Kapitola 17: Zavři oči I/II

31. července 2008 v 21:43 | Mel & Jenny |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Zdravím vás. Předposlední kapitola je na světě. Přiznám se, mě u toho tekly slzy. Jenn máš talent na takovýhle scény. Poslední kapitola je na mě a já se budu snažit, aby byla nejlepší. Takže nebude hned. A navíc odjíždím na vodu za pár dní, takže bych neměla ani přístup na net, ale slibuju, že budu psát tam.
Přeji příjemné čtení.
Kurzíva je minulost.
Song se jmenuje I ´ll be waiting od Lennyho Kravitze.

Může být člověk zajatcem svého života? Může být člověk zajatcem svého rodu? Může být člověk zajatcem svého domu? Ano, může. Já jsem byla zajatec. Zajatec svého vlastního osudu. Teď jsem tu ležela na posteli, zabořená v luxusních peřinách, oblečená v ještě luxusnější saténový noční košilce a poslouchala jsem klidné oddechování svýho manžela.
Slunce paradoxně k mý náladě svítilo jako zběsilý a zalívalo krajinu svou zlatavou září. Zaclonila jsem si oči dlaní, abych alespoň trochu viděla. Stála jsem ve svým pokoji a zírala ven z otevřenýho okna. Slzy, které mi stékaly po tváři, vymývaly cestičky v umném make-upu, který měl zakrýt moji bledost a hluboké kruhy pod očima. Byla jsem nadopovaná prášky na nervy,přesto jsem byla úplně mimo. Před pár dny jsem potratila. Ztratila jsem člověka, kterého jsem milovala. Jo, nejsem až taková zrůda, že bych nenáviděla svý nenarozený dítě jen z toho důvodu, že jsem nenáviděla jeho otce. Ale Reguluse, toho jsem tedy nenáviděla tak, až jsem si říkala, jestli to je vůbec možný. Nenáviděla jsem ho, protože to kvůli němu jsem potratila. Nenáviděla jsem ho, protože nezabránil tomu, aby mi teď na předloktí zářilo znamení zla. Nenáviděla jsem ho, protože si mě chtěl mermomocí vzít, i přesto, že naše dítě zemřelo. Nenáviděla jsem ho, protože mě zničil. Nenáviděla jsem ho, protože to on ve mně probudil všechnu tu bolest, hořkost a vztek na celý svět. Zkrátka, měla jsem nespočet důvodů k nenávisti. Ale ani to nezabránilo tomu, abych tu byla navlečená ve svatebních šatech, vlasy měla vyčesané do elegantního drdolu a nohy uvězněné do lodiček na jehlách. Nepomohly moje scény, nepomohl ani můj křik, nepomohlo ani když jsem své rodině vmetla do očí, že je nenávidím a nepomohlo ani, když jsem Reguluse v jedné zvlášť ostré hádce nazvala vrahem. Schytala jsem facku a ujištění, že pokud nepřestanu, budu litovat. A cožpak jsem už nelitovala? Neměla jsem čeho litovat? Ne, já jsem litovali. Všeho. A nejvíce toho, že jsem se vůbec narodila.
Pevně jsem zatnula zuby, když se Regulus vedle mě ve spánku zavrtěl a položil mi svoji ruku přes hruď. Znechuceně jsem jeho paži odsunula a přitáhla si deku až po bradu. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a zavřela oči. Ponořila jsem se zpět do vzpomínek.
Zaslechla jsem cvaknutí dveří, ale neotáčela jsem se. Nebylo moc možností, kdo mě mohl přijít navštívit.
"Nebreč. Rozmažeš si obličej." Cissin hlas byl překvapivě mírný.
"A záleží na tom?" odvětila jsem dutě a otočila se k bratrově snoubence. V jiný chvíli bych se možná divila, že se Cissa tváří soucitně, ale teď mi to bylo úplně jedno. Šlo to mimo mě. Cissa bezradně pokrčila rameny.
"Já nevím," řekla tiše a já jsem se hořce ušklíbla.
"Hodně ho nenávidíš?" zeptala se a já jsem se zadívala na svůj odraz v nástěnném zrcadle.
"Ano, hodně ho nenávidím," odpověděla jsem. Cissa mě chvíli pozorovala a potom ke mně udělala dva kroky. Lehce se dotkla mého ramena.
"Hodně síly," zašeptala a zmizela.
Musela jsem odtud pryč! Pryč...toužila jsem utéct, vyvléknou se ze svých okovů, zmizet a začít znovu. Znovu...někde daleko, daleko od všech těch, kteří ze mě udělali trosku. Potichu jsem se vymotala z peřiny a pomalu spustila nohy na podlahu. Mé kroky tlumil vysoký, měkoučký koberec.
Kráčela jsem uličkou, vedená svým otcem. Kráčela jsem uličkou, pokrytou růžovými květy a téměř jsem neviděla na cestu. Kráčela jsem uličkou a nevnímala pohledy svatebních hostů. Kráčela jsem uličkou, za tichých tónů hudby a každým krokem, který jsem udělala, jsem byla blíž něčemu, čemu jsem se chtěla tak moc vyhnout, uniknout tomu. A potom...potom jsem spatřila Siriuse. Stál tam, opřený o stěnu a díval se na mě. V bouřkových očích všechno to nevyslovené, rty stáhnuté do úzké čárky. Jeho pohled byl tak...bezmocný. Bezmoc. Vztek. Lítost. Smutek. Chtěla jsem se zastavit, ale otec mě táhnul dál. Když mě předával Regulusovi který mě pevně chytil za ruku a obrátil se k oddávajícímu, v tu chvíli jsem se ohlédla. Sirius tam už nebyl.
Přistoupila jsem ke skříni a co nejopatrněji ji otevřela. Samozřejmě, že to zaskřípalo. Ztuhla jsem a srdce mi vyletělo až do krku, když sebou Regulus zamlel. Zastavená uprostřed pohybu jsem čekala, jestli se neprobudí, ale nevypadalo to, že by ho zaskřípání probralo. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Z hlubin skříně jsem vytáhla malý zavazadlo. Svoje věci.
"...a budete ho ctít a milovat, dokud vás smrt nerozdělí?"
Teď mělo přijít mé ano. Ano. Slovo, složené z ubohých tří písmen. Slovo, které mi ještě víc pohnojí můj podělanej život. Měla jsem říct ano? Měla souhlasit s tím, že toho...vraha, stojícího po mém boku budu ctít a milovat? Směšné. Skoro k popukání. Kdyby to nebyla realita. Mé mlčení vytvořilo z ticha oddací síně dusivé vakuum.
"Dělej," zasyčel výhružně Regulus a jeho stisk zesílil. A v tu chvíli...jsem se rozhodla. Vytrhla jsem se mu a prchala. Proběhla jsem tou zatracenou uličkou ven a běžela jsem dál. Přidržovala jsem si sukni a cítila, jak se mi vlasy, uvolněné z drdolu rozsypaly po zádech. Utíkala jsem, netušila jsem, kde Sirius je, netušila jsem, kde ho mám hledat, rozhlížela jsem se kolem sebe a dusila se vzlyky, které se mi draly z hrdla. Odešel. Nechal mě samotnou!
Přivřela jsem oči. Co nejtišeji jsem na sebe natáhla mikinu a pevně sevřela malou tašku. Měla jsem v ní jen to nejnutnější. Netušila jsem, kam půjdu. Nikoho jsem neměla. Nikoho, kdo by mi mohl poskytnout přístřeší, aniž bych pro něj neznamenala problémy. Kromě toho, musela jsem jít buď pěšky, nebo jet vlakem, zkrátka cestovat jako mudla. Můj "milovaný" manžel mi totiž sebral hůlku. Hajzl. Věnovala jsem mu poslední kratičký pohled a ihned se od něj odvrátila.
"Ááá..." výkřik zadusila cizí dlaň, nato mi nemilosrdné ruce sevřely paže, zvedly mě do náruče a hodily na postel. Stalo se to tak rychle, že jsem nestačila zareagovat.
"Už zase to zkoušíš?" zavrčel ledově Regulus. Skulila jsem se z postele a padla na všechny čtyři, jako kočka.
"Grázle!" zaječela jsem, když mě zvedl ze země a přitiskl ke zdi. Chytil mě pod krkem a já jsem bezmocně zalapala po dechu.
Nebylo to poprvé, co jsem se pokusila o útěk.
Náhle se kolem mě protáhl závan vzduchu, někdo přese mě přehodil jakousi klouzavou látku a nato se ozvalo prásknutí.
"Siriusi..."vydechla jsem, takřka s úlevou, když jsem spatřila toho, kdo mě "unesl". On neřekl nic, skládal ten zvláštní plášť a ani se na mě nepodíval. Neodvážila jsem se k němu přiblížit, dotknout se ho...i když jsem po tom přímo bolestně toužila. Raději jsem se rozhlédla kolem sebe. Pokoj byl útulný, v rohu byl umístěn krb, ve kterém vesele plápolal oheň. Uprostřed místnosti stála už od pohledu pohodlná pohovka.
"To je tvůj byt?" odvážila jsem se narušit ticho.
"Jo," odpověděl úsečně a konečně se na mě podíval. Chvíli jsme se měřili pohledy. Nevydržela jsem a uhnula.
"Pojď," požádal mě Sirius a vykročil první, šla jsem za ním a stanula v malé kuchyňce.
"Posaď se." Další strohý příkaz. Už mě to začínalo štvát, přesto jsem poslechla, odstrčila židli, jedinou u malého jídelního stolu a usadila se. Sirius přede mě postavil hrnek, ze kterýho se kouřilo. Zhluboka jsem se nadechla a nasála lahodnou vůni kávy. Přitáhla jsem si hrneček blíž a hřála si o něj zkřehlé dlaně.
"Proč?" zeptala jsem se a Sirius zastrčil ruce do kapes.
"Proč...protože..."hlas se mu zadrhnul. Vytáhnul ruce z kapes a zadíval se do neznáma. Bylo to strašný. Nevím, jak jinak to celé nazvat. Oblečená ve svatebních šatech jsem seděla u stolu v Siriusově kuchyni, v rukou jeho hrnek s chladnoucím kávou, jsem pozorovala strhaného Siriuse, který se pro změnu díval z okna. Už jsem to nevydržela, vstala jsem a udělala pár kroků, když mě zadržel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Seemly:) Seemly:) | Web | 1. srpna 2008 v 10:38 | Reagovat

páni,úžasná kapitolka a ty vzpomínky jsou zajímavý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama