2. Experiment

30. června 2008 v 11:57 | Mel |  Komentářové povídky
Tahle rubrika mě moc baví, protože si můžu přečíst to, co napadne vás. A vždy to je něco úžasného a originálního. Doufám, že tahle povídka bude mít stejně skvělý děj, jako ta předešlá.

"Víš, že mě mohla zabít?" zezněl mi v uších ženský hlas. Tohle byla věta, která mě naprosto probrala, ale oči jsem ještě neotevřela. Přece jenom, když předstíráte, tak se dozvíte mnohonásobně víc.
"Ale prdlajs. Sama dobře víš, že její magie není tak silná, aby tě mohla zabít." Ozval se teď pro změnu mužský hlas.
"A navíc jsi při nástupu složila přísahu, ve které jsi slíbila věrnost a smrt ve prospěch společenství. Pamatuješ?" zeptal se jí vtíravým tónem.
"Jistěže si to pamatuju, ale nechtěla bych umřít, kvůli takové blbosti." Páni o čem se to ti dva dohadují, oni nejsou normální. V hlavě mi pochodovalo snad 100 malilinkatých trpaslíků, ale i přes tuto indispozici mě něco nutilo, abych pozorně naslouchala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 30. června 2008 v 18:50 | Reagovat

"Kdyby to napomohlo našemu úspěchu, byť malinko, nebyla by to hloupost." Odsekl mužský hlas a já postřehla, že okolo mě někdo prošel. Mou ruku, kterou jsem měla položenou na noze, pohladila sametová látka.

Nechápala jsem, co jejich rozhovor znamená, ale věděla jsem, že to bude něco, o čem bych neměla mít nejmenší tušení. Nikdy jsem totiž nic podobného neslyšela a už kolikrát mi přišlo zvláštní, proč zmlknou vždy, když vejdou do místnosti.

Byly tu dvě možnosti. Buď to bylo něco, co mé uši neměly nidky zaslechnout a nebo si povídali o mě, ale pode tohoto rozhovoru je to spíš ta prvá možnost.

Nepatrně jsem se zavrtala v pohodlném křesle a čekala jsem, jestli se nedozvím ještě něco.

2 Teunka Teunka | Web | 1. července 2008 v 19:57 | Reagovat

(Tak já to taky zkusím, ale nezabijte mě za to. Znám se moc dobře na to, abych věděla, že to bude hrozný....)

Ale už nemluvili... Po chvíli jsem uslyšela dvoje vzdalující kroky. Pomulu jsem se odvážila pootevřít oči. Hleděla jsem do prázdné místnosti. Zlehka jsem se protáhla a znovu se uvelebila v křesle. Hlavou mi vířily myšlenky jak kapky deště. Když jsem se na okamžik odpoutala od jejich rozhovoru, mé myšlenky mě hned zavedly zpět. Nebyla jsem schopná pořádně vnímat, tudíž jsem si nevšimla, že se dveře do místnosti otevřely a dovnitř někdo vstoupil. Ano, Někdo. Toho člověka jsem neznala, ale potom, co jsem byla seznámena s mou minulou návštěvou, jsem po tom ani netoužila. Jeho přítomnosti jsem si všimla až po dlouhé době. Zlehka jsem třepla hlavou abych se zbavila posledních myšlenek na rozhovor a teprve nyní jsem si povšimla osoby stojící přede mnou. Svýma očima mě propalovala zkoumavým pohledem a já se bezděky otřásla. Ne zimou, nýbrž strachem. Strachem z něho. Nevím co, ale něco ve mě mi říkalo, že tomuto člověku nemám důvěřovat. A já tomu uvěřila. Pohled jsem mu oplatila a tak jsme následující okamžik strávili pouze díváním tomu druhému do očí. Pak promluvil...

3 Eliota Eliota | Web | 2. července 2008 v 21:25 | Reagovat

Jeho hlas ale nebyl jako každého jiného, nebyl obyčejný. Byl tak zvláštní, tak ohromující, tak jemný, dokonalý. Medový.

Nevynímala jsem význam jeho slov, poslouchala jsme pouze příchuť hlasu a příchozího jsem si prohlížela.

Měl temně černé vlasy, které mu dosahovaly po ramena a oči měl tmavě modré, jako oceán za bouře.

A byl krásný. Nelidsky krásný, ještě nikdyj sme nikoho takového neviděla.

A pak mi došlo, že je ticho. Povytáhla jsem obočí a on si povzdechl, v jeho očích zaplál pramínek podrážděnosti, zopakoval to.

"Čekají tě." Nejprve mi chvíli trvalo, než mi došlo, koho tím myslí a pak jsem pocítila zděšení, strach.

Můj osud se mi chystal prozradit můj rozsudek, který jsem si měla podne nich zasloužit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama