6. Kapitola: Komár není člověk

29. září 2008 v 13:13 | Mel & Enny |  *Ad augusta per angusta!*
Zdaréééééééééééééééééc člobrdové! Dvojice bláznů se vám hlásí s novou kápou! =D V pořadí jiš šestou!
Trochu čísel... Má celých krásných 6 stran a 2231 slov, stála nás X minut psaní a X hodin vymýšlení! =D
Takže hups do čtení a varujeme předem, že za následky způsobené čtením neručíme!!!

"Tyhle detaily už jsem měl možnost zjistit," řekl mi dotčeně Blaise. "Nemáš na skladu něco zajímavějšího?" dychtil po mých informacích.
"Možná by jsi mi mohl poradit, jaké pikantnosti očekáváš. Nikdy jsem nedělala informátora a bonzáka. Buď té lásky a řekni mi, co chceš vědět." Štval mě. Byla to naše první schůzka a on na mě jen vybafl - Co máš? Ani jsem nezavřela dveře od Komnaty a hned jsem měla spustit vodopád slov. To si myslí, že jsem něco jako robot? S tím ať jde k šípku! On si pohodlně seděl v křesle a já abych stála a snažila se mu ve všem vyhovět. Pche.
"Třeba věci, které by nám k něčemu byly! Sorry, kotě, ale to, že Pottříka pálí jizva už se k nám doneslo," zakroutil hlavou. "Řeknu ti pár důležitých bodů, kterých si Pán Zla bude cenit, až se k němu donesou - věštba, zrádce, Řád. Chápeš? Cokoli týkající se toho, je hodnotné." Sebevědomě se usmál.
"No… A čím mi vlastně zaplatíš?" Snažila jsem se mluvit jako třetí nezaujatá strana. "Pokud to má nějakou hodnotu, tak si zasloužím dostatečnou provizi."
"Ale, ale Grangerová, to ti nestačí, že budeš v bezpečí? A tvé tajemství taky?"
"Ne." Vzpurně jsem vystrčila bradu. Možná, že bych měla být spokojená. Vždyť o to mi šlo. Aby nikde nic nerozhlašoval. Teď mi to přišlo málo.
"Chceš toho nějak moc. Hodně si vyskakuješ nato, že jsi jen obyčejná práskačka," procedil posměšně skrz zuby. Přikročila jsem k němu a opřela se o opěrky křesla.
"A kdo jí ze mě udělal, hm?" Ušklíbla jsem se. "A popravdě, nelíbí se mi, že ty za informace budeš odměněn a já přijdu zkrátka. Chci taky část zásluh," napřímila jsem se a pokrčila rameny.
"Tak ale v tom vidím jen jedno řešení. A s tím ty nebudeš souhlasit." Zasmál se.
"Zajisté existuje jiná odměna, než se přidat k vám."
"Neměl jsem na mysli Smrtijedství." V jeho očích se zajiskřilo.
"A copak?" vyhrkla jsem překvapeně a zvědavě zároveň.
"Mě." Zarazila jsem se. Blaisův samolibý výraz svědčil o tom, že to myslí vážně.
"Zapomeň! To už se raději stanu jednou z vás!" Odpověděla jsem bez rozmyslu.
"Výborně, pak nevím, co řešíme." Pohodlně se uvelebil. Zalapala jsem po dechu.
"Si nemožný! I když..."
"Ty seš neuvěřitelná." Rozesmál se naplno. On to umí? Podivila jsem se a hleděla jsem na něj jako na živou sochu.
"Co je? Mám vlasy nějak nakřivo?" zděsil se na oko.
"Ne, jen mě překvapilo, že se dokážeš smát upřímně," vypadlo ze mě. Prudce se postavil, najednou stál až u mě.
"Já dokážu věcí…" vyslovil jen tak do vzduchu. Na prst si začal natáčet pramínek mých vlasů.
"To určitě ano." Plácla jsem ho přes ruku a on se stáhl. "Můžeme pokračovat? Ráda bych se vrátila do ložnice."
"Jak chceš." Vrátil se ke křeslu a svalil se do něj. "Doufám, že z tebe vypadne konečně něco užitečnýho." Naoko zívl. "I když ložnici si můžeš udělat i z téhle komnaty."
"Typickej chlap," prskla jsem na něj pobaveně. A začala jsem přemýšlet, co bych mu tak mohla říct. Přešla jsem k menšímu oknu, skrz které bylo vidět jezero a část lesa. Najednou se mi jeho paže obtočily kolem pasu. Za moment jsem Blaisovy rty ucítila na svém krku. Úplně automaticky jsem trochu naklonila hlavu a on to vzal jako souhlas.
"Co jiného by jsi od nás chtěla? Obzvláště ode mne - Smrtijeda?" zamumlal mi u ucha a já cítila, jak mi naskakuje husí kůže.
"Taky fakt," vydechla jsem a vztáhla paži, abychom mu mohla prohrábnout vlasy. Ale přece ho nenechám vyhrát tak lehce. Stáhla jsem ruku zpět k tělu a vymanila se z jeho teplé náruče.
"Nechtěl jsi ještě před pár minutami vědět něco o Potterovi?" Pochopil a opřel se o stěnu kousek ode mne. Beze slov mi hleděl do očí. Zhluboka jsem se nadechla a prozradila mu první, co mi přišlo na jazyk…
"A věštba? Znáš její znění?" Zaujatě mě pozoroval.
"Ne úplně," zchladila jsem jeho nadšení. "Ale vím jiné věci. Co by jsi říkal na to, kdyby se ti do ruky dostal pergamen, který ti ukáže každou osobu, která se po Bradavicích pohybuje? Každičký krok? Pergamen, pomocí kterého bys mohl sledovat své nepřátele? Pergamen, jenž by ti odhalil i ty, co požili Mnoholičný lektvar?" Zabiniho oči se rozzářily. Jiskry však rychle pohasly.
"Takový neexistuje." Tvrdohlavě zakroutil hlavou.
"Ale existuje. A já vím, kdo ho má." Vítězství je mé.
"Tak proč o něm Pán Zla neví?" začal se vyptávat. "Proč o ničem takovém nevíme my Smrtijedi?"
"Ten tvůj Pán není vševědoucí." Vzhlédla jsem k němu. Jen cosi zavrčel. Byl si až moc dobře vědom toho, že si nyní nemůže nic dovolit. Spokojeně jsem si povzdechla.
"Máš o něj zájem?" Přisunula jsem se k němu blíž. V té tmě jsem mohla vidět jen to, jak pohl hlavou směrem ke mně.
"Myslím, že odpověď znáš dopředu, ne?" zasyčel.
"Chce to klid a nohy v teple, brouku." Laškovně jsem ho plácla do ramene. On mou ruku pohotově chytil a přitiskl si mě k sobě.
"Já tě tak nesnáším," řekla jsem naštvaně dřív než mě políbil.
"Proč?" zeptal se chtivě.
"Protože... " Nedovolil mi promluvit. Jeho polibky nabíraly na intenzitě. Na chvíli přestal, což se mi nelíbilo. Přitáhla jsem si ho blíž...
"Nějak jsi ztratila řeč," zasmál se a pokračoval v rozehrané hře. Přicházela jsem o dech, jeho polibky byly tak toužebné. Dalo se jim snadno podlehnout. Stejně tak jeho dotykům. Mýlíte se, pokud si myslíte, že jsme spolu zase spali. Ne, to jsem nedovolila. Ale co není… Na mysl mi vytanula další z mých dotěrných myšlenek, na které jsem potřebovala znát odpověď.
"Už jsi někoho zabil?" zeptala jsem se zadýchaně, když se přesunul na můj krk. Ztuhl a pomalu se napřímil. Nehezky se ušklíbl a mně v té chvíli přišel hrozně sexy.
"Co chceš, abych odpověděl? Ano, už jsem zabil a bavilo mě to, nebo ne, nemám na to žaludek? Zajímalo by mě, co by si tvá roztomilá hlavička pomyslela, kdyby znala pravdu." Jeho slova byla hrozně vyhýbavá. Nikdy snad od něj nedostanu upřímnou odpověď.
"Ani nevím. Věř, že by mi to bylo jedno, jestli jsi vrah či ne!" Bože, Hermiono, co to zase kecáš? Ty by jsi s vrahem ani nepromluvila! Zkus se zase dostat do normálu.
"Vážně?" Naklonil hlavu na stranu a snažil se o pohled s velkým nezájmem. Nepovedl se mu a po vteřině přetvářky se mu tvář roztáhla do odzbrojujícího úsměvu.
"V tom případě… Ano, zabil jsem. A rozhodně ne jen jednou. Spokojená?" Opřel si ruce vedle mé hlavy, upřeně mi hleděl do očí. Zřejmě čekal na mou reakci. Polkla jsem a zhluboka se nadechla.
"Jaký to má pro tebe smysl? Ukončovat lidské životy…" Pokusila jsem se do hlasu vložit něco z mého pohrdání.
"Nemusíš ve všem hledat smysl, kotě. A nezapomínej, že vrah je každý z nás. Nebo mi snad chceš namluvit, že jsi nikdy nezabila komára? Mouchu?"
"To se s tím nedá srovnávat!" Opět mě vyvedl z míry, kam tímhle směřuje?
"Ba naopak. Na něco se tě zeptám. Slíbíš, že mi odpovíš popravdě?" Uličnicky se zazubil.
"Slíbit ti něco? Raději…"
"No tak, odvaž se někdy. Přísahám, že tohle není žádný chyták."
"Dobře," přitakala jsem nedůvěřivě.
"Vrátíme se tedy k tomu hmyzu. Kdy jsi naposledy popravila nějakého chudáka komára?"
"Děláš si ze mě srandu? O prázdninách," dodala jsem, když jsem v jeho očích spatřila tu vážnost.
"Jak si se při tom cítila?" Vykulila jsem na něj oči.
"Ehm, prosím?!" Nechápala jsem. "Jak to mám asi vědět?"
"Udělím ti jednu menší lekci, ano? Zavři oči. Tak?" Počkal až učiním oč mě požádal.
"Představ si, že jsi v uzavřené místnosti. Je horký večer a ty máš otevřené okno. Chystáš se spát, ale najednou se ti u ucha ozve otravné bzučení. Jsi z toho na nervy. Vstaneš tedy a chceš se nezvaného vetřelce zbavit. Noviny, plácačka nebo i obyčejný sprej na hubení hmyzu," začne rozvážně. "Už slyšíš to bzučení?" zeptá se tiše. Přijde mi to absurdní, ale pokud se chce pobavit… Zařídím se podle jeho slov.
"Hm."
"Bezva. Startuje hon na komára." Blaisův hlas je naplněn něčím, co nedokážu popsat. Možná zanícení?
"Procházíš pokojem a hledáš viníka. Konečně, spatříš ho sedět na stěně. Oženeš se po něm a hurá! Komár je mrtev. Zabila jsi ho a ukončila jeho život." Sem blázen, ale v hlavě opravdu vidím, jak ´vraždím´ komára. "A teď… Řekni, co si cítila, když jsi ho viděla padat k zemi?" zašeptá mi u ucha.
"Vítězství a radost," zamumlám a v následujícím okamžiku se chytím za pusu a prudce otevřu oči.
"No vida. To je to. Měla si nad ním navrch. Dokázala jsi to a zabila toho, kdo ti ztrpčoval život. Po těle se ti rozlil příjemný pocit nadřazenosti a spokojenosti. A pak je tu i zlomyslnost, že? Otravoval tě a dostal jen to, co si zasloužil. Byl to jeho problém, neměl ti přeci vletět do pokoje…" mluvil pořád dál. Já si ke své hrůze uvědomovala, že má pravdu.
"Tím-tím chceš říct, že zabití člověka je to samé? Promiň, ale to pochybuju," založila jsem si ruce na hrudi.
"Zkusila jsi to někdy?" pozvedl jedno obočí.
"Ne a ani to nemám v plánu."
"Škoda. Každý si někdy potřebuje zahrát na boha."
"Boha? Jsi normální? Tím, že zabíjíš…"
"Ano, můžeš se cítit jako někdo víc. Když před tebou někdo leží a ty si s ním můžeš hrát. Určit, zda přežije nebo zemře. Pak… vyřkneš ta dvě slova a zelený paprsek se vpije do toho vyděšeného těla… Svobodně a uvolněně se nadechneš. Vždyť jsi to byla ty, kdo rozhodl o jeho dalším osudu. Ty a nikdo jiný…"
"Ty jsi šílený!" Začala jsem se od něj raději vzdalovat. Když jsem tvrdila, že by mi to nevadilo, tak jsem lhala. Děsilo mě to. Jeho slova mě dostala. Nejhorší ale bylo, že se mi v tom i něco zalíbilo. Mohla bych to někdy zkusit? Třeba vidět umírat takového Weasleyho… Ta představa se mi začala zamlouvat, ale ještě pořád mělo na vrch mé normální já, které tyto myšlenky zapudilo.
"Proč se usmíváš? Já myslel, že se ti vražda hnusí, kotě." Dostal mě. Stála jsem od něj daleko, ale i na tu vzdálenost musel vidět můj úšklebek při představě, že zabiju Ronalda.
"Jen jsem si něco představila." Snažila jsem se všechno ukrýt pod masku znechucení. Začala jsem se od něj učit.
"Věř mi, lásko, že ten Weasley by za to nestál..." Větu nechal nedokončenou a mně sklapla čelist.
"Jak si mohl vědět, že přemýšlím zrovna o něm?"
"Instinkt," zachechtal se. Nechápala jsem to. Právě v tuto chvíli jsem nechápala nic. Ani jeho upřímný úsměv.
"Myslím, že pro dnešek bychom to měli zabalit. Určitě máš o čem přemýšlet." Jo, to si piš, že mám. No počkat, ty mi nasadíš brouka do hlavy a v klidu si odejdeš? Tak to bacha, hošánku! Chci vědět ještě něco... Ale nedozvím se to. Tvůj dotyk zmrazí mé myšlenky. Přejíždíš mi dlaní po tváři.
"Doufám, že nezapomeneš na ten plánek." Polibek. Čekám až mě políbíš, ty se však jen zasměješ a odejdeš.
"Grázle," zašeptám do ticha. Ale v duchu se usmívám.
***
"Tak tu, Rone, sakra jen nestůj a pomož mi hledat!" Harry běhal po společence a prohledával její každičký kout. Já seděla ve stínu a se zaujetím tu scénu sledovala.
"Jo furt!" odfrkl Weasley a koukl se pod křeslo. To by toho našel. Tiše jsem se uchichtla. Mají to marný.
"K čertu, kam jsem ho jen položil... Doprdele, to není možný! Vím, že jsem ho ještě dneska ráno měl!" nadával Harry a Ron za ním pobíhal jako ocásek. Vypadalo to jako v cirkusu a já se zpoza knihy neuvěřitelně bavila. Při pohledu na hodinky jsem si povzdychla, už je nejvyšší čas vyrazit. Nasadila jsem svůj, v poslední době obvyklý, zmučený a smutný výraz a vykročila jsem směrem k východu. Ti dva si mě ani nevšimli. Jejich smůla. Zaklapla jsem obraz a spokojeně pohladila svou brašnu, ve které si to hověl Pobertův plánek. Pospíchala jsem chodbou, abych stihla astronomii. Blížila se půlnoc a já bych normálně měla být úplně strachy bez sebe. Nebyla jsem. Bylo mi fuk, co se stane za tím či oním rohem, nebo kdo na mě může vyjet zpoza každých druhých dveří. V hlavě jsem si pořád dokolečka přehrávala Potterův ublížený výraz. V ten moment mě zastavil čísi hlas.
"Slečno Grangerová, jste tady poslední rok, takže by jste měla vědět, že po večerce mají studenti zákaz vycházení ze svých společenských místností. Strhávám vám 30 bodů..."
"Ale já mám ještě hodinu, profesore."
"V tom případě je mi líto, že jsem vám musel strhnout ty body," zlomyslně se ušklíbne. Zuřivě vydechnu. Mám chuť ho zkopat do kuličky!
"Mohl byste mi ty body vrátit," opáčím mu sladce. On jen pozvedne jedno obočí, jak má ve zvyku.
"Proč bych to měl dělat?"
"Protože nevíte, s kým si zahráváte," zasyčím. Mám ho plné zuby. Arogantní nafrněnec!
"Vyhrožujete mi?" podiví se. "Být vámi, neříkal bych věci, kterých bych mohl litovat." Přistoupí blíže.
"V tom případě je neříkejte, pane profesore!" Obdařím ho úsměvem.
"Nezapomínejte, slečno Grangerová, že se účastním všech schůzek Smrtijedů," šeptne. Si myslí, že mě tímhle dostane?
"Ano, to já vím, Prý děláte pro obě strany, ale tohle vám nežeru. A nyní, když dovolíte, začíná mi hodina." Takhle jsem se ke Snapeovi nikdy nechovala. Opravdu. Připadalo mi spíš, že on je oběť. Vlastně bude. Ať už je pro dobro nebo zlo, jednou to praskne a patřičná strana ho potrestá. Jen tak přijít na to, ke komu je nakloněn… Zatřepu hlavou a vystoupám nahoru na věž. Tohle bude dlouhá noc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 29. září 2008 v 15:01 | Reagovat

Skvělé! :) Moc se mi to líbí - to s tím komárem bylo jedinečné. ;) Už se moc těším na další kapitolu a myslím, že nebudu muset čekat dlouho, protože vy dvě píšete jako dráhy. ;)

2 Eliota Eliota | Web | 29. září 2008 v 19:07 | Reagovat

Mimochodem - koukni se sem: http://eliota.ic.cz/index.php?o=thoughts/promel

3 Kris Kris | Web | 29. září 2008 v 19:33 | Reagovat

Fakt, to s tím komárem, to mě dostalo. Holky jde vám to skvěle.

4 Jessie Jessie | Web | 4. října 2008 v 13:28 | Reagovat

Páni!!! Uplně supa povídka :D !!

5 Jennule Jennule | Web | 9. října 2008 v 19:32 | Reagovat

Báječná kapitola...úžasná povídka. Skvělé autorky. Co víc si přát?

6 Annie Annie | Web | 11. října 2008 v 22:15 | Reagovat

Nádherná kapitola, jsem opravdu nadšená a také natěšená! Píšete skvěle!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama