4. Kapitola: Štěstí v neštěstí

7. června 2008 v 18:45 | Mel |  *Když tě minulost dohání*
Uzavírání známek je v plném proudu a nedostává se mi tolik času, abych sem něco přihodila. Takže jsem se snažila a veřte že fakt hodně a sepsala jsem další kapču. Další rozepisování je zbytečné. Můžu jen popřát - Ať se vám to líbí.

Teplé slunečné dny se pomalu uchylovaly ke spánku a podzimní nepříjemné plískanice se každým dnem přibližovaly víc a víc. Už jen dva dny, jen dva temné dny a celý můj život nabere nový směr. Jen 48 hodin mě dělí od překročení pozemků, které se na dlouhou dobu staly mým vězením. Co všechno tu vlastně zanechám? Dlouho jsem přemýšlela, než mi došlo, že mě tady vlastně vůbec nic nedrží. Žádná citová pouta, která bych svým odjezdem zpřetrhala. Je to pro mě pouze místo, které mi bylo násilím vnuceno jako domov. Možná až na bílý kámen, ano ten kámen, který představoval malé rozjasnění. Sice se těžko dá předpokládat, že je to mé milované místo, když pod ním leží má matka a asi by to mohlo vyznít morbidně, ale je to tak. Tam jsem se chodila uklidňovat, když mi bylo nejhůř, tam jsem vždy seděla a přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby jí otec nezabil, jaký by vůbec byl můj život? Byl by lepší nebo horší? Ale po častých úvahách jsem došla k názoru, že otec by si mě našel tak i tak, takže bych stejně skončila jako jeho vězeň. Ale bylo to dávno, kdy jsem tam byla naposledy. Hodně dávno. Přestala jsem sem chodit ze strachu. Nevím čeho jsem se bála, ale strach je někdy silnější a my ho jen těžko překonáváme.
Můj život se radikálně změnil, když jsem obdržela dopis. Nebyla jsem z něj vůbec vystrašená nebo vyvedená z míry. Těch pár řádků pro mne znamenalo novou a snad lepší budoucnost. Slova v něm napsaná, byla světlem v temném tunelu a já k nim směřovala celá nedočkavá a až se konečně vymotám z těch proradných sítí, které na mě nastražil Temný pán, budu volná. Bradavice, můj sen, mé vysvobození, mé očekávání, můj osud. Těšila jsem se tam. Už když jsem se dozvěděla, že budu navštěvovat čarodějnou školu, tak jsem věděla, že nesmím skončit stejně jako On. Vštěpoval mi každým dnem do hlavy, že jediná kolej, která pro mě je stvořená, je Zmijozel, jediní lidé, se kterými budu mluvit, jsou pouze její obyvatelé a všichni ostatní jsou odpad, který mi jen bude znepříjemňovat život a další podobné úplně lživé blafy a já jsem byla odhodlaná udělat pravý opak. Nesnížím se k tomu, abych ho poslechla jako pejsek, který stejně skončí jako zdechlina v příkopu. Sám si ve mně začal budovat nepřítele a ani si to neuvědomil. Myslel si, že mi planými výhružkami nažene strach, ale čím více mě drtil, tím já jsem byla odhodlanější.
Celý seznam věcí, který byl přiložen v dopise pro mě obstarali mí "opatrovníci", kteří nezapomínali ani na nejdůležitější obranné pomůcky z černočerné magie. Nemohla jsem se podívat na Příčnou, poznat nové kouzelníky a radovat se z toho, co mi spadlo do klína, nepustil mě. Že by měl strach, abych mu nezdrhla? Možná, ale v tomto věku by mě to ani nenapadlo. Bylo mi teprve 11 a co by jedenáctiletý fracek zvládl ve světě? Jedna z mála otázek, na kterou je odpověď naprosto jednoznačná a jednoduchá. NIC. Znala jsem nazpaměť stěny našeho panství a tváře všech příchozích, kteří se s přesnou pravidelností střídali, ale k jejich smůle tam byli i takoví, kteří opustili náš dům nohama napřed. Ale měli svým způsobem štěstí. Alespoň ho opustili.
Na hodinách, které zpestřovaly můj kutloch, jsem odpočítávala vteřiny mého odchodu. Trpělivost růže přináší a já jich dostanu opravdu mnoho. Celých 10 měsíců ho neuvidím a pokud si papá myslí, že ho o svátcích poctím svou návštěvou, tak to se opravdu mýlí, ale jsem si jistá, že to ani neočekává. Nejspíš musí být taky rád, že vypadnu, však mi to dává každý den najevo, ale proč tehdy když přišel dopis, byl tak naštvaný… nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale u něj člověk nikdy neví, jakou emoci právě pociťuje, možná že mu bylo blbě z jídla nebo opět někdo neudělal svou práci, ale bylo to fuk, stejně jsem to odnesla já. Jako tolikrát před tím. Všechny potřebné věci jsem měla už dávno sbalené. Hned jak mi je přinesly do pokoje, jsem nedočkavě otevírala knížky a měla jsem pocit, že je musím ještě v minutě přečíst. Nakonec přeci jen zvítězila ta trocha lenosti, která se ve mě vypěstovala a já začala balit. Každá věc měla své místo a to také zaujala. Zase jsem neměla co dělat. Koukat a odpočítávat jsem už nemohla. Nešlo to, protože čas se nesmírně vlekl a já bych vždy jen zjistila, že se ručička posunula maximálně o půl minuty.
***
Hrob byl stejný, jako když jsem tu byla naposled. Neměla jsem odvahu vkročit znovu na půdu, která byla prosákla její krví. Mnoho jich zemřelo jeho rukou, ale ona byla jediná, která se mu postavila s hrdostí v srdci. Často jsem ten bílý kámen pozorovala z mého okna. Fascinoval mě, jak si tam tak majestátně stál v kontrastu s celou krajinou. Slunce se od něj odráželo, a když jsem byla ještě hodně malá, tak jsem měla pocit, že je to jediné místo, na které přilétávají andělé. Nevím, proč mi to tak připadalo a teď vím, že to byl nesmysl, ale to místo bylo pro mě posvátné. Muslimové mají Mekku a já mám její hrob. Musím tam jít. Teď nebo nikdy. Za několik hodin odjedu a bůh ví, co s tím místem provede On. Rozhodla jsem se a nyní tu stojím a přemýšlím, proč jí vlastně zabil. Jako kolikrát předtím jsem přemýšlela, kvůli jaké maličkosti. Vždy to byla maličkost. Jednou to bylo kvůli špatnému počasí, jindy měl špatnou náladu, někdy se mu zdál hezký sen, nebo prostě kvůli tomu, že se mu chtělo. Byl to sobecký hajzl, který si krátil život tím, že jiné zabíjel. Škoda slov, která padnou na jeho hlavu.
Stojím tu a nedokážu nic jiného než mysl směřovat k mému otci. Já nechci, abych mě pořád pronásledovaly myšlenky na něj a na jeho krutý charakter, ale něco mě nutí. Stop. Tohle stačí. Nenechám si jím kazit krásný a pro mě nejšťastnější den.
Poklekám k hrobu a očistím mramorovou desku od hlíny a prachu. Za ten čas se toho nakupilo poměrně dost. Ani nepostřehnu a z očí mi stékají slzy a při dopadu se obalují prachem. Vypadají jako třpytící se diamanty ukryté v zemi. Po chvíli se stejně rozplynou. Láska a úcta, kterou jsem cítila k té ženě, se ještě více prohloubila. Musela být silná osobnost a já jako hloupé dítě jí ze všeho obviňovala. Už nejsem dítě a už vím, že ona by mě nikdy dobrovolně neopustila. v duchu jsem jí přísahala, že její smrt bude vykoupena jeho smrtí, ale až přijde ten správný čas.
"Slečno Zoe, Slečno Zoe…" Hlas, který ke mně doléhal, patřil Martě. Vypadala vyčerpaně a hlavně vyděšeně. Došla až ke mně a na chvíli spočinula zrakem na jménu na náhrobku. Poté jako by si vzpomněla, proč za mnou pospíchala a celá vyměněná se mi snažila vylíčit situaci, kterou rozpoutal můj otec. Prý mě všude hledají a pokud se nedostavím do 5 minut do jeho pracovny, tak mě potrestá a že prý to není jen tak nějaký trest. Nebyla jsem tedy z této zprávy nadšená, ale otce je lepší neprovokovat. Naposledy jsem se dotkla náhrobní desky a vyšla do místa, kde se ztělesnil sám Ďábel.
Čím blíž jsem byla domu, tím jsem měla stáhlejší žaludek. Před domem postával Smrtijed a ironicky se mi vysmíval do očí. Ignorovala jsem ho a Marta se raději rychle vytratila do kuchyně. A Já.? Já se bílá jako smrt vydala tam, kde jsem byla očekávána.
Místnost byla poprvé za dlouhou dobu poloprázdná. Nebyl v ní nikdo přebytečný, tím myslím, že tam nestáli ti šašci, kteří byli častými hosty. Jediné, co mě vyvedlo z míry byl otec postávající u ležící postavy. S hůlkou namířenou přímo pro ti ní a něco šeptal. Z té dálky jsem ho neslyšela, ale určitě to nebylo požehnání k nesmrtelnosti. Postava byla oblečena do ošuntělého hábitu a šlo poznat, že se klepe strachy. Stála jsem tam jako opařená a nikdo mi nevěnoval ani tu sebemenší pozornost.
"Prý jsi se po mě sháněl otče." Ozvala jsem se a postava na zemi se rozklepala ještě víc. Otec zpomaleně odvrátil oči a s naštvaným výrazem mi pokynul, abych přistoupila blíž. Celá žhavá jsem došla na místo, ze kterého jsem odhadovala bezpečnou vzdálenost. Papá poodstoupil od postavy a přistoupil ke mně. Namířil hůlkou a pronesl pár latinských slov. V tom jsem ucítila silnou bolest pod žebry. Jak staré a známé kouzlo. Tímto si vždy sjednával pozornost, když potřeboval, abych si ho vyslechla až do konce. Konec. Díky bohu. Jak rychle se bolest dostavila, tak rychle zmizela a já jsem se zmohla jen na výraz, který mu jasně dokázal, že ho budu vnímat.
"Jedenáct let je pro kouzelníka velmi důležitý věk, a obzvlášť pro tebe Zoe." Ach ne svůj otcovský výklad si mohl odpustit. Zamračil se, protože poznal, že má pozornost utíká maratón co nejdál od něj. Opět pozvedl hůlku, ale já se nedám.
"Pokračuj…" Vyzvala jsem ho a on aniž by měl nějakou jinou poznámku, navázal přesně tam, kde skončil.
"Vše potřebné ti obstarali mí věrní přátelé, ale existuje jediná věc, kterou si musíš vybrat sama. Hůlka Zoe, hůlka bude ve tvém životě tvořit nepostradatelnou věc. Musíš jí mít stále při sobě. Já sám se postarám, aby tě profesor Snape vyučoval jako nadaného žáka složitějším kouzlům, než jsou ty bláboly, kterými vás krmí od prvního ročníku." Mluvil otec a dost samolibě se usmíval. Mou budoucnost měl naplánovanou do posledního detailu. Doufám, že teď si dá od svého mluvení pauzu. Ono je dosti nepříjemné poslouchat jeho hlas, víc než je zdrávo.
Bože za co mě trestáš. Otec se znovu nadechuje.
"Tady můj dlouholetý přítel ti vyrobí na míru hůlku. Viďte pane Ollivandere?" postava se k nám nesměla natočila a mírně se na mě pousmála. Ale úsměv se záhy vytratil, když otec promluvil. Zase.
"Jsem si jist pane Ollivandere, že vám to zabere co nejméně času. Nemám na práci jen sledování, jak si dcera vybírá hůlku." Hodil hlavu mým směrem a onen muž, pan Ollivander poprvé za dobu, kdy jsem byla v místnosti promluvil.
"Udělám vše, co je v mých silách, ale já nemůžu zaručit, že si slečna vybere první hůlku, na kterou sáhne. Tedy že si jí vybere první hůlka." Hlas se mu třepal s každým slovem víc. Strachem měl prostoupenou každičkou kost v těle. Šlo to na něm poznat a mě ho bylo lít, protože jsem věděla, sice nevím jak, ale něco mi napovídalo, že je to hodný a navíc nevinný člověk. Otcův oblíbený předkrm.
"Dost těch řečí. Dej se do práce." Zvýšil otec hlas a i mě se na malý okamžik roztřásla kolena. Muž mi podával hůlku za hůlkou, které vytahoval z kapes hábitu. Nevím kolik jich bylo a ani to vědět nechci, ale otec byl již netrpělivý. Žádná nebyla stvořená pro mě. Měla jsem pocit, že otec pukne vzteky a nejdříve zabije výrobce hůlek a pak mě. Kdo ví, třeba by to bylo lepší než to, co se dělo léta po tom.
Už mě bolely ruce z toho máchání, ale úsilí se vyplatilo. Já, Zoe Raddlová jsem tímto považována za čarodějku. V té době jsem si to neuvědomovala, ale teď když to vidím z jiného pohledu, je tohle ten okamžik, který vše začal. V tuhle chvíli se má moc dostává pod kontrolu hůlky a jakmile se s ní naučím zacházet, nenechám se od něj už týrat. Musím sama uznat, že tento den se stal nejšťastnějším dnem v mém životě a tímto okamžikem bylo vše zpečetěno. Tímto si otec podepsal ortel. Svou první a jedinou hůlku jsem svírala v ruce a cítila, že z ní vychází neuvěřitelné teplo. Neposlouchala jsem otce ani toho muže, byla jsem úplně konsternována.
Najednou se se mnou vše točilo, jako kolotoč. Ten pocit znám. Další z mých nočních můr. Ale moment. Tohle nebyla noční můra. To byla Šťastná vzpomínka. Ještě před pár hodinami bych dala ruku do ohně, že se mě otec snaží těmi děsy vydírat, ale proč by mě nutil vzpomenout si na chvíle, které mám ráda? Co se to tady k sakru děje?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 7. června 2008 v 21:34 | Reagovat

Krásné! Úžasně popsány ty myšlenky, pocity. Akorát jsem si myslela, že je starší.

Jen tak dál!

Mimochodem, její jméno se mi líbí. :) Zoe. Zoe! Krásně zní.

2 Nessa Nessa | Web | 7. června 2008 v 21:47 | Reagovat

___________________________$$$$$$$$$

___________________________________$$$___$

___________________________$$$____$$$$

_________________________$$$$$$$__$$$$$$$$$$$

_______________________$$$$$$$$$___$$$$$$$$$$$

_______________________$$$___$______$$$$$$$$$$

________________$$$$__$$$$_________________$$$

_____________$__$$$$__$$$$$$$$$$$_____$____$$$

__________$$$___$$$$___$$$$$$$$$$$__$$$$__$$$$

_________$$$$___$$$$$___$$$$$$$$$$__$$$$$$$$$

____$____$$$_____$$$$__________$$$___$$$$$$$

__$$$$__$$$$_____$$$$_____$____$$$_____$

__$$$$__$$$_______$$$$__$$$$$$$$$$

___$$$$$$$$$______$$$$__$$$$$$$$$

___$$$$$$$$$$_____$$$$___$$$$$$

___$$$$$$$$$$$_____$$$

____$$$$$$$$$$$____$$$$

____$$$$$__$$$$$___$$$

____$$$$$___$$$$$$

____$$$$$____$$$

_____$$$$

_____$$$$ ####,____,####"

__"###,__,####"

___"####.####"_____,,,,,,,,,,,

____"######"____,########,,___####____,####

______####_____#####""####,__####____####

______####____,####____####_,####____####

______####____,###,____####__,####___####

______####_____"####,,####"____"####,,####

______####_______"######"______"######"

Pošli toto všem svím SB...Je to pro ne,aby vědeli jak je máš ráda...Proto ti to taky posilam xD...

To se ti hafec povedlo!! Jsi prostě nadaná

3 Kayla Kayla | 8. června 2008 v 10:47 | Reagovat

nááááádherne.Je to strasne pekna a zajimava povidka.Uz se tesim na pokracko!!!!!!!!

4 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 8. června 2008 v 19:21 | Reagovat

Chceš killnout za ten konec teď nebo až později? O=o) Takhle to nechat otevřené, hele to se nedělá, Barbucho, jasný? =oD =oD

Jinak to bylo nádherně, bombasticky napsané a popsané. Nevím, co více bych měla dodati, protože to jak jsi vystihla ty její pocity dojmy a jak bezvadně jsi to popisovala, prostě paráda, takže si ten kill nechám možná na jindy... =oD =oD

A souhlasím s Eliot, já si taky myslela, že je starší. Ale po tom jednom malým úseku v konci mi přišlo, jako by to byly vzpomínky. Převyprávění děje... Nevím, mno... Prostě mi to tak nějak přišlo, že je to fakt koukání skrz minulost... ;o)

Ju a jinak jsem ráda, že Zoe nbepůjde v otcových stopách, sic jsem si myslela, že nepůjde, ale takhle to je už jistější... ;o)

Fakt se šíleně těším na pokráčko. ;o) Jsi šikula, že jsi něco napísala... ;o) =o*

5 Jenny Jenny | Web | 9. června 2008 v 19:10 | Reagovat

Nádhera...opravdu nádhera. U toho, jak byla u matčina hrobu (tedy alespoň jsem to tak pochopila, že to je hrob její matky) mi vhrkly do očí slzy. Tahle povídka je úžasná, ty ji děláš úžasnou, protože tak excelentně píšeš. Ten konec , s tou hůlkou, byl takový optimistický, světlo v temnotě:) Moc krásné, Mel, strašně se těším na další kapitolu.

6 Seemly:) Seemly:) | Web | 10. června 2008 v 18:04 | Reagovat

no páni,mooc se těším na pokráčko:)

7 Teresie Teresie | E-mail | Web | 12. června 2008 v 15:28 | Reagovat

Ty joooooooooo :D Mel!!!! Já nemám slov!! :D Ještě teď nemůžu odlepit čumidla od monitoru!!!! Tohle byla totiž Bomba!!!!! Je to úplně něco jinýho než jsem kdy četla :D, ale je to prostě krása!!! :))  Už se nemůžu dočkat jak to bude pokračovat a až třeba pojede do Bradavic :))

Píšeš nádherně a originálně!!!! Tak piš ještě častěji a rychleji a k dokonalosti už nic chybět nebude :D. Né jako já chápu, že máš pno jinejch věcí, který musíš dělat ;)). Ale už se prostě nemůžu dočkat pokráčka :D Tak si pospěš ;)) Zatím páááááá :))

PS: Nechtěla by ses spřátelit?? :))

Terinkááá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama