1.kapitola: Co když?

23. srpna 2008 v 3:12 | Enny & Mel |  *Ad augusta per angusta!*
Hahááá! Skvělej čas, všímáte si? =D Nj, s Ennynkou ponocujeme *muhehe* Popíjíme meduňkovej rajec s colou (a to jako fakt! =D Bubli bubli! <Ennyno! Já tě picnu!> *Nepicneš a víš proč?*<Pouč mě> *To pak nedostaneš tu růšovoučkou čelenešku =P*) a snažíme se... myslet. Ano, opravdu. =D Héééj, Makarenááá. Zavedly jsme si kroužek inteligence po půlnoci. xD Trááánsfóóórméééérs... I´m Prime! Optime Prime! Ehm, nevšímejte si nás. =D Houby nám dneska nevyjdou. Si nebudem moct zahrát na Batmana ve žlutém ponču... bééééé. Ale wháááj sóó Sirius*serious*? No prostě... Always only always a nikdy Coca Cola. xD

Ehm, Enn sem chtěla napsat kecičky ke kapči, ale Rambíček vybublal s tím, že na to má kalit, že kapču si přečtete sami a obkec k tomu není třeba. Taky fakt, což? =D Tak go on it! =D
Mmch... song je od <Sme nazpívaly my>*Kdy?*<Při tý Metaxe přece>*nějak mi neslouží paměť a divím se, že tobě jo. =D*<Náhodou, na ten horkej plynovej rohlík se nedá zapomenout>*myslím, že nezapomeneš víc věcí =P*<Například?>*Na jistou bílou věc s názvem kýýýýýbl*<Ty si hnuuuusná. =D>*Jj. =D*
Jsme nějak odbočily... Song je od Breaking Benjamin a má název Diary of Jane.



Život je jedna velká těžká zkouška. Kdo obstojí, má vyhráno na větší část. Kdo ne? Má další šanci. Ano, možností je plno, jak zvládat náš život. Jde to lehce, ale i složitě. Musíme se sklánět tam, kde je nízký strop. Překračovat mnoho vod, než nalezneme to, co nám vyhovuje. Každá cesta má své problémy a své nevýhody, ale o to víc je příjemnější, když víte, že vás na ní provází někdo, kdo vás má rád. Kdo by pro vás zemřel. Hřeje vás to u srdce. Máte pocit, že můžete létat. Milujete každý okamžik s ním strávený a nedokážete žít bez vědomí, že by osoba, kterou považujete za sobě blízkou, nebyla. Ta představa vám nahání hrůzu. Hrůzu větší než smrt. Spolu kráčíte přes nepřístupné místa planety. Jste dva. Máte více šancí na přežití, ale každý má v sobě pochybnosti. Pochybnosti, které ho začnou užírat. Začneš se jimi dávit a nakonec se něco musí stát, aby jste se posunuli na další stupeň. Nic netrvá věčně. A i život je spojen se zklamáním. Je potřeba se obrnit a pokračovat dál. Vyhrabat se ze všeho strašného, co nás potkalo a žít o to víc. A nakonec pak děláme stejné chyby.

***

Stejně jako každý předchozí večer se spolu procházíme po pozemcích. Užíváme si přítomnost toho druhého. Po pár krocích se vždy zastavíme a spojíme rty v úžasný, ale přesto něžný polibek, u kterého se vznášíme. Takto se dokážeme procházet do nekonečna. Nepotřebujeme slova. Pocit tepla, které vychází z tvé dlaně, mě zahřívá až u srdce. Má na mě zvláštní účinek. Dokázal mě změnit. Ze šprtky Hermiony Grangerové se stal jiný člověk. A pokud se ohlédnu na několik měsíců, tak i on prošel změnou. Nechová se jako naivní blbec. Vyspěl. Má své zápory, ale ty ho tvoří tak neodolatelným. Oba jsme se změnily, ale nejvíce naše duše. Máme k sobě blíž. Spojuje nás jedno. Láska. Nemáme vůči sobě žádné tajnosti. Můj nynější život se po tvém boku zdá jako jedna velká hra. Hra pro dvě osoby, při které vyhrávají všichni a nikdo neprohrává. Hra, která se nemůže nikdy ukončit aniž by se zhroutilo to krásné. A to ani jeden z nás neuděláme. Slíbili jsme to. Procházku zakončíme tradičně pod jedním z mnoha stromů. Sedáš si první a utvoříš pro mě pohodlné živé křeslo. Slunce pomalu zachází za obzor a my se snažíme využít každé chvilky.

Ano, ale s láskou je úzce spjata i nenávist, zloba a zrada. Ale v začátcích ti něco takového nepřijde na mysl. A když, tak tomu nevěříš. A nikdy tomu ani věřit nemůžeš. Jsi plná euforie, štěstí a nepřipouštíš si, co by se mohlo stát. Až teď v tobě začne hlodat ona pochybnost. Co když se něco změní? Co když se vše, co jste si slíbili rozplyne? CO když?

"Nad čím přemýšlíš?" Otázka v pravou chvíli. Vím já? Vím snad já nad čím přemýšlím? Ví to někdy někdo? Nad smyslem života? Nad tím, co pro nás lidé znamenají? Nad tím, jak je pro mě důležitá každá chvíle s tebou? Co ti mám odpovědět? Co vlastně chceš slyšet? Mám ti říct, že právě teď myslím, jaké by to bylo, kdybychom se rozešli? Mírně pootočím hlavu a usměju se. Neodpovím ti. Držíš mě v pevném obětí a svět kolem neexistuje. Já se stále mírně usmívám, jako bych byla motýl, který našel tu nejkrásnější rostlinu. Začíná být chladno. Přitáhneš si mě blíž a políbíš mě do vlasů. Tohle bude konec. Konec dnešního dne. Chystá se večeře a pak bychom měli dělat úkoly. Poslední dobou se na ně ani jeden z nás nesoustředí. Sice mám výčitky, ale kvůli tobě bych porušila vše, co jsem doteď brala za samozřejmost.

Pomalu vstávám a čekám, až se postavíš vedle mě. Cítím se tak v bezpečí. Asi jsem moc poblázněná, ale jsi jako droga, která se člověku musí podávat co nejčastěji. Ty jsi moje nejlepší a taky nejhorší závislost. Otočím se na tebe a ty stále sedíš a pozoruješ můj zmatený obličej. Usmíváš se. Jsi sladký. A já neodolám. Nezbývá mi nic jiného než se sklonit a počkat na snídani.

Láska je slepá, proto z ní má každý strach. My ho překonali. A teď máme právo užívat si tento pocit. Za pár dnů to bude přesně osm měsíců, co jsme spolu. Osm překrásných měsíců. 245 dnů ve tvé společnosti. Jsem na nás hrdá. Tma nás obklopila a mraky se na nebi honí, jako před velkou bouří, ale nám se zpět ještě nechce. Dokud nás déšť nevyžene, tak budeme sedět. Tím si jsem jistá. Asi je to jediná věc, kterou jsem si jistá.

Na začátek únoru je dosti nezvykle teplé počasí. Pamatuju si, jak jsme se ještě před několika dny koulovali. Byla to ta nejúžasnější zima, jakou jsem měla možnost zažít. A budu se opakovat, ale to jen díky tobě a našim přátelům. Jaké to bude za 10 let? Budeme stále na živu? Co se stane s Voldemortem? Ovládne nás? Mám z něj strach. Přitisknu se k tobě blíž. A snažím se úplně vymazat jakoukoliv mezeru, která je mezi našimi těly. Vdechuješ mou vůni a já si přeji, aby tahle chvíle neskončila. Je dokonalá. Jsi mé útočiště před bouří. Věřím ti. Celé mé srdce patří pouze tobě. A ty to víš!

***

Něco se mi nezdá v pořádku. Už nejsi tak klidný a sebejistý. Máš z něčeho strach? Udělala jsem něco špatně? Koukám na tebe, jak sedíš vedle Harryho a jsi nervózní. Těkáš pohledem, abys ses vyhl mému. Pak otevřeš knihu a píchneš ho přímo doprostřed. Tvé oči se však nepohybují. Jen hledíš a já nemám právo vědět, co se ti honí v hlavě. Jsi jako socha, která se snaží ukrýt před světem. Rone, děláš mi starosti. Tvé doteky jsou chladnější. Tvůj hlas není tak hebký, jaký býval. Proč mi nechceš říct, co se děje? Víš, že já to pochopím. Bolí mě, když tě vidím, jak se trápíš. I když se možná netrápíš, možná tomu dávám přílišnou váhu. Před týdnem jsi byl úplně jiný člověk. Co způsobilo tu náhlou změnu? Před ostatníma to skrýváš dobře, ale ne přede mnou. Já tě znám líp. Líp než si myslíš.

Nevydržím to. Nemluvíš se mnou a mě popadá panika. Jsem jako topící, který se nemá čeho chytnout. Vyběhnu z místnosti. Slzy mě pálí v očích. Ale proč? Sama si těžko odpovím. Musím přijít na to, proč se tak chováš. Nemáš důvod. Vše je v pořádku. Až na… Famfrpál. Hraje se za týden. Ano to je ten důvod. Obelhávám se, ale přijde mi to pravděpodobné. Vždy jsi nervózní. Zamířím do knihovny. Musím se uklidnit, než o tom začnu s tebou mluvit.

Knížky jsou uklidňující. Mají v sobě víc, než si my dokážeme uvědomit. A čtenář je dobrodruh. Objevuje na každé stránce něco nového. Zvědavě a dychtivě otáčím další stránky, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Vzhlédnu a mé oči těkají po místnosti. Stává se ze mě paranoik. Až si uvědomím, že se dívám do jeho temných očí. Ne dívám. Zírám. Je to jako hypnóza. Nemůžu odtrhnut zrak. Něco mě na něm přitahuje a on to cítí. Zvedne se od svého stolu a s úsměvem a stálým očním kontaktem míří ke mně. Srdce mi bije jako zběsilé. Ron. Rychle se zvednu a snažím se v klidu opustit místnost. Zbabělče, říkám si, ale tohle se mi stalo poprvé. Proč šel ke mně? Nezapomněl, že jsem mudlovská šmejdka? A proč si myslím, že šel ke mně? V knihovně jsem nebyla pouze já. Hermiono. Vzpamatuj se.


***


Dívka přede mnou slastně přivřela oči. Lehký vánek si pohrával s jejími vlasy. Jak rád bych teď natáhl ruku a dotkl se jich. Jak rád bych pocítil tu hebkost, cítil jejich vůni... Vztekle jsem v duchu zaklel. V následujícím momentě jí smažu úsměv ze rtů a kdo ví proč, bylo mi to jedno. Ta tam byla zamilovaná poblouzněnost. To, co jsem cítil, odplulo neznámo kam. Z lásky k ní se stala jen povinnost. Proč se zatraceně necítím provinile? Proč? Jsem snad kus kamene? Možná, ale přesvědčivě mi zní, že kdokoliv je pro ní lepší než já. Tedy skoro kdokoliv. Musím využít poslední chvíle. Dívám se před sebe a vidím ji, jak nedočkavě čeká, až jí políbím. Jak jednoduché by to bylo. Mám předstírat, že je vše v pořádku? Skloním se a ucítím hebkost jejich rtů. Ale udělal bych to třeba zítra. Proč jí dávat naději, proč jí upírat šťastný život? Ne. Už to nejde. Mám po krk své přetvářky. Měl jsem jí to říct hned. Bude mi to líto, možná, že časem z nás budou přátelé.
"Hermi, měli bychom si promluvit…"
***

"… a časem z nás můžou být přátelé." Opravdu jsi tohle vyslovil? Opouštíš mě?! Slova, činy, skutky. Dlouhou dobu bylo vše dokonalé. Dech se najednou nemůže dostat na povrh, stejně tak jako slova, která by tě přiměla zůstat. Proč to děláš? Proč se snažíš zničit to, co mezi námi je, o tedy pardon po tvém monologu, bylo. Máš ze sebe radost? Máš? Jsi konečně spokojený? Zalapala jsem po dechu.

"Prosím, nedělej to." Zmohla jsem se jen na ohrané klišé. Už jsem nebyla jako ten motýl, teď jsem si připadala jako hodně těžký balvan, který se více a více noří do hlubin beznaděje.

"Hermiono, já se už rozhodl. Pro oba to tak bude lepší." Proč se mi nedíváš do očí? Čeho se bojíš?

"Ale proč? Chci slyšel rozumný důvod, kterým obhájíš svá slova." Snažila jsem se oddálit chvíli, kdy se ke mně otočí zády a odejde. Vše začalo nabírat jiný směr, než to, co jsem si vysnila. Bylo to, jako bych seděla na horské dráze a můj vozík se zcela vymkl kontrole, nabíral vražednou rychlost a já ho nemohla zastavit.

"No tak, sama musíš vědět, že to nebylo zase tak dokonalé a v budoucnu už by to neklapalo vůbec." Jeho slova se mi vrývala do srdce i do paměti, jako by v ruce držel ostrý nůž.

"Ty… Opravdu se chceš rozejít?" Snažila jsem se udržet hlas v klidu, aby nepoznal, jak hodně mě to bolí. Přece mu neukážu, jak moc pro mne doopravdy znamenal. Vždyť já pro něj byla jen panenka na hraní!

"Jo. A navíc, ostatní…"

"Ostatní?! Jsem snad ta poslední, komu jsi to řekl? Kdo všechno vlastně ví o tomhle malém divadélku, které jsi si určitě pečlivě připravoval?! Ksakru, Ronalde, řekni mi na to něco!" vybuchla jsem. Svůj prvotní klid jsem si pouze nalhávala. Ron na mě vyjeveně zíral, neschopen slova.

"Hermiono, prosím, uklidni se. Zůstaneme přáteli a všechno bude jako za starých časů." Protočila jsem oči.

"Přátelství si strč někam! Nic už nebude jako dřív, chápeš?!" pěnila jsem dál. Jak si to vůbec může dovolit? Zničí vše, co pro mne bylo důležité a nabízí mi něco, co pro mě nebude ani minimální útěchou?
"Ale proč ne? Sklouzneme do těch starých zajetých kolejí a bude to ok, viď? Takhle si to představuješ? Zapomenout na těch uplynulých osm měsíců a dělat jakože nic?!"

"Hermiono, ty jsi skvělá. Věděl jsem, že to pochopíš." Pokusil se mě obejmout. Byla tohle skutečnost? Vyslovil to, co jsem slyšela? Jak jsem si mohla myslet, že vyspěl?!

"Děláš si srandu? To jsi vážně tak hloupý, že jsi to nepochopil?!" Totálně jsem nad sebou ztratila kontrolu. Slzy se mi řinuly po tvářích a já se ani nesnažila je zadržet.
"Co jsem udělala špatně? Co?! Jsi stejný jako ostatní, svým chováním jsi mi to dokázal a už to nikdy nevyvrátíš. Nikdy, Ronalde Weasley! Už ti nevěnuji ani jedinou myšlenku, pokud se nebude týkat pomsty. Nevěnuji ti ani jediný pohled, pokud to nebude to poslední, co ve svém životě uvidíš!" Těmito slovy jsem ukončila náš rozhovor a tím i náš vztah… navždy.

Hlouček náhodně přihlížejících se pomalu rozcházel. Snažila jsem se vmísit mezi ně a ztratit se tak Ronovi z dohledu. Má slova ho evidentně zaskočila. Ani se nesnažil mě jakkoli zadržet. Taky dobře. Vzlykla jsem. Tohle na mě bylo moc. Šeptání a klidný hovor ostatních mě přiváděl k šílenství. Přidala jsem do kroku a nakonec se rozeběhla. Nemohla jsem si tak všimnout pohledu těch samých tmavých očí, které mne pronásledovaly i v knihovně.

Nevěděla jsem, kam jít. Všude tolik lidí… Ne, na svou bolest musím být sama. Hřbetem ruky jsem si setřela další slzy. V tom mi to přišlo na mysl. Kuchyně! Neváhala jsem ani minutu a seběhla dolů do chodby vedoucí do toho tajného útočiště. Jako vždy se kolem mé osoby seběhla kupa domácích skřítků.

"Dobby?" zašeptala jsem a svezla se na lavici.

"Dobby je tady, slečno. Co si budete přát?"

"Láhev whisky," poručila jsem si. Skřítek byl hned zpět. Skleničky jsem se ani nedotkla, lokla jsem si přímo z lahve. Trochu jsem nadskočila, když se vedle mne objevila další ruka se stejnou flaškou.

"Přece nebudeš pít sama." Přes slzy jsem rozmazaně spatřila úsměv mého pozorovatele.

"Co ty tu chceš?!" prskla jsem rozhořčeně na nově příchozího.

"Nejspíš to, co ty. Trochu se… napít." Pohlédl na poloprázdnou whisky. "Ale pokud ti tu vadím, klidně půjdu." Zvedl se. Znovu jsem upila velký doušek. Sakra!

"Zůstaň, prosím." Nepoznávala jsem se. Já prosím ho?! V opilosti člověk dělá zvláštní věci, ale obvykle to, co se stane v této době, se neříká. Byla jsem ráda, že si zase sedl vedle mě. Prázdně jsem hleděla na láhev. Měla jsem sto chutí jí mrštit o zem, ale dřív než jsem jí mohla popadnout, se jí chopil můj společník. A já chňapla do prázdna. Zaznamenala jsem pouze jeho úšklebek a ironickou poznámku.

"Alkohol vážně mění lidi, viď, Hermiono?" Ten kluk měl zatraceně pravdu. Vůbec mi totiž nevadilo, že na mě mluví, vůbec mi nevadila jeho přítomnost. A už vůbec mi nevadilo, že patří do Zmijozelu.
Netuším, kolik jsem toho stihla vypít. Nevím, kolik slov jsme prohodili, ale ve chvíli, kdy jsem vstávala a chystala se k odchodu, si mě stáhl na klín. Silné paže se mi obmotaly kolem pasu a já cítila jeho dech na svém krku. Na malý moment se mi před očima objevila Ronaldova tvář a vzápětí mi myslí proběhlo mé předsevzetí ohledně něj. K čertu s tebou, Weasley! Nechala jsem se unášet jeho utěšujícím hlasem a něžnými dotyky. Probouzel ve mně nové pocity. A když mě políbil… Nedokázala jsem se od jeho rtů odtrhnout.

Ano, možná, že kdybych v sobě neměla tolik whisky, nikdy by se to, co následovalo, nestalo. Ale kdo ví?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ciky Ciky | Web | 23. srpna 2008 v 3:25 | Reagovat

Ahojík u mě je pokus o rekordík nechceš se zučastnit? byla bych ti moc vděčna :)

Sry za reklamu

2 Eliota Eliota | Web | 23. srpna 2008 v 11:12 | Reagovat

Nádherné! Moc se mi to líbilo, ten konec byl... nečekaný. Absolutně jsemm neočekávala, že by se tam objevil zrovna ON.

Moc se vám to, holky, povedlo. :) Jen tak dál.

3 Seemly:) Seemly:) | Web | 23. srpna 2008 v 20:02 | Reagovat

nádherná kapitolka

4 Annie Annie | Web | 16. září 2008 v 19:34 | Reagovat

Nejnádhernější kapitola jakou jsem kdy četla vy dvě máte doopravdický talent, né to, co já nazývám psaním. Tohle je opravdu psaní! :D

5 laime laime | 31. května 2009 v 18:30 | Reagovat

ehm, ehm. holky, já vás asi zabiju (ne, pro začátek bude stačit když "vás" nebudu psát s Velkým V! Muhehehehe!!! =D) proč jste tam kur** nemohly dát jinou písničku.....? Teď si jí pouštím furt dokola..... =D omlouvám se, že sem se ke čtení dostala až teď (popravdě řečeno sem váš blog objevila před půlhodinou =D) ALE - blog - skvělý, povídky - skvělý, vy - skvělý, no prostě skvělý =D pište dál.....!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama