5. Kapitola: Chyba života? Možná.

14. června 2008 v 12:28 | Mel |  *Když tě minulost dohání*
S touhle povídkou se pro mě kapitoly přidávají velmi snadno. Doufám, že když si jí přečtete, tak zanecháte svůj názor. Jinak učitelé už uzavřeli vše, co se dalo. Musím říct, že s tím nadělali tiátr..., ale konečně to dokončili. Takže tu mám na jejich "Poctu" - To berte s nadhledem další kapitolku.
Věnování Jenn, za její pomoc a taky proto, že je taková jaká je.

Před pár hodinami jsem měla další ze svých snů. Promiňte budu přesnější ze svých vzpomínek. Bohužel mám vše hodně zmatené a nedokážu vyvodit racionální závěr, co je vlastně původcem oněch scén? Vše se odehrává přesně jako tehdy, jen s tou výjimkou, že já stojím kousek od mého mladšího já a pozoruji své reakce a chování. Vždy si ale uvědomím něco nového, co mě v té době vůbec nenapadlo. Třeba i s tou ukrytou věcí pod matčiným hrobem. Něco tam musí být. Hlína, která byla vykopaná, byla jiné barvy, než hlína, kterou byla matka zasypaná. Něco mi tu nehraje a mám divný pocit, že to něco, je jeden z otcových dopředu promyšlených plánů, které tak nenávidím.
Musím se tam vypravit. Kupodivu jsem zjistila, že moje zvědavost mě jenom podporuje, ale musím nejprve promyslet, co udělám nejdřív. Možná bych ušetřila další zbytečný čas strávený v téhle kryptě, kdybych se k němu přidala. To že jsem za celý svůj život bojovala proti němu, by sice přišlo vniveč, ale jednou jsem podlehnout musela. A lepší než se nechat vydírat, tak se spojím s ním a začnu mu ničit armádu zevnitř. Malá tajná povstalecká organizace, která bude bojovat proti němu. Budu jako kyselina a vyžeru mu do jeho dokonalého světa tu největší díru, kterou ho zničím. Budu jeho nejvěrnější přítel, ale také jeho největší nepřítel.
Fajn, už mi hrabe. Netuším jak dlouho mě tady drží, Přátelé o mě nemají žádné zprávy. Vůbec nic se nedozvídám o okolním světě. Jediné co vím je, že milující rodič a pohodový domov vypadá úplně jinak. A já tady jako rozmazlený fracek přemýšlím, jak si zachránit kůži. Proboha, proč tu není někdo, kdo by mě polil studenou vodou a dal pár facek, abych se vzpamatovala. Nejprve bych si měla uvědomit, co je pro mě prioritou. Buďto zachránit si svůj život, přidat se k němu a vystavit nebezpečí všechny ostatní a nebo poštvat proti sobě papínka a tím vystavit taky všechny ostatní nebezpečí. Měla bych se nad tím pořádně zamyslet, než udělám největší hloupost. Jako svým způsobem skončím pod kytkami tak i tak. Ale co ostatní? Jak je úplně vynechat z toho začarovaného kruhu? Jde to vůbec? Mohli by někam zmizet a vyhnout se mu? Těžko!
Právě teď je celý dům položen do hluboké tmy a hrobového ticha, které je občas narušeno krokem Smtrtijedů, kteří mají hlídku, ale nejčastěji jsou to jen začátečníci, kteří mají v kalhotách při jakémkoliv sebemenším pohybu stínu louče, takže jakákoliv obava, že by mě mohli sledovat je zbytečná. Nepřekročili by v noci práh tohohle domu, ani kdyby jim otec vyhrožoval smrtí. Cesta za tajemstvím jejího hrobu je dlážděna velkým štěstím na mé straně.
Asi bych si měla připadat jako zloděj, který se vkrádá do cizího majetku, ale když to vezmete z několika úhlů pohledu, tak zjistíte, že se nevkrádám do cizího.. Celá pěšina byla zahalena do chladné noci a já měla pocit, že vše kam dokážu dohlédnout, patří mě. Vše co udělám, uvidím jen já, nikdo mi nemůže poroučet. Poprvé za tu dlouhou chvíli jsem pánem tedy paní situace. Asi jsem byla příliš unáhlená, když jsem si myslela, že to bude hračka. Bez hůlky a kouzelných schopností si budu muset vystačit pouze s mými fyzickými dispozicemi. A ty jsou fakt slabé, protože posilování není můj styl. Bych pak vypadala jako ten guvernér státu Californie. A o to vážně nemám zájem.
Jediný doprovod, který tady mám, je světlo měsíce, které mi tvoří takovou kulisu a hlavně pomocnou ruku. Mým jediným štěstím je, že není úplněk, protože jeden z otcových poskoků jest i vlkodlak. Je to odporná bestie, která i za normálních okolností, kdy je den, smrdí mršinou. Každou úplňkovou noc se potuluje po pozemcích a nedivila bych se, kdyby mrtvoly těch nevinných kouzelníků, kteří zemřeli z otcova rozmaru, nebyly položeny po poli a nečekali, až se do nich ta atrapa člověka pustí. Byla to nechutná představa a při ní se mi udělalo zle. Ale nejhorší by bylo, kdyby to byla pravda. Už jen ta představa se mi hnusí. Co by se dělo, kdyby se mé domněnky potvrdily? Sama nevím.
Stála jsem asi dva metry od místa, kde měla být rakev. Díky tomu snu si vzpomínám, že Její rakev byla spuštěna do mělké jámy. Přibližně metr a půl pod zem. Můžu jen doufat, že se nemýlím. Z hábitu jsem vytáhla cínový talíř, na kterém jsem dostala dnes večeři. Spoléhám na to, že mi poslouží jako lopata. Začala jsem se dostávat pod zem, moje úvahy teď směřovali přesně k tomu snu, abych si vybavila všechny potřebné detaily. Nebylo to tak těžké, když uvážím, že jsem ten sen považovala za noční děs a právě v tuto chvíli si díky němu vybavuji plno potřebných situací.
Už mě bolely ruce, ale dostala jsem se do potřebné hloubky, abych mohla začít kopat do středu, přesně pod rakev, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem se dostávala pod kámen a rakev tam nikde nebyla.
Toho by snad nebyl schopen. Přece jí nemohl vykopat a jen tak jí někam zahodit. Ne to nebyla pravda. Vždy jsem si myslela, že je mi na blízku, vždy když jsem sem chodila a plakala, tak jsem doufala, že i přes tu zeminu mě slyším. Bohužel má obava se zdála být potvrzena. Rakev byla pryč. Ten proradném prašivej hajzl. Jak já bych mu ráda vyškrábala oči a pomalu ho smažila na rozpáleném oleji. Podvedl vše, čemu jsem věřila. Veškeré hodnoty, které byly pro mě důležité, se teď obrátily v prach, jen v mlhu, která jako mávnutím hůlky zmizela.
Snažila jsem se, abych to co jsem právě vydedukovala nebyla pravda. Marně. Najednou jsem do něčeho kovového cinkla. Udělalo to rachot, jako několik zvonů. V těle jsem cítila příliv nové naděje a adrenalinu. Nedočkavě jsem se snažila vykopat onu věc, která to způsobila. Cítila jsem, že se blíží můj cíl. Ruce jsem už skoro necítila. Hlínu jsem měla za nehty, ale bylo mi to jedno. Musela jsem se za každou cenu dostat do konce.
Stříbrná zapečetěná krabička na mě už skoro vykukovala celá. Viděla jsem na ní tmavozelený vosk, kterým bylo víko připečetěno. Zvědavost ve mně byla silnější, než jakákoliv obava. Co když je to něco na způsob Pandořiny skříňky? Co když to otevřu a vypustím tak největší zlo, kterému nebude moct konkurovat ani papá. V měsíčním světle skříňka vypadala jako kus stříbrné cihly, která pokud by se roztavila, stačila by na rozvoj hospodářství v Africe.
Měla bych se vrátit, za několik hodin bude svítat a já musím dát do pořádku tu spoušť, kterou jsem zde napáchala. Nebylo to tak těžké, jako dostat se tam. Nahrnula jsem hlínu do díry a jen jsem jí uhladila. Ve tmě to vypadalo, jako by se tu nic nedělo, ale jaké to bude na denním světle? Nejdůležitější asi bude, abych se zbavila té špíny, kterou mám na sobě a dále pak mohu jen doufat, že si nikdo nevyjde na malou procházku. Což by bylo nepravděpodobné a hlavně nepříjemné, za celých 16 let jsem tu byla pouze já a teď by se tu někdo šel jen tak kouknout…? Zákon schválnosti.
Celou cestu až do domu jsem si představovala, co v té krabici může být? Je chráněna nějakým kouzlem? Nebo je to jen její popel? Třeba tam jsou jejich fotky! Pohřbená láska hluboko v zemi, to by na něj sedělo. Možná že tam budou jen nějaké papíry a nedůležité maličkosti, ale proč by byly ukryty zrovna tam? V hlavě mi to šrotovalo jako nikdy před tím. Zkoušela jsem přijít jen tak, aniž bych to otevřela, co se může ve vnitř ukrývat, ale jakmile budu v bezpečí pokoje, tak se to dozvím.
Dveře do domu byly hlídány dvěma Smrtijedy. Musela jsem použít stejnou cestu, kterou jsem použila při odchodu. Okno v zadní části budovy. Vedlo do kuchyně a pokud budu mít ještě krapet štěstí, nemusela bych nikoho potkat. Celý dům vypadal tak majestátně, ale strašidelně. Když si uvědomíte, že sklep je něco jako kostnice, kde jsou uchovány předkové několik generací dozadu, tak vám po těle začne běhat mráz. Nikdy jsem tam nebyla, ale myslím si to. Sice byl otec z poloviny mudla, takže by asi nemohl mít rodinnou hrobku pod domem, ale u něj je možné vše. Raději ani nechci vědět, co se tam děje. Kdyby nebyl kouzelník, ale obyčejný psychopat, tak by to bylo mnohem jednodušší. Vyráběl by atomovou bombu s příměsí bojového plynu, aby zničil a zabil co nejvíce lidí a pak by ovládl svět. Už ho vidím, jak stojí před několika přeživšími a dává jim na výběr. Buďto budou sloužit pod ním nebo je čeká nepříjemná a bolestivá smrt. Všichni se samozřejmě přidají a započne nadvláda samotného magora. Další z mých úžasných nápadů, které se mohou kdykoliv vyplnit.
Přeji si, aby tato cesta byla za mnou. Možná když budu mít zavřené oči a budu se soustředit, tak se mé přání vyplní. Jsem hloupá, vím. Posledních pár schodů. Nestoupnout na předposlední. Dojít opatrně a tiše ke dveřím mého pokoje a zavřít za sebou. Bezpečí. Jediná místnost v odstrašujícím hororu. Můj pokoj mi poskytoval alespoň tolik bezpečí, které k životu potřebuji. Sedla jsem si na postel, ale dřív než jsem dosedla, vymrštila jsem se zpět na nohy. Došlo mi to. Jsem vážně ten nejnezodpovědnější člověk. Jsem idiot, který dělá věci bez rozmyslu. Ten talíř. Nechala jsem tam ten stupidní talíř. Musím se tam vrátit. A to co nejdřív. Stříbrnou krabičku jsem zasunula úplně do rohu pod postel, tak aby nebylo vidět ani kousíčka, kdyby náhodou někdo vstoupil do pokoje.
Stejná cesta, stejné podmínky. Měla jsem ale ještě větší strach, než když jsem tam šla poprvé. Dokážete si představit, že stojíte naproti jedoucímu vlaku a nemůžete se ani hnout? Tak takový pocit jsem měla. Nechápala jsem se. Bát jsem se měla, když jsem vykrádala hrob a né, když si jdu pro něco, co mi patří. Kdybych jen nebyla tak rozrušená z toho nálezu, tak jsem klidně teď mohla spát. Ale jelikož jsem to já, tak se vždy něco musí posrat.
"Kampak jsi se vydala tak pozdě? Na výlet, na výlet?" Chytl mě kdosi za rameno, když jsem se právě pokoušela vylézt z okna. Strachy jsem nemohla ani mluvit. Děs, který mě najednou přepadl, se nehodlal ode mě odpoutat. Zornice se rozšířili a já začala po hlase pátrat, kdo to je? Bylo mi to povědomé, ale jméno jsem nedokázala domyslet.
"Ztratila jsi řeč? Tvého otce by jistě zajímalo, proč se potuluješ tak pozdě po domě a ještě víc by ho zajímalo, proč vylézáš z okna?" Hlas byl ledově chladný a při každé změně tónu se mi zaryl hluboko do uší. Byla jsem v pasti. Jako malá rybka mezi žralokem. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. Ač bych mu řekla sebevětší výmluvu, tak by mě stejně práskl. Nemůžu nic ztratit. Jediné co mě teď trápilo, byl ten talíř. Nikdo tam nesmí jít. Né dřív, než ho donesu zpět.
"Šla jsem na hrob své matky. Je to přesně 16 let, co jí otec zabil." Snažila jsem se, aby to vypadalo věrohodně. Strach jsem ale zakrýt nedokázala. Když si to přeberete, tak říkám jen poloviční pravdu. Nelžu. Sice mu neřeknu podrobnosti, ale svým způsobem jsem mu odpověděla na otázku. Neptal se, co tam budu dělat. A v hlavě mi zazněl znovu ten hlas. Ale teď to bylo rozjasnění, komu ten hlas patří. Snape. Dnes mám šťastný den. Buď mi to spolkne, nebo mě nechá převést k otci, ale pokud je pravda, co o něm tvrdí Brumbál, tak mě nehodí do klece šelmám.
Snape prý hraje na dvě strany. Je to dvojitý agent… či jak ho nazvat. Zvládla bych to i já? Dokázala bych se dívat do očí tomu baziliškovi, ale v srdci cítit něco jiného? Bojovat za to, čemu věřím, ale stejně mučit a zabíjet? Nedokázala. Jsem srab a nikdy bych nezvládla být vnitřně tak silná.
"Myslíš, že ti tohle sežeru? Kdybys byla ve škole, tak bych ti odečetl několik bodů. Bohužel jediné co můžu udělat, je abych tě dovedl do tvého pokoje." Věděla jsem to. Není stejný jako on. Sice se chová jako parchant, ale to jen kvůli tomu, aby si držel jiné lidi od těla. Aby jim neublížil. Za tou maskou z ledu se přece jen ukrývá člověk. Ale stejně, proč mě nepředvedl před otce? Nechce ho budit? Řekne mu to třeba zítra? A co vlastně Smrtijed, který má zítra vyučovat, dělá tady? A tak pozdě? Ptát se ho, ale pro vlastní bezpečí nebudu. V tichosti jsme došli až k mému pokoji a poté co mi otevřel dveře a rukou naznačil, abych vešla dovnitř, tak se v rohu místnosti něco zablýsklo. A já myslela, že jsem to schovala dobře.
"Co tam je?" zeptal se a ukázal na tu krabici.
"Nic"
"To vykládej holubům. Ukaž mi, co tam máš." Hlas zněl jasně. Splň rozkaz nebo budeš trpět.
"To není vaše věc," Odsekla jsem mu!
"Pokud se to týká tebe a tvého otce, tak to je moje věc. Moje a celého řádu." Zasyčel a šlo na něm poznat, že má strach, kdyby ho někdo slyšel.
"Podej mi to." A namířil na mě hůlkou.
"A to mě chcete donutit? Vždyť pokud mi je jasné, tak tady nemáte taky co dělat, takže tohle necháme plavat a každý si půjdeme svou cestou." Začala jsem rozehrávat podle svých pravidel. Štvalo ho to. Ale měl už vymyšlený plán.
"Accio" řekl potichu a krabička se mu přesunula do rukou. Ten hajzl. Sjela jsem ho pohrdavým a nenávistným pohledem. Chtěla jsem, aby mi tu krabičku vrátil, ale než jsem stihla cokoliv říct, tak mi za pomalu se zavírajících dveří popřál dobrou noc a vítězně se usmál.
Převezl mě. Vyhrál nade mnou. Teď se o svém úlovku pochlubí jemu a já ostrouhám. Ani se nedovím, co bylo v té krabici. Možná jediná památka na matku a ten prevít mi jí vzal. To že jsem si myslela, že není tak zlý, tak byla pouze chvilková pomatenost. Nejen že je zlý, ale hlavně zákeřný. Směle se může rovnat s mým otcem. Ani se nedivím, že patří mezi jeho nejvěrnější. A spíš bych řekla, že pracuje pro Voldemorta než pro Brumbála. Svou hloupostí a lehkovážností jsem si navařila nový druh jídla. Dobrou chuť.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kayla Kayla | 14. června 2008 v 13:35 | Reagovat

paradni kapitola!!!!!

2 Jenny Jenny | Web | 14. června 2008 v 14:33 | Reagovat

Tak předem ti chci moc a moc poděkovat za věnování - jsi zlatíčko. Kapitolka byla úžasná, už jsem ti to psala na ajsku, ale klidně ti to tady zopakuju. Miluju tvoji ironii :) Jůů a strašně se těším na to, až bude Zoe v Bradavicích...jo a taky jsem mrtě zvědavá, co je v tý krabici...Straaaaašně moc se těším na další kapitolku! Tak hejbni kostrou jo :)

3 Ivi Ivi | Web | 14. června 2008 v 14:48 | Reagovat

hehe,můžu taky popřát pohon do prstů? :D

Tak pisej pisej...

4 Seemly:) Seemly:) | Web | 14. června 2008 v 21:14 | Reagovat

krásná kapitolka:)

5 Teresie Teresie | E-mail | Web | 15. června 2008 v 16:31 | Reagovat

úááááááááááááááááá :D Ty si zlato!!! Tohle bylo naprosto skvělý!!!! Ta ironie byla úžasná :D. A bohužel jsem od přírody zvědavá takže už teď přemílám v hlavě různé věci, které by v té krabičce mohli být :D Tak šup šup ať už je tu další ;)). Těším se a zatím pááááááááá :))

Terinkááá

6 Eliota Eliota | Web | 15. června 2008 v 19:11 | Reagovat

Krásné! Opravdu moc povedené! Jsem zvědavá co bude dál a halvně, jestli se dozví co bylo v té krabici.

7 Kris Kris | Web | 16. června 2008 v 10:04 | Reagovat

Ani nedutám. Je to boží.

Fakt senzační. Nevím, jaký další přívlastek by to vystihoval. Jen tak dál.

8 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 18. června 2008 v 20:44 | Reagovat

Tak to tedy ne! Ten konec ne! To nemůže být Sev až taková hnusná jedovatá zmije, nebo jo? Jo je, ale... Áááá, hajzl a já se celou dobu těšila až otevře tu krabičku a co v ní bude... Chjo.. =o(

Ale jinak kápa excelentní, jak jinak. Ani vychválit to nejde, protože je to fakt bezvadný, úžasný, boží, sladký... KOUZELNÝ!!! Fakt se mi to mocka líbilo, a již se těším až napíšeš pokráčko... ;o) Fakt dokáže úpe bombasticky zachytit krásu každýho momentu, fakt nemám žádný námotky.

Jsi skvělá!!! ;o) I když to nerada slyšíš, tak to vytroubím do celýho světa, že jsi úpe bezvadná povídkářka, která píše nádherně, dojemně prostě čarovně... ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama