4.Kapitola: Weasley & Zabini

20. září 2008 v 16:08 | Mel & Enny |  *Ad augusta per angusta!*
Další kapitolka k AAPA. Nedivte se, ale tahle kapitolovka mě a Enn nehorázně baví. Takže pracujeme jenom na tady tomhle. A když vám řeknu, že máme nadepsáno, tak se není čemu divit.:-D
Příjemné čtení

"Ještě pořád máš týden."
Zabiniho poslední věta mi neustále zvonila v hlavě. Nevěděla jsem, co dělat. Křičet, vztekat se nebo jen tiše přikyvovat? Ne, ani jedno. Přece ze sebe neudělám něco, čím by pohrdal ještě více. Procházela jsem přes Velkou síň k místu, kde jsem si myslela, že mě nebudou vyhazovat. Přesně roh stolu, odkud je nejlépe vidět na zmijozelského vyděrače. Jídla jsem se ani nedotkla. Jen jsem hleděla do blba a snažila se vymyslet plán. Plán, jaký plán? Čeho chci vlastně dosáhnout?
"Hermiono, kde jsi byla tak dlouho?" Vyrušila mě z rozjímání Ginny.
"Co? Já... byla jsem poslat dopis."
"Aha. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys mi pak s něčím nepomohla." Usmála se na mě.
"Jasně, moc ráda. Počkám na tebe ve věži." Jen přikývla a přesunula se ke klukům.
"Proč se s ní bavíš, Ginny?" Zeptal se rudovlasé dívky její bratr. Asi mu nedošlo, že je slyším, ale Ginny se na mě omluvně usmála a neodpověděla. Cítila jsem na sobě pohledy snad všech lidí v Síni. Bylo to neúnosné. Do zad se mi vpíjelo tolik opovržení, nenávisti a já nevím čeho všeho ještě. Hermiono, jseš paranoidní!
Ano, nejspíš už jsem.
Ale když o tom tak uvažuji... Tohle mi nakonec pomohlo s rozhodnutím. Konečným rozhodnutím. Došla jsem až do společenky a přistoupila k oknu. U něj jsem setrvala až do chvíle, kdy dorazila Ginn.
"Tak co potřebuješ, Ginny?" zeptala jsem se kamarádky a byla jsem ráda, že alespoň ona se mnou zůstala.
"No, vlastně jsem se ti chtěla za ty dva omluvit. Přehání to." Začala s omluvou.
"Ginn, prosím, zastav se, dokud to jde. Vůbec je neomlouvej a už vůbec o nich nemluv. Doufám, že tě nežádám o moc."
"To víš, že ne. Vlastně tě chápu."
"Fajn. S čím jsi teda chtěla pomoci?" Vrátila jsem se k její původní prosbě.
"No, trochu jsem nepochopila dnešní látku v přeměňování." Vytáhla z tašky pergamen a ukázala mi ho.
"To zvládneme," zamumlala jsem, když jsem si podrobně prohlédla učivo. Začala jsem se ztrácet ve vzpomínkách na dobu, kdy jsem tohle učila Harryho a Rona. Byly to fajn chvíle. Vždy jsme seděli před krbem a kluci si o něčem záživně povídali. Já se je snažila přinutit k pozornosti. Bylo to nad mé síly, ale nikdy mi to nevadilo. Do očí se mi vtlačily slzy, ale rychle jsem je zahnala a snažila jsem se to polopaticky vysvětlit Ginny. Díky bohu byla inteligentní, na rozdíl od jejího bratříčka, a po mém vysvětlení už tomu rozuměla mnohem lépe. Zabralo nám to ani ne hodinu. Nevím, jestli bych to déle vydržela. Dnešní den byl moc dlouhý a já byla unavená. A čím dřív se dostanu do pokoje, tím je větší pravděpodobnost, že nebudu muset ve velké míře poslouchat mé spolubydlící. Jejich řeči mi přijdou příliš malicherné a dětinské.
Chovají se jako puberťačky. Ano, já bych se tak taky měla chovat, ale nechce se mi. Nevím, asi už je to za mnou.
Vklouznu do koupelny a dopřeji si dlouhou, horkou sprchu. V huňatém županu pak vejdu do ztichlé ložnice a rozespale se převléknu. Spánek mi přijde jako vysvobození. Ještě lepší je, že je bezesný.
***
"Hej, Blaisi! Kdes byl? Nějaké rande?" Zeptal se mě Draco, jež byl rozvalený ve společence na pohovce. Nad ním stály jeho dva společníci a Pansy si hověla na jeho klíně. Paže obmotané kolem krku. Nevím, jestli jsem mu to záviděl nebo mi ho bylo líto.
"No skoro, vole," řekl jsem mu. A musel jsem se v duchu zasmát. Kdyby Malfoy věděl, že jeho pozice oblíbence Pána Zla je ohrožena, asi by se se mnou nebratříčkoval. Ale co, život žijeme jen jednou. Zapadl jsem do ložnice a spokojeně se natáhnu na postel.
"Grangerová, Grangerová," zamumlám do tmy a musím se zasmát. Kdo by to byl řekl, že spolu budeme mít něco společného? Založil jsem si ruce pod hlavu. Bavilo mě si s ní hrát. Ale štvalo mě, jak rychle měnila svá rozhodnutí. Byla jako malý míček na hraní, který se vám zakutálí přesně tam, kam chcete, ale než se tím směrem dokutálí, tak se ještě tisíckrát přetočí. Pro mě to byla jedna z mála her, které chci dotáhnout do vítězného konce. Jednou se na ní vše sesype a ona vše vykecá. A pak můžu být klidně po boku těch nejvěrnějších. Pořád jsem přemýšlel, jak se stát jedním z těch nejlepších Smrtijedů a tohle je můj lístek ke štestí. Grangerová je tím vstupním klíčem.
Potěšeně jsem mlasknul. Nikdo není tak silný, jak si myslí, že je. Ani ona. Každým dnem byla nejistější a mě bavilo ji sledovat. A náš poslední rozhovor… Jen mi dokázala, že bych ji klidně mohl mít ve své moci. A proč vlastně ne? Aspoň bych tak rychleji docílil toho, že se podvolí mému přání. Možná, že by nebylo od věci si s ní pohrát víc. Přece jenom jsem si už jednou dokázal, že s trochou alkoholu ji dostanu přesně tam, kde by se normálně neodvážila. Těš se, Hermiono. Myslím, že tvá pověst mudly rychle vzroste, když se objevím po tvém boku. Usmál jsem se, protože tento nápad se mi i zamlouval. Bude to poté velice jednoduché. A možná, že by jsi se mohla stát... Ne, to ne. Sama tvrdíš, že tohle nikdy. Tak uvidíme. Převalil jsem se na bok a přivřel oči. Zítra to roztočíme…
***
"Ale Parvati, přece ti to neublíží. Večer ti to tričko vrátím!" Probral mě ze spánku Levandulin hlas. Tiše jsem zaúpěla. To s tím musí začínat hned ráno? Hlasy mých velmi oblíbených spolubydlících se nesly pokojem a já chtě nechtě musela otevřít oči. Rozhodla jsem se počkat až opustí ložnici, abych měla klid a hlavně volnou koupelnu. Ty dvě byly schopné tam strávit neskutečné množství času. Kupodivu se vytratily celkem brzo a já mohla s klidem říci, že v pohodě stihnu i snídani.
Z věže jsem odcházela přesně tak akorát, abych stihla vzít jednu topinku a vydat se na hodinu. Ze společenky mě doprovázely nevraživé pohledy některých nebelvírských. Prosím, ať tohle už skončí. S povzdechem jsem sestupovala dolů k Síni. Co jim na mně vůbec vadí? Člověk by řekl, že se nebudou zastávat někoho jako je Weasley. A ono ejhle. Že by to bylo Harrym? Raději to nebudu řešit. Do konce roku zbývá pár měsíců a ty já přeci zvládnu.
Pár zatracenejch měsíců. Co všechno se ještě semele? Jo, když si myslím, že to zvládnu, asi mám vysoký sebevědomí. No, spíš bych se potřebovala co nejúčinněji obrnit, protože týden je krátká doba. A jakmile se ještě prokvákne skutečnost, že jsem spala se Zmijozelákem... Brr, to nechci vidět ten kolotoč.
"Grangerová?" Zastavilo mě zvolání mého jména. Otráveně jsem se otočila. Ve stínu stál Zabini a evidentně tam na mě čekal. Si dělá srandu, takhle blízko u Síně? Můžou nás spolu vidět!
"Nějaké přání?" Zůstala jsem stát několik kroků od něj.
"Vlastně ano. Víš, včera jsem přemýšlel."
"To u tebe jde?" Neodpustila jsem si tuhle poznámku. Jeho výraz ztvrdl. "Ale asi jo, promiň, já nevěděla, že tvůj druh taky přemýšlí." Další věta, která mi přišla na jazyk.
"Hele, kotě, přestaneme s těmahle hádkama…," promluvil Zabini a já začala mít strach, s čím se vytasí. Stáli jsme nebezpečně blízko vchodu do Síně a já si byla jistá, že to byl jeho záměr. Nakrčila jsem čelo.
"Co máš za lubem, Blaisi?" Neudržela jsem se.
"Jak jsem řekl, uvažoval jsem nad naší situací a trochu jsem si všechno přehodnotil." Ve tváři se mu usadil spokojený úsměv. To nebylo moc dobrý.
"Jak?"
"No, na rozhodnutí už si měla víc času, než bylo opravdu potřeba. Takže… tvůj poslední názor bych rád znal do dvou dnů. A abych nezapomněl, zlato… Zase kuchyně." Mrkl na mě a pak si klidně odešel. Jen jsem zalapala po dechu.
"Hermi, jsi v pohodě?" Znovu mě z mých myšlenek vytrhla Ginny.
"Co po tobě chtěl Zabini?" Zeptala se trošku nedůvěřivě. Takže pokud mě viděla ona tak to znamená že i Potter a Weasley. Co jí mám odpovědět? Mám ji říct, že mě vydírá, kvůli tomu, že jsme spolu spali? Nebo jí mám říct, že i přesto, že jsem byla na dně, tak jsem se s ním vyspala, abych ublížila víc Ronovi a Zabini mě teď za to vydírá? Heh, stejná pointa. Spala jsem s ním a následkem je vydírání. Asi bych si měla ujasnit svou verzi, kdyby náhodou on měl svou, abych se měla alespoň o co opřít a nenakláněla se nad žhavými uhlíky.
"Ale nic. Jen měl blbé kecy, znáš Zmijozelské. Vrazili jsme do sebe a on to začal házet na mě." Mávla jsem rukou a vyloudila chabý usměv.
"Znám, sou jako otravný hmyz. Ach, už jsi byla na snídani?"
"Ne, právě se na ni chystám." Připojila jsem se ke kamarádce a snažila se z hlavy vytlačit ty sebeobviňující pocity a myšlenky. Jak by se Ginny zachovala, kdyby zjistila, že jsem jí lhala? Stejně jako ti dva?
Možná, že ve mně je něco, co se změnilo. Třeba by bylo pro Ginny bezpečnější, kdyby se se mnou nebavila. Co kdyby to ještě využil proti mně? Z mé osoby se mi dělalo špatně. Na jídlo jsem najednou neměla chuť. Jen jsem se v tom rýpala, a když mi Ginny oznámila, že bychom měly jít, tak jsem bez jediné námitky přikývla a rozloučila se s ní. Ginn mě provázela podivným pohledem až ze Síně. Cítila jsem její oči, které mi propalovaly díru do zad. Nedůvěřuje mi. Má pochybnosti. Má k tomu důvod?
Můžu si se sevřeným žaludkem odpovědět. Ano, má. Tedy, spíše bude mít. Zase sklepení. Vybavila se mi ta společná noc se Zabinim. Hermiono, nemysli na to! Jo, to by bylo velice příhodné, jelikož byly lektvary. A tam je potřeba plného soustředění.
"Usaďte se už konečně!" prskl Snape hned, co vlezl do učebny. Příjemný a vlídný jako vždy. Co se mu k sakru dneska přihodilo? Ale mně je to upřímně jedno. Nevnímám ho. Nevnímám jeho slova. Nechávám je plynout.
"Co se stalo, že to neví ani tady slečna Grangerová?" Zaslechnu jízlivou poznámku přímo nade mnou.
"Že by to bylo tím, že nedává pozor?" ozval se mně dobře známý hlas. V této chvíli jsem měla chuť vraždit.
"Myslím, že jsem vám nedovolil promluvit, pane Weasley! Ale ano, překvapivě máte pravdu. Odebírám Nebelvíru dvacet bodů za vaši nepozornost, slečno!" Vztek se ve mně začíná kupit a mám co dělat, abych se na Ronalda nevrhla.
"A dvacet bodů za vaše mluvení, pane Weasley," řekl spokojeně profesor lektvarů a zamířil si to ke katedře. Spojil prsty k sobě a hleděl na studenty, kteří se začali podepisovat na malé papírky, které se objevili přímo před námi. Byla jsem dost zmatená, protože jsem absolutně netušila, co mám dělat. Když se však podepisovali všichni, tak já taky.
"Slečno Brownová, vyberte mi to!" nakázal Levanduli. Ta se poslušně zvedla a obcházela lavice. U zmijozelských studentů se vždycky zašklebila a pokročila dál. Trochu zvláštním pohledem chvíli pozorovala i mě.
"Výborně, teď proběhne ono rozlosování." Nehezky se ušklíbl. Já byla zmatená ještě víc. O co se jedná? Jednou nedávám pozor a zrovna se chystá něco nového.
"Pan Malfoy bude ve dvojici s panem Goylem." Vytáhl dva zmuchlané lístečky a po přečtení si je položil vedle sebe. "Slečna Parkinsonová bude ve dvojici s panem-" Na moment se zarazil a pak s potěšeným úsměvem dořekl: "Potterem."
Harry začal samozřejmě automaticky nadávat. Já pocítila jisté uspokojení a zlomyslnou radost. Patří mu to. Co to plácáš?! Ne, nepatří.
"Slečna Grangerová..." Při vyslovení mého jména jsem se ošila. Měla jsem strach, s kým mě dá dohromady. Žaludek se mi sevřel a já čekala na vyslovení jména. "... A pan Longbottom." Snape se zašklebil, jako by snědl citron. A mně spadl obrovský kámen ze srdce. Neville se na mě nejistě usmál a já mu to vřele oplatila. Minimálně z jednoho lektvaru neprolítne.
"Postoupíme dál. Pan Weasley bude spolupracovat s panem Zabinim." Poklesla mi čelist. To není možné! Ohlédla jsem se na Blaise. Bude mít skvělou příležitost mu všechno vykecat. Skousla jsem si ret. Tohle se fakt může stát jen mně. Zabini se samolibě usmíval. Super, jen zachovej klid. Máš dva dny. Možná, že za ty dva dny něco dokážeš změnit. Ale moc si nevěř.
Dál už mě dvojice nezajímaly. Měla jsem co dělat se svým druhým já. Bylo mi jasné, že z tohohle nemám šanci vyjít jako vítěz. Ať se přikloním k jakékoli straně, bude to znamenat mou porážku. Ale už je pozdě něčeho litovat a na řadě je si rozmyslet, jak se vlastně rozhodnu. Změním svůj poslední názor nebo si budu trvat na svém?
"Hermiono, měli bychom začít." Šťouchl do mě Neville. Já se na něj omluvně usmála.
"Začít s čím?" řekla jsem. Neville zakroutil hlavou.
"Máme dvě hodiny na to, abychom udělali jeden z lektvarů, které jsou na tabul..." Neville svou odpověď nedokončil.
"Vy dvě hrdličky," začal sladce Snape. " Vrkat si můžete po hodině... Srážím Nebelvíru za oba 15 bodů," řekl už hrubým a naštvaným hlasem. "Teď se dejte do práce, nebo vás budu očekávat u sebe v kabinetu!"
"Jistě, pane profesore," odpověděla jsem mu chladně. Jak já ho nesnáším! Prohlédla jsem si všechna zadání na tabuli a vybrala ten nejjednodušší lektvar. Tiše jsem navigovala Nevilla, co a jak má udělat a sama pracovala na míchání a přidávání surovin, které mi on připravil. Lektvar jsme měli hotový ještě před limitem a díkybohu i správně. Potěšeně jsem se posadila a mrkla na Neva. Očividně se mu taky ulevilo.
"Hotovo?" zeptal se nevěřícně Snape. Jen jsem přikývla. Za víc mi nestál. Přešel k naší lavici a nehezky se usmál. "Bohužel vám práci nemohu uznat." Mávl hůlkou a lektvar zmizel, aniž bychom stihli odlít vzorek. Zalapala jsem po dechu. Hoch vedle mě si ztěžka povzdechl.
"Ale…!"
"Žádná ale, slečno Grangerová! Tohle měla být spolupráce a pan Longbottom se tady jen nudil. Smůla," dokončil svou řeč jízlivě. Jak si tohle představuje? S Nevillem jsme pracovali dohromady! Byla to společná práce a ten kretén nám to neuzná? Co si o sobě myslí?! Byli jsme pro smích jak Zmijozelu tak nebelvírským. Dívala jsem se na Weasleyho a Blaise, jak spolupracujou. Pokud to uzná jim, tak to bude pěkná nespravedlnost! Zabini si hověl na židli a nehnul ani brvou, kdežto Ronánek makal, až mu skoro od prstů hořelo. Trochu by mě ale zajímalo, jak ho Blaise donutil pracovat. Oh, samozřejmě! Snape kolem nich prošel úplně bez povšimnutí. Vztekle jsem si své věci naházela do brašny a čekala na zvonění jako na smilování. Bylo to od něj hnusné. Nenávidím Snapea! Nenávidím ho, jako ďábel nenávidí svěcenou vodu. Hnusí se mi. A když si vzpomenu, že je Smrtijed… I přes to, že patří k Řádu mu nikdy nebudu věřit. Je mi jasné, že on nehraje na obě strany. Tu jednu využívá. Ale kterou? Brumbál mu věří, ale podle některých lidí je to už senilní dědek…
"Na příští hodině si sednete zase do těchto dvojic!" přikáže nám a já si tak uvědomím, že už zazvonilo. Bezva, ani nezadal úkol. Poslední, co zaznamenám, než vyjdu z učebny, je Zabiniho spokojený výraz. A pak kdo je tu šmejd. Ještě plná zloby odokráčím na další hodinu. Formule naštěstí proběhnou bez problémů a my můžeme jít na oběd. Až u stolu si uvědomím, jaký sem měla hlad.
Ano, když člověk nevečeří a ani nesnídá, pak se ta situace, kdy vám kručí v břiše a snědli by jste nejraději vše, co před vás postaví, nazývá hlad. Vedle mě si sedl Harry s Ronem. Nevím, nejspíš si mě nevšimli a nebo nikde jinde nebylo místo. Záživně se bavili o dnešní hodině lektvarů. A já se neudržela.
"Tak co, Pottere, jaká je Parkinsonová partnerka? Určitě máte spolu moc společného, což?" Ze mě samotné mi bylo na nic. Ale zničehonic to ze mě prostě vypadlo.
"Nestarej se, Grangerová!" prskl Harry. "Rozhodně se nám ten lektvar aspoň poved." Usadil mě další větou. Nechtěla jsem to nechat jen tak, ale zároveň jsem si vzpomněla na dřívější doby. To bychom na Snapea nadávali společně. Avšak teď?
"Pokud tím poved, myslíš to, že ti ho Snape nenechal zmizet jen kvůli tomu, že s tebou byla Pansy, tak seš ubožák. Takhle si nahrabávat známky jen díky holce." Naoko nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Harry otevřel pusu, že nějak zareaguje, ale k mému překvapení to nechal plavat a obrátil se zpět ke svému talíři.
"A co ty, Weasley, už máte domluvenou schůzku s Blaisem?" Zeptala jsem se jedovatě toho zrádce.
"Co si to dovoluješ?" Zeptal se výhružně.
"Já? Nic, jen se slušně ptám. Je mi ho docela líto. Myslím to, že je s tebou ve dvojici." Pokračovala jsem dál. Kupodivu mě to popichování bavilo. Až nějak moc. Co na tom, že to byli mí nejlepší přátelé? Už nejsou a já už se s tím asi konečně smířila.
"Nechte toho!" okřikla nás najednou Ginny. Co se do toho míchá? Problesklo mi hlavou.
"Říkalas, že jsi na mé straně?" vyhrkla jsem.
"Ehm… To sice ano, ale to neznamená, že se do kluků budeš navážet. Nemáš k tomu důvod!"
"Že ne?" vydechla jsem ukřivděně. "Tak to se teda pleteš. Mám k tomu důvod a pěkně velikej." Naštvaně jsem se otočila na svou... Ehm, kamarádku.
"Hermiono, zkus se přes to přenést. Určitě by to šlo, a kluci to taky určitě překousnou."
"Hohou, Ginny, važ slova. Já se s ní už nikdy bavit nebudu. Když si myslí, že je něco víc než my, tak jí při tom nech."
"Á, pan Weasley promluvil. Po kom to tak máš? Že by po svých bratrech? Určitě jako vše ostatní." O ou, tak tohle jsem přepískla.
"Ginn.. já tohle..." Ale kamarádka mě nenechala domluvit.
"Tohle je moc, Hermiono. Až budeš oka, dej vědět." Rusovláska se zvedla a opustila Síň. Hleděla jsem za ní beze slov. Bezva, tohle jsem úplne podělala! Ron s Harrym se také chystali k odchodu a Weasley mi do talíře nezapomněl převrhnout číši se štávou. Jako náměsíčná jsem pozorovala rozlévající se tekutinu a přemílala v hlavě vše, co se dnes stalo a co jsem řekla. Bylo mi jasné, že mě ON pozoruje. A určitě se nastalou situací bavil. Bylo mi líto mých slov. Bylo mi líto všeho, co jsem tímto odstartovala. Zbytek dne jsem jen proseděla a topila se ve vlastních myšlenkách. Je konec. Je konec všemu, čemu jsem věřila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jennule Jennule | 20. září 2008 v 18:03 | Reagovat

Perfektní kapitola. Hermiona ve vašem podání se mi velice zamlouvá. Ani Snapeík nezklamal:) Prostě paráda, holky. Jste šikulky.

2 Eliota Eliota | Web | 20. září 2008 v 22:17 | Reagovat

Krásné! Takhle kapitoal se vám, holky, moc povedla! :) Píšete fakticky rychle a mě to ani v nejmenším nevadí! :) Už se moc těším na další kapitolu.

3 Seemly:) Seemly:) | 23. září 2008 v 18:55 | Reagovat

úžasná kapitolka, moc se mi líbila, jen tak dál:)

4 Annie Annie | Web | 11. října 2008 v 20:41 | Reagovat

Konečně jsem se dopracovala ke konci ;), ta kapitola je opravdu nádherná!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama