Kapitola 17: Zavři oči II/II

31. července 2008 v 21:44 | Mel & Jenny |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
A druhá část:

"Chceš...mě udu..udusit? Pos...posluž...si," vypravila jsem ze sebe mezi bezútěšným lapáním po dechu. Regulusovi se zablýsklo v temných očích a pustil mě. Rozkašlala jsem se , sjela podél zdi a zhroutila se na zem. Nejraději bych se rozbrečela zlostí. Další pokus. Další prohra. Znovu jsem selhala. Vložila jsem hlavu do dlaní a pevně zavřela oči. Zbývalo jediné, prosit.
"Nechoď," promluvil ochraptěle. Odvrátila jsem od něj obličej, aby neviděl mé slzy. Jeho stisk povolil, přitáhl si mě do náruče a pevně objal. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce.
"Musím," zašeptala jsem a přivírala oči nad pocity bezpečí, které ve mně vyvolávala jeho blízkost.
"Musíš, nebo chceš?"otázal se. V hlase mu rezonovala bolest. Mně se ta samá bolest zakousla do srdce. Oddálila jsem se od něj, musela jsem trochu zaklonit hlavu, abych mu viděla do tváře.
"Musím..."řekla jsem a bezmocně sledovala, jak Siriusův výraz tvrdne. Pustil mě, jako bych pálila a poodešel ode mně.
"Nemusíš. Ty nemusíš odcházet. Můžeš zůstat tady!" vychrlil na mě vášnivě a zarazil se.
"Zůstaň. Zůstaň tady se mnou. Postarám se o tebe." Teď už jen šeptal, vrátil se ke mně a pohladil mě po tváři klouby prstů. Položila jsem dlaň na jeho ruku a cítila, jak se mi zpod zavřených víček tlačí slzy.
"Já...nemůžu, Siriusi," vzlykla jsem. Už zase jsem brečela. Ale...nešlo to jinak.
"Můžeš, Annie. Pouze my si určujeme, co můžeme, nebo ne. Nikdo jiný za nás nerozhoduje." Hladil mě po vlasech a já se k němu tiskla. Užívala jsem si těch posledních pár minut, pár minut, než...Musela jsem se vzepřít svým citům, emocím, které se mnou mávaly a prudce jsem se od Siriuse odtrhla.
"Ne...tohle nejde!" vykřikla jsem a odstoupila od něj. Bylo to příliš nebezpečné. Příliš mě sváděla vidina šťastného života se Siriusem, bez pravidel, omezování, nucení, s láskou!...Ale jak moc by byl tento život šťastný?
"Siriusi...já musím jít. Musím, protože tě miluju. Kdybych s tebou zůstala, jednoho dne by nás stejně našel a zabil. Mě smrt neděsí, ale nechci...nechci abys umřel ty!" Chtěla jsem mluvit vyrovnaně, ale nebyla jsem toho schopná. Poslední větu jsem vykřikla.
"Já se smrti nebojím! Nebojím se vůbec ničeho! A hlavně ne svýho bratra a ty si hloupá, že se ho bojíš!" Siriusovi ujely nervy, křičel na mě a já se hroutila nad beznadějí a bolestí, které z jeho křiku tryskaly. Položila jsem mu ruce na ramena.
"Pochop mě. Jestli mě miluješ, tak mě pochop, prosím,"naléhala jsem plačtivě a on se ode mně odvracel.
"Nechci chápat. Nechci...chápat..." opakoval neustále dokola. Vzlykala jsem nahlas, pověsila se mu kolem krku a on mi ovinul paže kolem těla. Takhle jsme tam stáli, nevím jak dlouho. Na tom nezáleželo. Na ničem už nezáleželo. Vzal můj obličej do dlaní a lehce mě políbil na rty. Náš polibek znovu chutnal po mých slzách, jako tenkrát, jako pokaždé.
"Vezmi si mě..."
Je zvláštní, jak se člověk dokáže vzchopit, jen když něco chce. Když po něčem touží. Ztěžka jsem se vyhrabala na nohy a připotácela se k Regulusovi. Teď jsem od něj stála asi na délku paže.
Chvíli, jenom nepatrný okamžik, jsem na Siriuse konsternovaně zírala.
"Beru si tě." zašeptala jsem potom a skrz slzy se usmála. A pak...jsem vnímala jako ve snu. Nádherném snu. Takovém, na jaký čekáte celý život. Sirius natáhl paži a rozevřel ruku. Na dlani se mu třpytil stříbrný prsten. Jeho úsměv byl zvláštní, čišela z něj omluva, bolest, radost. Jde to vůbec, smíchat tak různorodé pocity do jednoho úsměvu?
"Je můj, asi ti bude velkej."
Zavrtěla jsem hlavou.
"To nevadí." Vzala jsem si prsten, sundala si z krku stříbrný řetízek a prsten na něj navlékla. Siriusovi jsem na malíček navlékla svůj prstýnek, o něco drobnější, než jaký mi dal on. Políbili jsme se.
"Zavři oči," požádala jsem ho tiše. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají studené slzy. Zaváhal. Lehce mi stiskl zápěstí a potom se jeho šedivé tůně překryly víčky. Jemně jsem vyprostila svoje ruce z jeho a pohladila ho po tváři.
"Miluju tě." zašeptala jsem a moje rty se přitom dotýkaly jeho. Přemístila jsem se dřív, než stačil něco říct, než stačil zareagovat.
"Nech mě jít," zachraptěla jsem a zrušila tu vzdálenost, která mě od Reguluse dělila.
"Nech mě jít,"zopakovala jsem, když nereagoval. Nic. Žádná odezva. Jen se na mě díval, bez hnutí. Místo očí černé brány do pekel, dlaně sevřené v pěst a já jsem náhle, víc, než kdy jindy pochopila, že nemá cenu ho o něco prosit. Tady by nepomohlo absolutně nic. Ani křik, ani pláč. Pouze bych vydala energii, která mi scházela.
Jakmile jsem se přemístila zpět na trávník před oddací síní, Regulus mě odchytil jako nějaké divoké zvíře. Táhnul mě zpět do síně a z jeho ledového mlčení jsem si dokázala představit, jak krutý bude trest.
Nezáleželo mi na tom.
Už mi na ničem nezáleželo.
Regulus si na mě mohl pořídit papíry, mohl si mě přivázat třeba k noze od stolu, ale stejně jsem byla jinde. Ne tělem. Ale duší a srdcem. Ty spoutat nemohl. Nemohl mi zakázat myšlenky a nemohl mi nařídit, koho mám milovat. A to mě drželo nad vodou.
Můj brunátný snoubenec mě vlekl jak nesvéprávnou, to mi trochu ztížilo můj plán. Plán, ve kterém hrál hlavní roli Severus.
Použila jsem všechnu svoji sílu a zastavila se.
"Mám žízeň!" vyjela jsem na něj, když se ke mně, celý rozzuřený otočil. Chvíli jsme se na sebe dívali, kdo s koho. Potom zasupěl vzteky a pustil mě, abych mohla převzít pohár, který mi ne shodou okolností podával Severus. Vypila jsem pohár na jeden zátah a mrkla na Seva.
Splatil svůj dluh. A já mu odpustila.
Obřad jsem vnímala jako velký, jednolitý shluk slov. Kolem mně vířily barvy a hlasy, měla jsem potíž nechat oči otevřené. Regulus do mě strčil, zřejmě jsem měla říct to zpropadené ano, tak jsem ho tedy vykoktala, ani jsem nevěděla, jestli mně Regulus líbá nebo ne, lítala jsem kdesi v oblacích, v kotoučích perleťové mlhy a bylo mi blaze.
Regulus se nezdržoval s hostinou, počkal nezbytnou chvíli, než nám všichni poblahopřáli, z čehož si také nic moc nepamatuju, potom se omlouval, něco ve stylu, že jsem unavená a pak mám okno.
Moje schopnost vnímání se trochu vyjasnila až v nějakým pokoji. V polosedě, v pololeže jsem mžourala na Reguluse, který si právě stahoval kravatu a hlavou mi blesklo, že má chudák smůlu. Dnes v noci si toho totiž mnoho neužije.
"Minule to bylo sice fajn, ale nebyla jsi při vědomí, takže dneska to bude ještě lepší..." Nevěděl, jak si svým prohlášením naběhne, takže když mně zalehl a jeho ruce zabloudily k zipu svatebních šatů, jsem se na něj medově usmála a vlepila mu na rty krátkou pusu.
"Máš smůlu hošánku, budeš si muset znovu zahrát na nekrofila." sdělila jsem mu sladkou novinku a poté se propadla do hlubin spánku. Lektvar, který mi Severus Snape namíchal do pití, nezklamal.
"Tenkrát...si mi řekl, že mě miluješ. Lhal si. Ty nevíš, co je láska. City. Co to znamená, milovat. A víš co? Ani to nikdy nepoznáš. Protože toho nejsi schopen!" vychrlila jsem na něj spontánně jedním dechem a překotně vypadla z ložnice.
Pořádně jsem za sebou zabouchla dveře, jako bych doufala, že dokážu zabouchnout dveře i za svým životem a jít dál. Jak pošetilé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexita Alexita | 31. července 2008 v 21:58 | Reagovat

Bobku, ty víš jaký mám názor a tahle kapča mě v tom jen utvrdila. Bude se mi po té povídce stýskat ...... moc moc stýskat .......................

2 Hannah Hannah | Web | 31. července 2008 v 22:03 | Reagovat

Ahoj mas super blog :) jinak klikni na web stoji to za too :)

3 weruška weruška | Web | 1. srpna 2008 v 10:42 | Reagovat

moc krásný,,

4 Seemly:) Seemly:) | Web | 1. srpna 2008 v 10:44 | Reagovat

škoda, že už s touhle povídkou končíš.

5 Snave Snave | Web | 1. srpna 2008 v 15:58 | Reagovat

Moc pěkná povídka i kapitola, líbí se mi to, ale co to tu čtu? Ty s ní končíš? Myslím, že by  to byla škoda..

Ps: Nechceš spřátelit?

6 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 1. srpna 2008 v 17:47 | Reagovat

skvělý, jako vždy:)

7 Lali Lali | 1. srpna 2008 v 18:30 | Reagovat

superní kapča

8 Hope Hope | Web | 2. srpna 2008 v 13:58 | Reagovat

nádherná kapitolka :o) akorát je mi jí docela líto...

9 Eliota Eliota | Web | 2. srpna 2008 v 21:57 | Reagovat

Nádhera! Téměř jsem se u toho rozbrečela. Je mi jí tak líto. :( Chudák Sirius, chudáček Ann... :'( Proč to musí skončit špatně? Proč?

10 tess tess | 2. srpna 2008 v 21:58 | Reagovat

naprosto úžasné...bude se mi určitě stýskat po mnádherné povídce

11 Teresie Teresie | E-mail | Web | 4. srpna 2008 v 12:53 | Reagovat

Už jsem psala koment k Jenny. :)) A jinak se těším na poslední kapitolu a epilog :))

12 Nessa Nessa | Web | 4. srpna 2008 v 13:28 | Reagovat

super!! taky se těším na poslední kapitolku a epilog, ale je to škoda. Přečetla jsem ji celou a bude se mi stýskat

13 Annie Annie | Web | 16. srpna 2008 v 15:35 | Reagovat

Joo, takže si tě co nejdříve přidám a pak se hned vrhnu na tu nádherné povídky, které tady na mě čekají ;) a až pudu jednou za uherák na icq, tak se určitě ozvu a díky

14 Kris Kris | Web | 16. ledna 2009 v 11:44 | Reagovat

Bude mít tahle povídka pokračování anebo jsi ji ukončila takhle?

Jinak je to krásná kapitolka a povídka také.

15 Anette Anette | Web | 18. ledna 2009 v 15:56 | Reagovat

Tahle povídka je vážně moc nádherná... tak proč se vždycky rozbrečím u skoro každé kapitolky???

Jinak to vážně ale vážně byla krása...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama