4. Kapitola: Malfoy jsi a Malfoy zůstaneš!

28. června 2008 v 10:02 | Mel |  *Přátelství má cenu zlata
Takže po několika měsíční pauze jsem se znovu vrhla do téhle povídky. A řeknu vám, že jsem chytla nový dech. Teda alespoň můžu doufat. Snažila jsem se, aby to nebylo moc přehnané, ale to budete muset posoudit sami. Jelikož začátek prázdnin je už přededveřmi, takže to je takový můj dárek pro všechny, kteří si jej po včerejším dni zaslouží. Jako sice za dva měsíce ten kolotoč začne znova, ale co:-D ono se to nějak zmákne.
Takže ať vás z veder neklepne a nebijte mě za tu kapitolu. A názor mě zajímá, jestli to má cenu psát dál...

Dokonale jsem pochopila, jak se bratr musí chovat po celá ta léta ve škole. Nelíbila se mi jeho hra, ale byla jediná, která mě i jemu zaručovala možnou bezpečnost a pohodlí. Nahodila jsem stejný aristokratický výraz a v odrazu okna jsem se sama sebe bála. Každičkým kouskem těla jsem se snažila, abych se ukázala, tak jak po mě vyžadují oni. Vyplatilo se. Mám v sobě jejich krev, to nezapřu. A mé rysy se budou moct projevit naplno. Mířila jsem za bratrem a jeho věčnými nohsledy. V dáli jsem viděla obrys majestátného hradu, který dával najevo svou nedobytnost a hrdost, jenž v sobě ukrýval. V té tmě působil, jako jediný obyvatel dalekého okolí. Byl nádherný i když jsem na něj moc neviděla. Můj nový domov a já začínám novou kapitolu.
*
Cesta kočárem ke hradu probíhala asi podobně jako zbývající cesta vlakem. Černovlasá fuchtle se lepila na Draca a Blaise se se zájmem prohlížel v okně kočáru. Dělalo se mi z té skupinky zmijozelských na nic a to ani nekomentuju dva zbytečné tvory naší planety. Bratr po mě párkrát šlehl tázavým a ustaraným pohledem, ale já si ho nevšímala. Dělala jsem, jako by byl úplně neviditelný. Nelíbilo se mu to. Nesnášel, když jsem ho okázale ignorovala, ale nová role si žádá nové oběti. Stával se ze mě kus ledu, který neroztopí ani havajské slunce. Možná by Hula hula byla úspěšná, ale moc tomu nevěřím. Byla jsem jim čím dál víc podobná.
Uklidňovala jsem se jedinou skutečností. Byla to jen hra. Jen hra, kterou budu muset hrát do konce. Hraji šachy se svou rodinou a pro vítězství se musí mnoho věcí obětovat. Pár ztrát, ale vítězství blíž. Bála jsem se toho, ale i těšila. Byla jsem jako most přes řeku. jeden břeh mi ukazoval tu správnou stranu. Tu, která by vyhovovala mému srdci, ale na druhé stál Bratr, mé povinnosti a hlavně pohár čisté krve, který mi ukazoval, že jsem někým jiným než všichni ostatní. Ač si to nechci připustit, je to tak. Pohár se jednou naplní a přeteče a já budu konečně volná. Volná jako letní vánek, který se prohání v háji. Budu mít nový život a nikým se nenechám ovlivňovat. Ano jednou se můj sen stane realitou, ale do té doby budu muset být Malfoyová. Alespoň před svým okolím, které mě nezná, které mnou bude pohrdat a kterému ublížím, ale je to nutné. Možná se se mnou někteří přestanou bavit, ale za zkoušku nic nedám. Možná to vzdám hned, nejsem přeci tak silná, abych mohla hrát až do konce. Nebo ano?
*
Právě teď mě čeká nejlepší část dne. Po několika nekonečných hodinách bude rozhodnuto o mém životě. Jen jediná myšlenka toho klobouku a já budu buďto padat hluboko nebo poletím vysoko. Bohužel nevím, co přesně tohle spojení odrazí. Buď budu na straně tmy nebo na straně světla. Jen tato chvíle rozhodne, kam budu zařazena. Jedna má část chtěla do Zmijozelu, ale druhá do Nebelvíru. Tak fajn jsem schizofrenik a nedokážu se rozhodnout. Jaké jsou klady a zápory té či té koleje. Ve Zmijozelu bych byla na blízku bratrovi, ale v Nebelvíru zase Alex, Zmijozel je pro mě stvořený a mám v sobě Salazarovu krev, ale naopak Nebelvír mě může leccos naučit. Rozhodnutí bude těžké, ale nebude záležet na mě. Naštěstí. Moudrý klobouk by měl sám vědět nejlíp, kam mě pošle. Nechám to čistě na něm. Budu se muset spokojit s výsledkem, ať už bude jakýkoliv. Lítost přebolí a já stejně budu v jednom hradu s nimi. Nic se přeci nezmění. Nebo ano?
*
Nevěřím tomu. Já jsem se dostala do koleje, kterou celé generace Malfoyů pohrdají, nenávidí jí. A teď budou nenávidět i mě. A já Denis Tabb Malfoyová jsem v Nebelvíru. To není možné. Sama tomu moc nevěřím. Tuhle scénu si budu navěky pamatovat. Celá síň ztichla. Slyšeli by jste sfouknutí svíce. Jen u Nebelvírského stolu tleskala Alex. Jediná se na mě smála. Jediná mě znala a věděla o mě víc než celá síň dohromady. Srdce mi poskočilo když jsem jí spatřila. Má nejlepší a asi jediná kamarádka.
Můj zrak však doputoval ke zklamanému výrazu, který měl Draco. Trápilo mě, že s ním nebudu v jedné koleji, ale můžu tak všem dokázat, že jsem jiná. Že předsudky, které mají vůči mě, jsou zbytečné. A dokážu, že jsem lepší než oni. Mám stejné právo být v Nebelvíru, tak jako být v kterékoliv jiné koleji. Klobouk měl určitě jasný důvod, proč mě poslal zrovna sem. Sesedla jsem ze stoličky a za zvýšené pozornosti jsem došla k místu. Všichni byli zaskočení, ale od mých nových spolužáků jsem slyšela poznámky jako. "Klobouk si z nás vystřelil. Nemůže být s náma. Je dcerou Smrtijeda. Nechceme jí tady." A další podobné poznámky. Alex mě poplácala po ramenou a řekla mi, ať si z toho nic nedělám. Jo zvedla mi náladu. Vážně. Asi jako by zvedla několikatunového slona.
*
"Denis? Můžu s tebou na chvilku mluvit." Pošeptal mi někdo, když jsem vycházela ze snídaně. Celou noc jsem nespala. Pořád jsem přemýšlela, jestli rozhodnutí klobouku bylo správné. Nikdo kromě Alex na mě nepromluvil. Báli se. Byla jsem jako nakažená leprou. Kdyby se mnou někdo jiný promluvil, tak by ho společnost zavrhla. Jediný, komu se mé nové působiště líbilo, byl ředitel. Ano jako jediný z profesorů se na mě usmíval. Ředítelka mé nové koleje mě nesnášela, už jen kvůli jménu a to samé bylo u ostatních žáků. Jsem Malfoyová… Bojte se!
"Za 15 minut buď v sedmém patře." Slyšela jsem ještě, jak mi bratr pošeptal a pak se ode mě co nejrychleji vzdálil. Sobota měla být prvním novým dnem, ale raději bych jí celou prospala. Byla jsem bledá jako duch, možná bledší. Pod očima jsem měla kruhy a nezamaskovala jsem je ani po několika minutách v koupelně. Mé rty vždy rudé a usměvavé, teď ztratily barvu a připadala jsem si přesně tak, jako kdybych měla za sebou několikadenní maratón bez spánku. Mé oči, vždy plné zábavných jisker teď vyhasínaly.
*
Přesně za 15 minut jsem čekala v sedmém patře. Nechápu, proč sem nemohli nainstalovat výtah. Komu se chce vycházet schody? Mě ne! Celá chodba byla prázdná a já měla pocit, jako bych byla zloděj, který se někam vkrádá. Rozhlížela jsem se po stěnách a zaujalo mě pár gobelínů. Byli až hrůzostrašné. Nepřipadali mi sice nějak atraktivní, ale vydržela jsem na ně koukat, dokud se za mnou nezjevil bratr a nevtáhl mě do divné místnosti, která vypadala přesně jako můj pokoj. Byla jsem v šoku. Koukala jsem střídavě na něj a na okno. Pouze výhled byl jiný. Zmateně jsem stála a nedokázala jsem vydat ani hlásku.
"Tohle je komnata nejvyšší potřeby…." Ozval se, ale jeho tón hlasu mě překvapil. Byl chladný a odtažitý. Začalo ve mně hlodat svědomí, které mi poukazovalo, že já jsem se zachovala naprosto špatně. Litovala jsem svého činu. Mé chování bylo hnusné, ale ne jen kvůli mé sobeckosti, ale hlavně kvůli němu. Draco stál naproti mně, jako by mě viděl poprvé a myslel si, že jsem Mudlovský spratek. Koukal se mi do očí a já v nich viděla pohrdání. Ranilo mě to.
"Od včerejšího večera se moc změnilo." Řekl mi normálním konverzačním tonem. Jo všimla jsem si. Tvá bratrská láska, která mě vždy držela nad vodou, se nějak vypařila. Možná si vzala dovolenou. Nebo jen vyrazila na vandr? Asi těžko.
"Psal mi otec," Další oznámení, Typ? Asi když máte jít koupit rohlíky.
"Zakázal mi s tebou mluvit a jakkoli se stýkat." Stále se držel. Ale já začala cítit slzy, které se mi draly přes oči. Věděla jsem, co bude následovat. Sice ho Draco nesnášel stejně jako já, ale otcovo slovo bylo pro něj svaté.
"Je ti určitě jasné, co to bude pro mě a pro tebe znamenat?" Já jsem jen přikývla. Neschopná slova, ale cítila jsem zlost. Zlost na toho prevíta, který mě údajně zplodil. Krev mé krve mě zrazuje častěji než mí přátelé. Jaká to ironie! Má radost, že budu nablízko bratrovi, se jako déšť vypařila z mého srdce.
"Tabb, odpusť mi, ale já to nedokážu. Jsi moje malá sestřička a vždycky budeš, ale nevím, jestli budu tak silný, abych se neprořekl." Přistoupil ke mně a setřel mi slzy. I ty budeš můj jediný bratr, má opora, ale moc jsem nepochopila, co jsi touto větou myslel. Moje mysl se stále zaobírala jeho slovy.
"Doufám, že se tvůj život bude ubírat lepším směrem. A pokud by jsi se mnou potřebovala mluvit, tak tu vždy pro tebe budu. Pokud budeš potřebovat soukromí od těch …." Vybíral správná a nevulgární slova, "co si říkají kouzelníci, tak stačí třikrát projít kolem té zdi naproti gobelínu a myslet na to, co by tu mělo být. Komnata ti vždy poskytne vše, co potřebuješ. Mám tě rád, ale neodsuzuj mě za tento čin. Svou cestu jsem si už vybral a změnit to nemůžu. Musím být jako on. I když se mi to příčí." Chápala jsem ho, ale nechtěla jsem, aby odešel. Vlastně neodejde. Jen už nebude stejný jako teď. Malfoy jsi a Malfoy zůstaneš. Krutá pravda, která se nedá zvrátit. Koukala jsem na něj jako vyoraná myš, ale nedokázala jsem mu to vyčítat. Přece jenom zachraňoval si tak svůj vlastní život. Třeba se jednou vše zpraví. A bude vše fajn, ale moc bych tomu nevěřila. Sice slunce svítí a nový den začal, takže optimismus by měl být všude, ale bohužel teď se vytratil.
"Odpouštím ti." Vzmohla jsem se a ve skrytu duše jsem proklínala vše, co zapříčinilo rozpad našeho dokonalého sourozeneckého života. Stála jsem tam a koukala na něj se slzami v očích. Draco mě letmo políbil na čelo a odcházel pryč. Doufala jsem, že to zvládnu, že budu v pohodě. Sám říkal, kdykoliv budu potřebovat. Neodjíždí, není daleko, neumírá, ale přece se vzdaluje. Každý jsme na jiné straně. Donedávna tomu tak nebylo, ale mé vítězství si vybralo první daň. Kdo bude další?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 28. června 2008 v 12:23 | Reagovat

Tak tuhle povídku myslím nečtu.. Ale teď o prázkách budu mít spoustu času, tak to napravím :)

2 Jenny Jenny | Web | 28. června 2008 v 12:51 | Reagovat

Můj názor na tuhle kapitolu znáš. Je úžasná...emociální, skoro jsem u ní brečela. Malfoy se zde zachoval jako pravý Malfoy :( No, doufám, že se mu v kebuli trochu rozsvítí :) Nádherná kapitolka, Mel, moc moc moc se těším na další!

3 toky toky | 3. července 2008 v 15:34 | Reagovat

Už jsem se nemohla dočkat...perfektní kapitolka a těším se na pokračování

4 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 5. července 2008 v 19:33 | Reagovat

Páni, skoro nedýchám. ;o) Povídka je nádherná, jak jinak. Draco je tady naprosto neodolatelnej, prostě je boží. ;o) Možná mě trošku mrzí, že Tabb zkončila v Nebelvíru, ale na druhou stranu jsem ráda. Alespoň má Alex.

Mocka se těším na další kápu. ;o) Doufám, že na ní nebudem čekati tak dlouho... =o) I když to čekání se aji vyplatilo... ;o)

5 Lali Lali | 9. července 2008 v 19:30 | Reagovat

krásná kapitolka

6 Seemly:) Seemly:) | Web | 15. července 2008 v 20:13 | Reagovat

samozřejmě že máš pokračovat,taková nesmyslná otázka:):)jinak tahle kapitolka je opravdu strašně krásně napsaná:)

7 Ivi Ivi | 8. srpna 2008 v 4:55 | Reagovat

Noo....spis jsem cekala ze bude v Nebelviru...ale skoda Zmijozelu...hmm...chce to pokracovani

8 Alčis Alčis | E-mail | Web | 23. ledna 2009 v 20:02 | Reagovat

Ahoj je to mov hezký a musíš pokračovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama