5. Kapitola: Kolotoč se roztočil

24. září 2008 v 19:09 | Mel & Enny |  *Ad augusta per angusta!*
Další kapitolka k AAPA. Lidi já tu povídku žeru a můžu mluvit i za Enn ta taky. Heh jsme zvědavé, jak se vám bude líbit směřování povídky. No nebud moc prozrazovat. To by to pak nikdo nečetl:-D

Malfoy a Zabini, jdete pozdě," zasyčel Pán Zla. Oba jsme se urychleně zařadili na svá místa. "Luciusi, myslím, že bys měl svého syna poučit o tom, jak se chovat k autoritám!" Draco sebou nepatrně trhl. Ale jeho výraz nedával nic najevo.

"Jistě, můj pane." Pokývl světlovlasý muž hlavou. A po svém synovi šlehl káravým pohledem.
"Skvěle." Procházel kolem nás, hůlku v ruce. "Splněno?" Ani jeden z nás nepromluvil. Stáli jsme naproti němu. Měl jsem trochu strach, že dokáže přečíst mé myšlenky, že dokáže prokouknout můj plán. Tedy, to by mi možná ani tak nevadilo jako to, že by se dozvěděl, kdo mi pomůže. Nevím, svým způsobem bych jí nechtěl ublížit a ani bych nechtěl, aby jí ublížil někdo z nás. Ale proč bych se měl starat o bezpečnost nějaký mudly? Stejně všichni skončí stejně. Hluboko pod kytkami. Ušklíbl jsem se.
"Copak, Zabini. Je tu snad něco, co tě pobavilo?" Zmrazil mě ledový hlas.
"Jistě, že ne," vyhrkl jsem rychle. "Pane," dodal jsem ještě.
"Výborně, v tom případě mi můžeš odpovědět na mou otázku." Naklonil hlavu na stranu a s vítězným výrazem ve svém slizkém hadím obličeji mi hleděl do tváře.
"Tak? Můžeš začít." Pokynul mi dlaní a dal mi tím povolení promluvit.
"Ehm… Je mi líto, pane. Zatím se to nepodařilo." Neuhnul jsem pohledem. Zíral na mě jako na svého otroka a já na něj jako na přízrak, který se před vámi zjevil ve chvíli, kdy by jste to nečekali. Nemohlo se mi nic stát, byl jsem si tím jistý, tedy téměř. Přízrak se otočil na mého spolužáka.
"Malfoyi? Máš pro mě stejnou odpověď?" Draco se sebejistým výrazem a hlavně triumfem v očích odpověděl.
"Ne, můj pane." Voldemort se potěšeně zašklebil.
"Úžasné. A kdo to tedy je?" Opět začal mluvit tiše. V jeho hlase se však odrážela stále větší touha zjistit, kdo je v našem kruhu ten, jež zradil. Otřásl jsem se. Bylo to z něj cítit… Ta chuť potrestat onoho Smrtijeda. A teď, kdy už měl odpověď na dosah…
"Zabini, pane," vyslovil Draco ono jméno s jistým zadostiučiněním. Mně ztuhla krev v žilách. Co to řekl? Nechápavě jsem na něj hleděl. Neodvážil jsem se pootočit svou tvář k Pánovi Zla.
"Dokaž to!" pronesl chladně. Malfoyovi se blýsklo v očích.
"Pachtuje se s Grangerovou." Založil si ruce na hrudi a samolibě se usmál. Ve mně se život zastavil. Bylo mi horko, ale zároveň jsem se propadal ledovou vodou hluboko na dno. Voldemort se na mě otočil a já viděl jeho hněv. Oči mu plály a on pochopil. Smrtijed a mudla, to nikdy nejde dohromady. Možná jako lovec a oběť. Vrah a mrtvola. A najednou se mi zatmělo před očima. Snažil jsem se vzpomenout, kde všude jsem byl s Hermionou o samotě. Kde všude mě s ní mohl spatřit.
"Je to pravda, Zabini?" Svou pozornost už plně věnoval jen mé osobě. Uvědomil jsem si, že neslyším nic jiného než zběsilý tlukot mého srdce. Ostatní stoupenci zaníceně sledovali průběh naše hovoru. Vyhovovalo jim, že oni nejsou tím terčem. Že můžou přihlížet jen jako diváci, vůbec se jich to netýká. Netíží je jeho pohled. Ty odporné oči se mi vrývaly do paměti.
"Ne tak docela, pane." Snažil jsem se z toho vykroutit.
"Jak docela?" sykl Pán zla. Prohrábl jsem si vlasy. A pokusil jsem se zformulovat jednoduchou, ale jasnou odpověď.
"Jde jen o pobavení," vypadlo ze mě.
"Tak pobavení?" Pohrdavě se zasmál.
"Ano, myslím, že celkem užitečné." Nabýval jsem znovu své ztracené sebevědomí.
"A pobavení jakého druhu?" Takové, jaké ty nikdy nezažiješ, pomyslel jsem si. V tu chvíli mé tělo zachvátila skličující bolest. Byl jsem na ni zvyklý, ale nával se stupňoval a bylo to čím dál tím horší.
"Kroť své myšlenky, Zabini!" Zvýšil hlas Voldemort a konečně sklonil hůlku.
"Omlouvám se," zasípal jsem a postavil jsem se čelem k němu…
***
Nervózně jsem sledovala čas. Už jen půl hodiny. Možná bych měla pomalu jít. Spíše určitě. Vzala jsem do ruky hřeben a pokusila se pročísnout si vlasy. V půli pohybu jsem se ale zarazila. Proč vůbec? Kvůli němu? Ani mě nehne! Odhodila jsem ho zpět na stolek a opustila ložnici. Přála bych si jít pomalu nebo tam nikdy nedojít. Ale bylo tu něco, co mě pohánělo vpřed. Nevíte někdo, co? Musela jsem uznat, že jsem se na něj i trošičku těšila. Celé ty dva dny mi nevěnoval ani jeden jediný pohled, ani jedno jediné slovo… A mně, nebelvírské studentce z mudlovské rodiny to chybělo. Zní to šíleně, ale nejhorší je, že to tak vážně je.
"Hermiono, mohla bys…" Vyrušil mě ve společence něčí hlas. Zbytečné zdržování.
"Ne!" vyprskla jsem a dál si to hnala k portrétu. U něj jsem se však provinile otočila.
"Já, promiň, Neville. Musím si něco zařídit. Až se vrátím, řekneš mi, co jsi potřeboval, ano?" Pokusím se o úsměv. On jen přikývne a odkráčí zpátky ke krbu. Uf. Tak ještě tímhle svým… malým výbuchem jsem se mohla připravit o posledního člověka, který se mnou mluví. Dokonce i Ginny se tváří chladně, ale za to můžu já. Musím se jí omluvit za to, co jsem řekla. Měla by vědět, že jsem to tak nemyslela, ale nejdřív vyřídíme věc se Zabinim. U cíle jsem pohladila hrušku na obraze a pak se konečně dostala do kuchyně. Opět jsem se ocitla v obležení skřítků a na mysli mi vytanul SPOŽÚS. Mírně jsem se pousmála, měla bych na něm zase zapracovat, ale to až budu mít tohle všechno z krku.
"Co si dáte, slečno?"
"Jako minule, whisky. Dneska to budu potřebovat." Usedla jsem ke stolu a čekala až se dostaví Zabini. Nevím proč, ale z jeho dlouhé nepřítomnosti jsem byla nesvá. Co ho zdrželo? Jindy chodí přesně. A teď už má dávno 15 minut stepovat tady a vyslechnout si mou výpověď. Dodávám, že předem připravenou a můžu jen doufat, že mě nepřeruší, protože bych zajisté zapomněla říct vše, co chci. Loknu si trochu whisky a zkřivím tvář. Proč to piju? Konečně zaslechnu cvaknutí zámku. Vstanu a otočím se. Pokus o nic neříkající výraz selže v okamžiku, kdy se ke mně Blaise rozzuřeně přiřítí a bolestivě mě chytí za ramena.
"Komu jsi to řekla? Ty mrcho, kdo všechno to ví? Mluv!" řval na smrt bledý Zabini. Prsty se mi zarýval hluboko do ramen a já bolestivě sykla.
"Myslíš si, že tohle je nějaká bolest?" Zasmál se bláznivě. "O té ty nic nevíš. Nic, rozumíš? Ale poznáš ji." Jeho slib v hlase mi neunikl. Já vůbec netušila o čem mluví. Hleděla jsem na něj a strachy jsem nemohla ani vykřiknout. Prudce mě odhodil k lavici. Hlavou jsem narazila na roh. Pramínek krve si pomalu klestil cestu skrz mou tvář. Jako nevinné zvíře jsem se dívala do jeho očí a snažila jsem se pochopit, o co mu jde. Chtěla jsem se ho zeptat, z jakého důvodu se chová takhle. Co mi vlastně vyčítá… Ale nezmohla jsem se na to. Odsunula jsem se ke zdi a roztřeseně čekala na jeho další krok.
"Tak hele, ty jedna malá mudlovská šmejdko! Mě nikdo podvádět nebude, je ti to jasný?! Tak je?! Nikdo mi nebude upírat spolupráci, chápeš?!" Poklekl si přede mě a sevřel mi bradu. Donutil mě se mu dívat do očí. Stěží jsem přikývla. Bylo mi najednou jedno, že ani nevím, co jsem mu odkývala.
"Jen se mi to určitě zdá," zamumlal si najednou pro sebe. Obličej mu nabíral červené barvy. Bylo jasné, že je nadmíru vytočený. "Proč Malfoy? Tos to musela vyslepičit zrovna jemu?!" štekl po mně, já ztěžka oddechovala. Čelist mě bolela od jeho sevření.
"Co s Malfoyem? O čem to k čertu mluvíš? S tím peroxidem bych nemluvila ani kdybych byla pod tím vaším Imperiem!" prskla jsem na něj a snažila si protáhnout ústa, která mě stále bolela. Očividně se zarazil. Nevšímal si ani skřítka, který ke mně přiskočil a začal mi ošetřovat ránu na hlavě. Ucukla jsem, když to zaštípalo. Zabini se po něm ohnal a skřítek se tak stáhnul. Ošklivě jsem se po něm podívala.
"Chtěl mi pomoct!"
"Hm, a co já s tím?" opáčil s nezájmem. Pak ale udělal něco, co bych od něj nečekala. Vytrhl skřítkovi desinfekci i kousek vaty a pokračoval tam, kde on skončil.
"Tak kdo o tom ví? Mohla jsi to říct komukoliv a ten to mohl vykecat Malfoyovi." Teď jeho hlas trochu zmírněl, ale stejně hrubě zacházel s vatou. Vylil tam snad celou ampulku.
"Přestaň, udělám si to raději sama," nastavila jsem ruku, do které mi po chvíli spadla vata nasáklá zapáchající tekutinou.
"O čem bych měla jiným říkat? Já vůbec nechápu, o čem mluvíš. Vřítíš se sem, začneš po mně jako smyslů zbavený řvát a pak tohle… " Ukážu na hlavu a čekám, jak zareaguje.
"Opravdu tě nic nenapadá?" zasyčí. "Jsem v průseru! A k tomu… Vybíjel jsem si vztek," jen nezaujatě pokrčí rameny. Mně spadne čelist skoro až na zem.
"To mi chceš říct, že sis ho vybíjel na mně?! Nejsi normální!" Zlostně se na mě podívá a já si raději na ránu přitisknu tu vatu. Chvíli jsme tiše. Prudce k němu vzhlédnu.
"Ten průser… Čeho se to týká?" zeptám se, v hlase obavy. Předem mi je odpověď jasná.
"Týká se něčeho, v čem mi ty pomůžeš," škodolibě se zasmál.
"Ale já jsem ti ještě neřekla..." A do háje, já jsem mu to už odkývala. Ne, já jsem ten nejhloupější srab na planetě. To, že mě chce zabít, mě donutilo říct mu ano. K čertu s Malfoyem, k čertu s Blaisem! Já jsem odteď oficiální spolupracovník Smrtijeda.
"Došlo ti to, viď?" zeptal se mě pobaveně.
"Hmm…" zmohla jsem se jen na tohle. "Jen mi, kolego, vysvětli," neopomněla jsem hlubokou ironii, "proč si byl bílý jako stěna. Kdopak tě vylekal? Snad se tak nebojíš Malfoye?" Trochu mi otrnulo, když si zase zahrávám s ohněm. Pokud ze mě ale chce mít informátora, nebude si dovolovat. Každý má nějaké meze a on tu moji už dost překročil.
"Když tě to tak zajímá, byl to sám Pán Zla." Potěšeně sledoval změnu mého výrazu. "Proto jsem rád, že si nakonec kývla. Ne, že bych tě jinak nedonutil souhlasit, ale takhle už to aspoň máme z krku a já budu žít," spokojeně se zazubil. "A ty budeš pro ostatní pořád ta stejná Hermiona." Přejel mi prstem po tváři.
"Pch, to je opravdu utěšující," odsekla jsem mu. Jen se zasmál a natáhl ke mně druhou ruku.
"Dej mi to," kývl na vatičku. Nechápavě jsem mu ji podala. Začal mi přejíždět po tváři a já pochopila, že mi stírá zaschlou krev. Zase pár minut ticha, ale moje zvědavost byla větší.
"Jak probíhají vaše schůze?" Pak jsem si raději přikousla jazyk, protože tohle jsem ani vědět nechtěla. Teda chtěla, ale nechtěla... Sakra, já už ani nevím, co chci. To je Voldemort opravdu tak děsivý, že vyleká i zmijozelské?
"Pořád stejně zvědavá." Vstal a odhodil zakrvácenou vatičku do krbu. Ta v něm ihned díky desinfekci vzplála.
"Pořád stejně tajnůstkářský," opáčila jsem a pokusila se zvednout. Zatočila se mi hlava a já sjela zase na podlahu.
"Pojď, prosím tě." Podal mi ruku a pomohl mi na nohy. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. "Nekoukej na mě tak. I Smrtijedi umí být zdvořilí." Odvedl mě až ke stolu a přisunul ke mně skleničku s whisky.
"Dneska mě neopiješ." Odsunula jsem jí zpátky. Zabini se zamračil, ale nijak to nekomentoval.
"Dočkám se teda odpovědi? Prosím." Hodila jsem na něj psí pohled, ale připadala jsem si spíš, jako bych prosila zeď. Zhluboka se napil z mé skleničky a trvalo ještě pár minut než vůbec promluvil.
"Když už jsi teda ten zvěd, pár maličkostí bys vědět mohla." Zase ten kouzelný úsměv. Něco mi však nesedělo. To by nebyl Zabini.
"Tak co za to chceš?" povzdychla jsem si. Uznale na mě koukl.
"Učíš se rychle. No, co nabízíš?" On mi dává na výběr?
"Já se ptala první."
"Tak dejme tomu, že za mě uděláš ten úkol do lektvarů." Vítězně se usmál.
"To myslíš vážně?" Zabini se projevil. "S tím idiotským Weasleym nebudu spolupracovat!"
Vzpomněla jsem si na úkol, který nám Snape zadal včera na hodině.
"Ale budeš, pokud chceš vědět mé tajemství." Krátký moment jsem uvažovala, jestli mi to za to stojí.
"Fajn, nechci to vědět. Už mám toho s váma společnýho až moc." Viditelně mu sklaplo.
"Nehraj si se mnou!" Naklonil se ke mně přes stůl. Tmavé oči sršely vztekem.
"Seš jako počasí," vytkla jsem mu. Nehezky se ušklíbl.
"Zvykej si, Grangerová."
"V tom případě si ty uvědom, že sebou nenechám zametat. Ať už mě máš v hrsti nebo ne. Jasný? Pokud jsem to pochopila správně, záleží na mně tvůj život, což? Nebo teda minimálně jeho část." S uspokojením jsem sledovala jeho měnící se výrazy.
"Tak co, došla ti slova?" začala jsem se smát, a když už přede mnou stála nalitá sklenička, tak jsem jí vypila.
"Hodná holka." Usmál se a pohladil mě po tváři. Musela jsem na něj koukat asi dost vyjeveně.
"Neodpověděl jsi," dorážela jsem ale dál.
"Neodbytná."
"Zvykej si, Zabini," použila jsem jeho slova. Uchechtl se.
"Jo, máš pravdu. Z části je můj život ve tvých rukou. Ale poradil bych si i bez tebe. S tvou pomocí to však bude lepší a výhodnější. Pro nás oba."
"Pro oba? V tom případě bych chtěla vědět, jaké plusy z toho budu mít já." Založila jsem si ruce na hrudi a čekala na jeho odpověď.
"Tak určitě jisté bezpečí. Což je v dnešní době celkem hodně velký plus. Pán Zla si cení dobrých informátorů. Z toho vyplývá, že na tak dlouho, co nám budeš donášet, nad tebou bude držet ochrannou ruku."
"A pomyslel jsi někdy na to, že Pán Zla nebude vládnout věčně? Kdo mi pak zajistí bezpečí? A pokračuj ve výhodách pro mou osobu, zajímají mě." Někdo mě zatahal za nohu.
"Slečno, nedáte si sušenky?" Zeptal se mě jeden ze skřítků. Na hlavičce měl několik čepiček a já v něm poznala Dobbyho.
"Oh, díky." Vzala jsem si jednu z talířku a zakousla se do ní.
"Pomyslel. To asi každý Smrtijed. Ale s touto hrozbou se musí smířit všichni Smrtijedi. Připojujeme se k němu většinou dobrovolně, tudíž bychom měli mít promyšlená všechna pro a proti. Navíc, nikdo se nedozví, že pro něj pracuješ a pokud ano… Jedno řešení bych měl." Zase ten nevyzpytatelný pohled.
"A to?"
"To je další tajemství." Naklonil se ještě blíž.
"Tak si ho sežer." Tohle už mě nebavilo. Naštvaně jsem kousla do sušenky až se rozlomila na několik částí.
"Víš o tom, že když člověk jí, měl by to dělat kultivovaně? Což ti asi nic neříká," dodal pobaveně.
"Co se ti nelíbí na stylu mého jezení?" Zeptala jsem se ublíženě.
"No, raději to nerozebírej, kotě. Myslím, že by to bylo na dlouho."
"Ale já mám času spoustu. A ty rozhodně taky."
"Vždyť se na sebe koukni. Seš celá od drobků. Tady." Sklepl mi jich pár z ramene, kam sem je zřejmě odfoukla, když jsem mu odpovídala. "I tady," přejel mi prstem po bradě. "A ještě…" Zlehka mi ukazováčkem otřel rty. "Tady."
Nevím, jestli si uvědomoval, co se mnou jeho dotyky dělají. Podle výrazu, který se mu usadil ve tváři, to věděl. Až moc dobře. Okamžik jsme si jen hleděli do očí. Možná tak žádal svolení, bůh ví. Každopádně mě ani nenapadlo protestovat, když mi jednou dlaní vjel do vlasů a přitáhl si mě k polibku.
A kolotoč se roztočil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | Web | 25. září 2008 v 9:12 | Reagovat

No, pěkně se to vyvíjí. Zvědavá, to jsem já, tak. Šup, šup, šupity presto, ať je tu další kapitolka.

2 Eliota Eliota | Web | 25. září 2008 v 15:18 | Reagovat

Krásné! Herm se do něj zamiluje, což? *zahýbání obočím* :D Už se moc těším na další kapitolu. :)

3 Alexita Alexita | 27. září 2008 v 12:02 | Reagovat

Bobku, to vůbec není pravda, trochu vím jakým směrem to má směřovat a stejně to čtu a stále a pořád se těším na další úžasnou kapitolku :-*

4 Annie Annie | Web | 11. října 2008 v 21:33 | Reagovat

Nádhera! Z toho jak jí sušenku jsem dostala hlad! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama