3. Kapitola: Proč tě to zajímá?

13. září 2008 v 20:38 | Enny & Mel |  *Ad augusta per angusta!*
BÁÁÁÁF! (*lek* Co mě lekáš jako?! Tě udám!) -Ale neudáš.*vyplázne jazyk*- (Si nějak věříš, ne?) -Heee. Jo.-
Stručně a jednoduše... (Křupe mi čelist.) -Sakra! Nepřerušuj mě, když oznamuju tak důležitou věc!- (Tak oznamuj, já tě nijak neomezuju.) -Ts.*otočí se zpět ke čtenářům*- Prostě tu máte další (*křup* Vraždááá!) -Bloude! Nebij Melinku! Ona za to nemůže, že je... rozkřupaná-
Ehm... dejte se do čtení, Bloudík je nervózní a vyžaduje po Enn kablík k netu. No chápete to? Její zlámanej kablík!
Třetí kapitolka... Tradááá... Budliky
Don´t forget... Trááánsfóóórmers! =D=D NC

"Proč tě to zajímá?"
"To bych taky ráda věděla," zamumlala jsem si spíš pro sebe. K němu jsem však vzhlédla s odhodlaným výrazem ve tváři. Se zájmem mě pozoroval.
"Zvědavost," odpověděla jsem podle pravdy. Tedy skoro. Ani nevím proč jsem se zeptala. V ten moment mě to napadlo.. Jak se lidé jako on cítí? Asi bych se měla nad sebou pořádně zamyslet. Přece to se mnou není tak špatné, aby mě to zajímalo.
Ale co když ano? Co když v mém zájmu je i něco jiného než pouhá zvědavost? Nepatrně jsem se zatřásla. To rozhodně není!
"Hm, ze zvědavosti dělá člověk spoustu věcí, kterých později lituje." Vysloví a mě tím celkem dostane. Proč má vždycky tak trefnou odpověď? Připadá mi, že dokáže najít vysvětlení opravdu na cokoliv. Vypadá sice jako obyčejný zmijozelský frajírek, ale v hlavě má nejspíš víc. Asi by se lidé neměli soudit jen podle původu a čistoty krve. Sice je to aristokratický blbeček, ale přitahuje mě víc a víc. Je jako magnet.
Hodně silný, abych byla přesnější. Bože, Hermiono, klidni hormon! Napomenula jsem sama sebe. Oči jsem od něj stejně odtrhnout nedokázala.
"Asi máš pravdu," připustila jsem. Viditelně jsem ho tím překvapila. V očích se mu podivně zalesklo.
"Víš, správně bych ti neměl nic říkat. Tedy pokud by ses k nám nechtěla přidat. O čemž pochybuji." Pohrdavě se zasmál. Tím se ve mně zase zvedla ona vlna znechucení z jeho osoby a zmijozelských obecně.
"To jsi uhodl, nechtěla!" Prskla jsem a rychlým krokem jsem se snažila vypochodovat z knihovny. Jak si vůbec může myslet, že bych se přidala k těm, k těm… k těm vrahům a zrádcům?! To bych nikdy v životě neudělala, ani kdyby mi vyhrožovali. Raději bych zemřela než se stát jedním z nich. Ale svým způsobem jim donášíš, takže se dá říct, že na jejich úroven může spadnout kdokoliv. Mlč už! Nesnáším tě. Sice jsi mé svědomí, ale nemáš právo mi něco vyčítat. Pohodila jsem brašnou a ještě zrychlila. Kam jsem vůbec měla namířeno? Společenka? Zhluboka jsem se nadechla. Donekonečna se tomu stejně vyhýbat nemůžu. Před Buclatou dámou jsem se stejně zastavila a pokoušela se trochu uklidnit. Se zdviženou hlavou jsem pak vstoupila dovnitř. Oddychla jsem si. Z toho všeho jsem si ani neuvědomila, že je ještě pořád vyučování. To by znamenalo, že v knihovně jsem strávila kratší čas než jsem si myslela. Ale co mám nakonec dělat sama ve společence? No, asi bych si stejně měla zvykat. Pokud ten rozhovor s Harrym nebyl jen sen, tak to bude Nebelvír versus Hermiona Grangerová. Co učinit proti tomu? Budu za toho největšího podrazáka.
"Ale co už. Přežily se horší věci," zamumlala jsem si pro sebe a zoufale se tomu snažila věřit. Brašnu jsem hodila na zem vedle křesla a svezla jsem se do něj. Potřebovala jsem vypnout. Nutně. Pokud jsem si myslela, že se mi to podaří, tak jsem se šeredně zmýlila. Ani ne po 5 minutách se do společenské místnosti vhrnuli spolužáci. Mezi nimi i Potter a Weasley. Nevěnovala jsem jim pozornost, alespoň jsem se o to pokoušela. Ale copak lze zapomenout na ty roky, které jste s nimi prožili? Na to zlé i to dobré? Nejde, tak proč se o to pokouším? Držela jsem se, abych si nepovzdychla nahlas. Ti dva se přesunuli na druhý konec místnosti a něco si šeptali. Výborně. Harry to opravdu myslel vážně. Mým tělem projela další vlna zklamání.
Bylo mi na nic. Takže když chce válku, má ji mít. Přemýšlela jsem o všem, co můžu Blaisovi říct a co ne. Po chvíli si ke mně přisedla Ginny a trošku odměřeným pohledem se na mě dívala. Slyšela jsem, jak se Harry snažil na sebe upozorni zakašláním, aby tak ukázal Ginny svůj nesouhlas, když si sedla vedle mě.
"Ehm, Herm, já…" Začala pomalu.
"Ano?" Třeba sem alespoň ji ještě neztratila úplně.
"Víš, ráda bych věděla pravdu." Nadechla jsem se. Fajn, minimálně jeden člověk, který o ni stojí. Pokusila jsem se o úsměv.
"Nevím, co jsi slyšela. Každopádně se… tvůj bratr rozešel se mnou." Můj hlas nabíral nahořklý a nenávistný tón.
" Myslela jsem si to," řekla kamarádka a mírně se pousmála.
"Tak to jsi byla tím pádem jediná, protože všichni si myslí, že jsem to byla já." Těmi ostatními jsem myslela jen Harryho. Ti další mi byly ukradení.
"Myslíš, že se to mezi vámi někdy srovná? Nechci poletovat mezi nenávistí a zlobou."
"Popravdě?" Zachmuřila jsem se a i proti své vůli se ohlédla ke klukům. Ronald si mě prohlížel s opovržlivým výrazem a Harry… "Nikdy už to nebude jak dřív, i kdyby se to srovnalo." O čemž pochybuji, dodala jsem si pro sebe.
"Hermiono, chci abys věděla, že jsem na tvé straně. Ať už to vypadá jakkoli." Ginny se usmála a mně se po delší době opět trochu ulevilo. A začalo ve mě hlodat svědomí, protože když budu donášet, tak i na Ginny. A na celou jejich rodinu. Na paní Weasleyovou. Na Freda, George. A oni za to přece nemůžou. Není to jejich vina. Proč to dělám? Pomsta je přeci tak ubohá. Co když jim to ublíží? Co když se jim něco stane? Bude to má vina. Budu moct žít s vědomím, že jsem způsobila jejich zkázu? Ne. Harryho a Ronalda si přece nemusím všímat. Nemusím s nima mluvit. Ne. Ale musím udělat jednu věc... Mluvit se Zabinim. Ať je ze mě cokoliv… Nemůžu dopustit, abych ublížila jiným, kteří za nic nemůžou. Prohrábla jsem si vlasy.
"Moc díky, Ginn. Moc to pro mě znamená. Jen mě teď na chvíli omluv, ano?" Děkovala jsem bohu, že na mém hlase nebylo nic poznat. Zrzka jen přikývla. Znovu jsem prošla otvorem a odhodlaným krokem jsem se vydala ke sklepení. Až trochu později mi došlo, že bude těžší se se Zabinim sejít. Skousla jsem si ret. No tak, Hermiono, přemýšlej! Sovinec!
Přišlo mi to vše tak dětinské, tak zbytečné. Všechno se jakoby vynořilo z mlhy. Má mysl musela být potažena černou látkou, skrz kterou jsem nemohla nic vidět. Ano. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Jednala jsem v afektu. Ale co když mě bude vydírat ještě víc? Co když mu to budu muset říct? A kdybych nechtěla, budu se moct na někoho obrátit? Pomůže mi Ginny?
Zatřepala jsem hlavou. Tímhle se budu zaobírat až ve chvíli, kdy tato situace nastane. Na prvních schodech jsem zamířila do vyšších pater až k sovinci. Z hábitu jsem vytáhla zmuchlaný kousek pergamenu a v rychlosti na něj hůlkou vykouzlila vzkaz. Nezbývalo než doufat, že přijde. Popadla jsem první sovu, kterou jsem uviděla. Připevnila jsem jí vzkaz a poslala ji, aby ho našla. Snad bude mít štěstí. A když Zabini nepřijde… jeho chyba. Můžu aspoň usnout klidnějším spánkem. Ne moc, ale rozhodně klidnějším.
Sedla jsem si na vyvýšeninu u okna a čekala. Nevím, jak dlouho, ale začínala mi být zima. Přitáhla jsem si kolena k tělu a opřela o ně čelo. Z rozjímání mě vytrhlo vrznutí dveří.
"Tak jsem tu. Věřím, že jsi mě sem netahala zbytečně." Ticho prořízl jeho sytý hlas.
"Rozmyslela jsem si to," řekla jsem potichu, jistá, že mě slyšel.
"Proč?" zeptal se a v jeho hlase jsem poznala podrážděnost a odpor.
"Protože jsem si uvědomila, že nejsem taková mrcha, abych se mstila, jen kvůli tomu. Byli to mí přátelé a proto jim to nemůžu udělat."
"Zase ta tvá písnička s přátelstvím?" Poznamenal. "Jsi naivní." Odfrkl.
"Možná máš pravdu." Vzhlédla jsem. "Třeba opravdu doufám v něco, co podle tebe nestojí za řeč. Ale přátelství je víc, než si myslíš." Přistoupil ke mně dvěmi rychlými kroky.
"Řekni, kolik tobě zbylo přátel?" Procedil skrz zuby. Byl nebezpečně blízko.
"A kolik jich máš ty?" řekla jsem nabroušeně, protože mě vytáčel. Možná jsem to přehnala. Ani nevím, kde se ve mně vzala taková odvaha, abych na něj mohla mluvit takovým tónem.
"Nejspíš víc, než si myslíš." Zase mě převezl.
"Tím myslíš ty šašky ze Zmijozelu?" Ten sarkasmus nemohl přeslechnout. Taky, že ne. Naklonil se nade mne, ve tváři kamenný výraz.
"Věř, že hodně lidí z mé koleje ví, co je přátelství. Narozdíl od jiných," pronesl ledově.
"Aha, ty máš na mysli ty ubožáky, kterým vyhrožuješ smrtí, co? A nebo jsou to spíše ti, se kterými se každý večer bavíš o úkolech pro Voldemorta?"
"Nevyslovuj-jeho-jméno!" Zabini už zuřil a mě to nehorázně bavilo. Ani nevím, proč jsem na něj byla taková. Bylo ve mně moc pocitů, které vybouchly.
"Ale, přece bys neměl strach. Takovej velkej kluk." Poposedla jsem si a napřímila se.
"Jsou jistá pravidla a ta by se neměla porušovat!"
"A že to říká zrovna ten pravej." Sladce jsem se usmála. To už ale jeho ruka vystřelila k mému krku a pevně ho stiskla. Byl to okamžik vteřiny, ve kterém se všechno změnilo. Od nevinné debaty až pro hru o život. Dívala jsem se mu do očí a on jednou rukou drtil mé dýchací cesty. Zornice se mi musely rozšířit vyděšením a dech, po kterém jsem lapala... Musela jsem vypadat komicky. Ve chvíli, kdy už jsem skoro upadala do mdlob, jeho sevření povolilo. Poodstoupil.
"Tohle si už nikdy nedovoluj, ty malá mudlovská šmejdko." Sípavě jsem se nadechla a třela si dosti bolavé místo. Já že si nemám dovolovat? Tos uhod, chlapče.
"Málem jsi mě zabil!" zachraptěla jsem.
"Neboj, opravdu jen málem. Budeš cenným informátorem, takže sem si to nemohl dovolit," cedil skrz zuby. Emoce však už měl opět ukryté pod tou svou slupkou. Zaplavila mě obrovská vlna vzteku. On si opravdu myslí, že mu budu pomáhat? Po tom, co tu proběhlo?
"Hajzle!" Prudce jsem se postavila, rychlými kroky došla až k němu a vší silou, co jsem v sobě našla, jsem do něj strčila. Nevím, co jsem si myslela, že mu způsobím.
"Máš na jazyku ještě něco, nebo můžu odejít? Už mě totiž docela nudíš. Chováš se jako malá. Pokud je to tvé poslední slovo, budiž. Ale po tom, co se bude to vše roznášet školou, tak nebudeš mít ani jednu jedinou osobu, kterou nazveš přítelem. Což je vlastně dobře. Mé přátele to zajisté pobaví," řekl ještě jedovatě.
"Proč to všechno děláš?" proklouzla mi skrz rty hloupá otázka. Bylo mi jasné, proč. Kvůli slávě a respektu. Bude přeci donášet informace o Harrym Potterovi. Mé myšlenky byly naplněny hořkostí. V následující chvíli jsem se zarazila. Opravdu jsem pomysle nato, že bude donášet?
"Proč bych neměl?" Obvyklý konverzační tón. Jestli jsem si o něm myslela, že by se mohl chovat jinak než jako hajzl, asi to byla chyba v mém mozku.
"Ale já to nechápu, proč ti tolik záleží, abych ty informace donášela já? Za celou tu dobu co patříš k nim... " Netušila jsem, jak dlouho, ale nějak jsem to zkusila, "... Jsi mohl vydírat kohokoliv jiného, aby ti donášel." Zakroutila jsem hlavou, a pořád mi to nešlo přes mé šedé mozkové buňky.
"Vydírání je zábava... Nemůžeš vydírat někoho, kdo ti za to nestojí."
"Chceš říct, že já ti za to stojím?" Oči jsem měla rozšířené překvapením. Co to zase mele?
"I tak se to dá říci. Ber to z té jiné stránky." Jedno mu nemůžu upřít, Přetvařoval se dokonale. A nálady střídal jako ponožky.
"Myslíš z té lepší?" Založila jsem si ruce na hrudi. Ukázal na mě prstem, jako by tím dával najevo - Výborně, máš bod!
"Promiň, na tom není lepšího nic." Odsekla jsem mu zlostně.
"No, pro tebe ne. Ale tady se nejedná vůbec o tvou osobu." Sobec. Je to zmijozelskej sobeckej parchant.
"A myslíš, že by jsi mi mohl vysvětlit, co je na tom pro tebe lepší?"
"To by si stejně nepochopila, kotě." Zazubil se.
"Třeba jo, zkusit to můžeš." Stála jsem si na svém. Chvíli jsme si koukali do očí, beze slov.
"Nevím, jestli jsi na to připravená. Navíc, nepatříš k nám, tudíž bych neměl ceknout ani slovo."
"Jdi do háje s porušováním pravidel!"
"Hohó, a to mi říkáš zrovna ty?" V očích mu plály pobavené jiskřičky. Je jako aprílové počasí. Chvíli mě vytáčí, pak mě chce zabít a teď, teď se chová, jako by tu byla uvolněná atmosféra přímo určená k bavení. Není normální.
"Jo já, nikdo jinej tu už totiž nestojí. Jestli někoho vidíš, tak ti gratuluju. Asi jsi obdařen nějakým speciálním zrakem, kterým můžeš vidět i to, co tu není." Sršela jsem ironií.
"Hele, buď v klidu. Nevím, o co ti jde. Sama musíš moc dobře vědět, že ti nic neprozradím." Jeho hlas už zase nabral ten mrazivý nádech. "Pokud by jsi o tok však opravdu stála, měl bych jedno řešení." Naklonil hlavu na stranu a čekal na mou reakci. Nepromluvila jsem, jen čekala, co z něj vypadne. On pochopil a pokračoval.
"Jednoduše se přidej k nám. Myslím, že náš Pán by tě přijmul, i přes tu skutečnost, že seš mudla." Poslední slovo procedil skrz rty.
"Si ze mě teď děláš prdel, ne? Nikdy!" Obešla jsem ho a ještě jsem do něj trochu vrazila. Naštval mě. Tohle byl ten nejdebilnější rozhovor, jaký jsem kdy vedla. Přiznám se ale, že mě to zajímalo. Jaké to je, být jedním z nich. Možná by to nebylo tak špatné. Ksakru, Grangerová, vzpamatuj se!
"Nedovolil jsem ti odejít!" Chytil mě za paži a přitáhl si mě zpět. Zasténala jsem.
"Já se tě taky na dovolení neptala!"
"To sem postřehl." Zase se mi vysmíval. "Každopádně náš rozhovor ještě neskončil, nevím proto, kam si chtěla jít."
"Je úplně jedno kam, hlavně, že bys tam nebyl ty!" Nevydržela jsem to. Trochu si protiřečím, nemyslíte? Pozvu ho na schůzku a nakonec chci zmizet dříve, než skončí.
"Copak? To ti je má přítomnost tak nepříjemná? Onehdy v noci mi to nepřišlo." Bavil se opět na můj účet a mě polilo horko. Zabořil jednu ruku do mých vlasů. Dokonale mě tím zmrazil na místě.
"Moc si dovoluješ." Snažila jsem se zakrýt rozpaky.
"Já? Vážně? Nevšiml jsem si. Spíš bych řekl, že je tu jiná osoba, o které si já myslím totéž." Jeho pečlivě volená slova ve mně vzbuzovala tolik pocitů, kterých jsem se chtěla zbavit.
"Prostě… tuhle schůzku ukončíme. Nemá to cenu. Můj názor znáš a já-" Polkla jsem. Opravdu si budu stát za svým?
"Nezměníš ho? Jsi si jistá?" Ztlumil hlas do šepotu. Ucítila jsem jeho dech na svém krku. V duchu sem zaúpěla. Co to se mnou dělá?! Zmohla jsem se jen na to, abych se mu koukla do očí. Byly naplněny jistým druhem touhy. Nebo jsem se pletla? Vždyť je to fuk. Tolik mě přitahuje…
Jeho rty se mi otřely o ušní lalůček a já jen tak tak zadržela vzdychnutí. Přála jsem si, aby mě políbil. Bylo to tak zlé? Když už to vypadalo, že splní to, oč jsem v duchu prosila, odtáhl se. Otevřela jsem doširoka oči a pohlédla mu do tváře. Na rtech mu pohrával spokojený úsměv. "Ještě pořád máš týden." Připomněl mi a zmizel za dveřmi. Nechal mě jen tak tam stát. Osamělou a zmatenou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 14. září 2008 v 10:04 | Reagovat

Krásné! Jsem zvědavá, jak se nakonec Hermiona rozhodne. I když, myslím, že už teď je to jasné. O čem by ta povídka jinak byla, že?

Moc se těším na další kapitolu.

2 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 16. září 2008 v 14:40 | Reagovat

ahoj, moc se mi líbí tvoje povdíky, tvůj styl psaní a prostě všechno. nechtěla by ses se mnou spřátelit? už sem si tě přidala do odkazů na oblíbené stránky. budu moc vděčná za odpověď

                         Elizabeth

3 Annie Annie | Web | 17. září 2008 v 19:56 | Reagovat

Je to nádherné, nádherné, nádherné! Píšete skvěle holky. ;))

4 Kris Kris | Web | 19. září 2008 v 8:38 | Reagovat

Krásná kapitola, tahle povídka je taková - zajímavá. Z jiného úhlu pohledu a možná dopadne úplně jinak, než by kdo čekal. Jsem zvědavá na další dílek.

5 Jennule Jennule | 19. září 2008 v 18:33 | Reagovat

Omlouvám se, že čtu až ťeď:( Tohle byla báječná kapitola...jako Hermiona, píšete holky opravdu skvěle. Těm jejím myšlenkám a pocitům věřím. Tleskám vám, jste jedničky. A čtvrtou kapitolku samozřejmě...tahle povídka se mi moc líbí. Je zvláštní a neotřelá. A já mám originalitu ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama