mohl závidět kdejaký hráč famfrpálu, jsem se postavila a odstoupila od postele tak daleko, jak jen to šlo. Stála jsem tam omotaná přikrývkou a hleděla jsem na ležérně vyhlížejícího Zmijozeláka. Nenáviděla jsem se za to, co jsem udělala. Tohle se nesmí dostat skrz tyto zdi. Tedy moment, skrz zdi čeho? Nenapadlo mě nic chytřejšího, než se zeptat na místo naší společné noci.
"Chodíš do Zmijozelu? Hm? Ne, tak se o to nestarej." Prskl po mě, jako bych se zeptala na věc, o které se bojí mluvit. Vyděsil mě. Jeho pohled byl tvrdý a hlas zněl výhrůžně. Po chvíli se uklidnil a opět nahodil svůj okouzlující úsměv. Posadil se na posteli a protáhl se. Hltala jsem ho pohledem, ale stihla jsem se vzpamatovat.
Nohy mi samovolně začaly těžknout a já si znovu připomněla včerejší rozhovor mezi Ronaldem a mnou. Slané slzy mě začaly pálit v očích, ale já se je snažila udržet. Svezla jsem se podél zdi a zabořila hlavu mezi kolena. Bylo mi v tu chvíli jedno, co si o mně pomyslí on. Potřebovala jsem se uklidnit a tohle mi přišlo jako vhodná chvíle na to, abych si urovnala myšlenky. Nevnímala jsem, že jsem se opět ocitla v jeho hřejivé náruči, ale ani jsem nevnímala tok svých myšlenek. Připadala jsem si jako zhypnotizovaná. A pak ze mě vypadla tato slova:
"Jsou věci, které se neříkají." Udělala jsem menší pauzu, abych nabrala dech. " Můžu tě požádat, aby včerejší a dnešní události byly jedněmi z nich?" Můj prosebný tón se změnil s poslední větou na zoufalý.
"Musíš si to vychutnávat, když tě nějaká mudlovská šmejdka prosí o něco, jako je tohle. Bylo mi jasné, že s tvým původem by jsi to bral asi spíše jako ostudu, ale mě by jsi tím zničil a nejen mě. Prosím, nech si to pro sebe." Připadala jsem si, jako bych mluvila s holou stěnou. Je mi jedno, že jsem se teď úplně zesměšnila, je mi to jedno stejně jako mi je ukradené, co si budeš o mně myslet. Čekala jsem hodně, ale tvou reakci ne.
"S tou mudlovskou šmejdkou máš pravdu. Určitě se tím nebudu chlubit a pokud mě žádáš, abych to nikde neříkal, tak bych ti teoreticky mohl vyhovět." Ušklíbl se, ale s jeho odpovědí ve mně znovu vyvstalo spoustu otázek, na které jsem chtěla, ale nemohla znát odpovědi. Němě jsem přikývla a začala se rozhlížet po místnosti. Neměla okna. Trošku mě to vystrašilo, ale nedala jsem na sobě nic znát. Začala jsem pátrat po svém oblečení. Netrvalo to dlouho a našla jsem, co jsem hledala. Hned jsem se cítila jistější, když jsem byla oblečená.
"Zabini, Díky. Nejen za to, že to nikde neřekneš, ale taky za včerejšek. Možná to bude znít blbě, ale jsem ráda, že jsem včerejšek strávila s tebou. Docela mi to pomohlo zapomenout na… na," hledala jsem slovo, kterým bych ho označila, ale jediné, co se mi vybavilo… " Weasleyho." Začala jsem si vylévat srdce. A doufala jsem, že se nezachová jako pravý Blaise.
"Řekl jsem mohl, to ještě neznamená, že to udělám." Zachoval. Čelist mi spadla nevím až kam. Zmateně jsem na něj hleděla. Takže Zmijozelská taktika vydírání přichází jako vždy na řadu. To jsou to všichni bezpáteřní idioti? No jo. Jsou.
"Ale…"
"To jsi si myslela, že si zahraju na Pana šlechetného? Přepočítala jsi se. Mám podmínku…." Nechal schválně větu nedokončenou a mně dal volbu. Buďto ze sebe udělat děvku a celý hrad by se o tom dozvěděl rychlostí blesku a nebo se zeptat na jeho podmínky, které, jak myslím, nebudou taky nijak čestné.
"Tak co po mě chceš?" řekla jsem naštvaně a doufala jsem, že to vysloví hned, protože jak rychle jsem k němu pocítila náklonnost, tak rychle jsem jí zase ztratila. Už se mi nezdál tak úžasný. Byl to stejný zmijozelský bastard jako všichni ostatní.
"Menší službičky," odvětil mi a svůdně se usmál. Přistoupil ke mně blíž a chytil mě kolem pasu.
"Ty jsi neuvěřitelný hajzl! To si vážně myslíš, že s tebou vlezu do postele, jakmile ty zapískáš?" Začala jsem automaticky zvyšovat hlas a snažila se vykroutit z jeho sevření. Zabini se zasmál.
"A kdo tady mluvil o posteli? No ale když nad tím tak přemýšlím, nezní to špatně. Co ty na to?" Neschopna slova jsem na něj zírala a přemáhala jsem svůj vztek.
"To ani náhodou!" prskla jsem a opět se pokusila uniknout z jeho náruče.
"Chce to klid." Provokativně mě pohladil po tváři. "Teď k tomu hlavnímu. Víš, moc
by mi pomohlo, kdybych získal pár důležitých informací," začal nenuceně.
"Jako že bych byla tvůj špeh?"
"Na nebelvírskou mudlu, chytrá." Nebezpečně se usmál.
"Na to zapomeň!" Konečně jsem byla volná. On o krok ustoupil a nechal mi trochu prostoru.
"Když myslíš. Určitě ti na tvých přátelích záleží tak moc, že se kvůli nim vzdáš svého prozatím počestného života prefektky?"
"Samozřejmě! Od toho jsou to přátelé, nezradí." Uchechtnul se.
"Jsi si až moc jistá. Dávám ti dva týdny, pak chci slyšet tvé rozhodnutí!" pronesl tvrdě.
"Už jsi ho slyšel. Pro Smrtijedy nikdy nic neudělám!"
"Uvidíme." Přešel ke dveřím a otevřel je. Tím dal najevo to, že je naše debata u konce. Neváhala jsem a opustila jsem tuto temnou místnost plna rozporuplných dojmů.
Co si ksakru o sobě vůbec myslí? Že mu budu plnit každé přání? Tohle nemůže myslet vážně! Proč bych já donášela na své přátele? Ano, pokud se to dozví, tak je ztratím,ale budu moct žít s vědomím, že jsem nikoho nezradila. Mé svědomí bude neposkvrněno. Bez přátel, ale bez výčitek. Nemůžu to udělat. Nechci. Harry a Ginny jsou mí nejlepší a jediní opravdoví přátelé. O Ronaldovi se už nezmiňuji. Už není můj přítel. Možná by mohl být obyčejným náhodným známým, ale to nemůžu říct. Třeba měl pravdu, když řekl, že časem bychom mohli být přátelé. Ano, třeba chce všechno čas. Co když jsem na něj byla neprávem zlá?
Rozběhla jsem se pryč ze sklepení a pospíchala jsem do Nebelvírské společenské místnosti. Snažila jsem se dostat do ložnice nepozorovaně, ale nepovedlo se mi to.
"Hermiono Grangerová, můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi byla?!" Ozval se Weasleyho hlas. Líně jsem protočila oči. Došla jsem až k němu. Tvářil se jako namyšlený páv. Vypadal směšně.
"Jak to, že jsi byla celou noc pryč?" Začal po mě Ron znovu řvát. Harry a Ginny stáli opodál a pozorovali náš malý výstup. Ron nevypadal, že se brzy uklidní. A já na něj neměla náladu. Skvělá kombinace. Ale co je mu vůbec do toho, kde jsem byla. Už nejsem jeho holka. Už nejsem ani jeho kamarádka a tím pádem nejsem ani jeho majetek, který musí mít neustále na očích. Stále si mě měřil pohledem.
"Tak dočkám se nějaké odpovědi?" To už mě ale naštval. Proč se o mě tak najednou stará? Jemu na mně snad záleží víc než to bylo v době, kdy jsme byli šťastně zamilovaný pár! Tedy, co si to tady nalhávám. Jeho spíše trápí vlastní svědomí, možná mu došlo, že to přehnal a možná se o mě zajímal jen pro to, protože jeho ego by mu nedovolilo usnout. Ronalde, zapomeň, že existuju, mě se to jednou určitě podaří a velice se na tu chvíli těším. Dokonce mi to přijde osvobozující, tě ignorovat. Co když jsem to měla udělat já a už dřív? Nikdy to nenechat zajít tak daleko.
"Vysmahni, Ronalde, není to tvoje věc, kde jsem byla, ale jedno ti řeknu, to místo bylo mnohem příjemnější, než tahle společenská místnost. A víš proč? Zkus hádat. Jo, možná to uhodneš, když jsi takový sobec. Protože jsi tam nebyl ty, nebyla tam tvá přehnaná péče a nebyly tam tvé dementní kecy! Dej mi laskavě pokoj a zkus zapomenout, že žiju!" Koukal na mě jako čerstvě vyoraná myš. Jeho pohled mě nutil smát se.
"Tak kde jsi byla?" Zastavil mě, když jsem se snažila kolem něj projít.
"Proboha, to jsi vážně takový blbec? Co nechápeš na slovech DEJ MI POKOJ?!" To už jsem vybouchla úplně. Stále se nehodlal odtáhnout. Proto jsem se já otočila a odešla obrazem pryč. Celá společenská místnost se zadarmo pobavila na můj účet. Už slyším Ronalda, jak vše svaluje na mě. Bylo mi znovu do breku. Nevěděla jsem, kam jít a tak jsem jen bloumala hradem. Kdykoliv jindy bych byla zalezlá v teple společenky a bavila se svými přáteli, ale něco mi říká, že už nikdy nic nebude takové jako dřív. Ze začátku bych tomu možná nevěřila, ale ano. Bojím se, že se i Harry postaví na jeho stranu a Ginny mi tím pádem dá taky vale. Hermiono, začínáš být paranoidní. To by přece neudělali. Ne, takoví nejsou. Budou sice mezi námi jistá omezení, ale k tomuhle by se nikdy nesnížili. Věřím jim a proto já nikdy nepřistoupím na to, co po mně chce Blaise.
Kolem půlnoci jsem se vrátila do společenky. Nikde nebyla ani noha a já za to děkovala bohu. Neměla jsem na nikoho náladu. Po tom, co jsme museli vyvolat. Ale došlo mi, když jsem tvrdila, že měl Ron pravdu, že jsem se fakticky sekla. On už nikdy nebude patřit k lidem, které považuju za přátele. On nebude ani tím náhodným známým. Stane se jen párou. Obyčejným člověkem, se kterým nemám nic společného. A možná ani to ne. Když jsem přišla do pokoje na posteli ležel vzkaz.
Ještě si to pořádně rozmysli, Hermiono. BZ
Co si mám do háje rozmýšlet?! Jednou jsem ti to řekla a nehodlám na tom nic měnit. Ani kdyby trakaře padaly. Roztrhala jsem ho na kousíčky. Možná jsem si naivně myslela, že tak dám průchod svému vzteku. Ale minulo se to účinkem. Pouze jsem si o jeden kousek rozřízla prst.
***
Týden uplynul jako voda a spolu s ním se odplavila i velká část mé bolesti. Tu však vystřídala zahořklost, zloba a nenávist. Pokud jsem si myslela, že to mezi mnou, Harrym a Ginny může být stejné jako před rozchodem s Ronaldem, pletla jsem se. Čím dál častěji mi na mysl přicházela slova i nabídka Zabiniho. Opravdu jsem byla schopna pro ně obětovat vše? Samozřejmě, že ano! Napomenula jsem se. Ať už to mezi námi momentálně bylo jakékoli, byli mou oporou…
"Hermiono, jdeš už?" Štouchla do mě Ginny a probrala mne tak z mého zamyšlení. Odložila jsem příbor a odsunula od sebe talíř s nedojedeným obědem.
"Jasně." Natáhla jsem se pro brašnu a spolu s kamarádkou vyrazila ven ze Síně. Tam se naše cesty rozdělily. Ginny měla bylinkářství a já přeměňování. Byla to poslední hodina dnešního dne, bohudík. Vážně už jsem na to neměla náladu, přála jsem si oddych. Jen tak si sednout do knihovny nebo společenky a věnovat se nějaké nenáročné činnosti. Pořád tu ale byly úkoly. OVCE už se nám blížilo a profesoři dělali snad opravdu vše, co mohli, aby nás přinutili učit se.
Před učebnou mě dohnal Harry.
"Hermi, počkej ještě moment. Chtěl bych si s tebou promluvit," začal nervózně a zatáhl mě trochu stranou, když jsem svolila.
"Co se děje?"
"Víš, trochu mi dělá starosti Ron. Od chvíle, kdy jsi se s ním rozešla, je jako vyměněný." Prohrábl si vlasy. Já jen vykulila oči, slova mi uvázla v krku.
"Já se rozešla s ním?! Zase mi tu něco uniká?" Dala jsem si ruce v bok. "Promiň, Harry, ale o něm se s tebou bavit nehodlám. Je to pro mě pasé." Dodala jsem už smířlivěji.
"No tak, Herm. Buď rozumná, nenech ho se trápit. Všechno se dá řešit v klidu."
"On se trápí? On?! Na to jsi přišel kde? Jak si asi myslíš, že jsem se cítila já, když mi jen tak, z ničeho nic řekl, že je mezi námi konec?! To ti bylo jedno, viď? Jak jsem na tom byla já. Hlavně, že měl Ronánek tvou oporu!" Vztek uvnitř mě stále rostl.
"To není pravda…" Začal se obhajovat.
"Jak není pravda? To, že se on rozešel se mnou ti asi taky nějak uniklo, co? A dokonce jsi asi zaspal i naši nedávnou rozmluvu ve společence."
"V té společence jsem byl. A Ron měl plné právo, aby věděl, kde jsi byla. Je to tvůj kamarád!"
"Omyl, Harry. Byl. Na to, co mi udělal, se nedá zapomenout. Nejsem robot, abych si mohla vymazat paměť. Jsem člověk a mám city, ale o tom Weasley nic neví."
"Ale ty jsi po něm taky nemusela tak řvát. Sám z toho byl docela na dně a ty si ho ještě vyzvala, aby na vše zapomněl. Hermiono, to jsi nebyla ty. Zkus si s ním promluvit, omluvit se. A všechno bude v pořádku."
"Proboha Harry, ty si to představuješ strašně jednoduše! Zamysli se nad tím, co mezi náma bylo. Myslím tim Weasleyho a mě. To nemůžeš jen tak vymazat ze srdce."
"Ale kdyby ses víc snažila…."
"A proč bych se měla snažit já?! Mluvil jsi o tom s ním?"
"Jo. Sám mi říkal, že tě pořád miluje a že se mu úplně zhroutil svět, když jsi se s ním rozešla."
"Krucinál, Harry! Ale on se rozešel se mnou. Kolikrát ti to mám říkat?! Zeptej se těch, co tam byli."
"Nebudu se nikoho ptát, protože Ron by nelhal! Na to tě měl až moc rád. Bůh ví, s kým se teď vlastně taháš…"
"Harry, nemyslíš si, že to už přeháníš?" Ve mně se začala vařit krev, ale nechtěla jsem za týden přijít o dva přátele. Možná jsem doufala, že si dělá legraci.
"A nepřeháníš to náhodou ty?" Strnule jsem na něj hleděla a v hlavě si přehrávala vše, co mi tu řekl.
"Jsi stejný jako on! Sebestředný a umíněný!"
"Jasně, klidně se pusť i do mě!" Zvýšil hlas už i Potter.
"Tohle nemá cenu, Harry." Chtěla jsem to ukončit.
"Máš pravdu. Myslím, že už si dál nemáme, co říci. Sbohem, Grangerová!" Na poslední dvě slova dal až moc velký důraz. Ani jsem se nenadála a Harry zmizel v učebně. V očích mě začaly pálit slzy. Jedna proklouzla skrze řasy a brázdila mou tvář. Tohle přece nemohl být Harry!
Potřebovala jsem se uklidnit. Znala jsem velice příhodné místo - knihovnu. Doufala jsem, že tam teď, v době vyučování, nikdo nebude. Tiše jsem otevřela dveře a zamířila do svého oblíbeného koutku. Po cestě jsem popadla první knihu, která mi přišla pod ruku a pak se s ní posadila do pohodlného křesla. Knihu jsem otevřela přesně v polovině. Bylo mi jedno o čem je, bylo mi fuk, že jí mám obráceně.
Pár minut jsem do ní prázdně hleděla, ale stejně jsem nevnímala nic, ani písmenko. Odložila jsem jí a opřela si hlavu o dlaně. Připadala jsem si jako ten největší ztroskotanec. Začala jsem se litovat. Začala jsem litovat toho, jak jsem mu věřila. Jak jsem důvěřovala síle přátelství. Myslela jsem si, že to bude chápat. Že nebude jen prázdně důvěřovat řečem toho… ani nevím, jak ho mám nazývat. Nevím, co se pro něj hodí. V tuto chvíli jsem přesvědčená, že to, co Weasley je, to ještě nikdo nikdy nevymyslel a ani nevyslovil. On je kříženec hyeny a člověka. Proč si tak nesmyslně vymýšlí? Aby ho litovali? Aby si mohl připadat důležitě, protože je to takový chudáček. A když ještě vyplyne na povrch má noc s Blaisem, tak se mu to vyplní. Já budu za tu největší mrchu a on bude tím ubožáčkem, kterého jsem já odkopla. Kterému jsem ublížila a zlomila srdce. Proboha, to není pravda! Tohle je už jen zlá noční můra. Štípněte mě někdo, prosím. Chci se probudit. Chci, aby se posledních čtrnáct dní neudálo, abych si to nepamatovala. I když moment. Pokud by to šlo ve stejných kolejích tak by se to stejně stalo. Možná je to dobře, co se stalo. Třeba je čas na změnu, třeba bych se měla začít chovat tak, abych vždy neskončila na dně. Třeba to byl osud, abych se s ním rozešla, ale co ode mě vlastně život chce? Jestli budu za tu… co jen ubližuje lidem, to by znamenalo ponižovat se na úroveň takových, proti kterým bojujeme. To nejde. To se nesmí stát. Má osoba na to není stavěná. Nejsem schopna zradit, ale když by mi to zajistilo alespoň trochu pověsti staré Hermiony. Budu muset.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 2. září 2008 v 13:59 | Reagovat

Ty jo, já si myslela, že se vyspala s Dracem a ne s Blaisem. :D to mě překvapilo. ;)

2 Annie Annie | Web | 16. září 2008 v 19:53 | Reagovat

Coo? Hermiona Smrtijedkou? Dost zvláštní představa...;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama