16. Kapitola: Thanks for the memories II/II

30. června 2008 v 14:33 | Mel & Jenny |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Pokráčko

"Annabell?" vyslovil mé jméno s nechutí, ale s rozkazem, který dával jasně najevo, že si žádá mou pozornost. Překvapil mě. Vylekala jsem se, co bude následovat. Seděli jsme opět u stolu a Regulus si musel všimnout mého vylekaného výrazu. Pod stolem mi stiskl ruku. Byla příjemně hřejivá a jedna část mě jí chtěla držet, ale ta druhá se jí vytrhla. Podíval se na mě a jeho pohled vyslovoval otázku… Co po mě vlastně chceš? Nejspíš se snažil odčinit tu facku, ale to mu nezapomenu. Vlastně bych si měla zvykat.
"Dostavte se tady s Regulusem za deset minut do mé pracovny. Musím s vámi oběma hovořit." Řekl, ale já měla z toho divný pocit. Pocit, který v sobě ukrýval strach a hrůzu z toho, co bude následovat. Nechtěla jsem se vzdálit z jídelny. Najednou mi ta místnost přišla šíleně zajímavá. Taková jiná než ostatní v celém domě. Z každé strany vedly dveře a nejkrásnější byl výhled z okna. Ne musím jít za otcem, ať to mám co nejrychleji za seboou.
Otcova pracovna byla pro mě mučivým nástrojem. Tady se vše odehrávalo. Všechny mé vzpomínky pocházeli z této místnosti. První kletby. První nenávistná slova. Otec a jeho život. Nic nebylo důležitějšího než jeho syn a povolání Smrtijeda. Matka pro něj byla služka a děvka. Sobec se člověk stává po čas života, ale on se tak narodil. Byl vychován samotným zlem.
"Jsem rád, že jsi se konečně umoudřila, dcero." Promluvil, když jsme usedli na dvě připravené křesla. Popadl mě panický strach a já chtěla křičet a dostat se odsud pryč. Díval se na mě a střídavě na Reguluse. Regulus byl jako socha. Klidný a vyrovnaný. Díval se mu do jeho tmavě šedých očí a otci to vyhovovalo. Byl polichocen, že má nového člena rodiny a je jím zrovna Black. Regulus na to byl nejspíš zvyklý. Nepohl se ani o píď. Zíral mu do očí a měřil si ho pohledem. Vypadali oba děsivě.
"Annabell doufám, že to bude syn. Nebylo by dobré už kvůli rodům, aby to byla holka." Slovo holka pronesl jako by se ho štítil. Jako by mělo to slovo moc zničit vše jako atomová bomba. Jasně, takže já mám být další puťka, která bude vychovávat armádu smrti. A co z toho budu mít já? No já vlastně zapomněla tady o mě vůbec nejde. Tady se jedná pouze o dalšího zavšiveného smrtijeda, ale to si pamatujte, že mé dítě se k nim nikdy nepřidá.
Fajn a co když to bude holčička? Co mi pak uděláš? Hm? Zavřeš mě do sklepa, jako jsi to dělal tolikrát v mém dětství? Budeš mě trestat za mou existenci? Nebo snad budeš vybíjet zlost na tom děťátku? Své otázky jsem však neventilovala nahlas. Kdyby měli tu moc mě umlčet. Udusit se jimi a mít od všeho pokoj. Nejde to. Život se hraje do konce. A´t je šťastný či nikoliv. Každý má svůj konec předem daný. A já ho nemůžu změnit. Můžu všemu čelit s hrdostí, ale budu mít dost síly?
"Regulusi, přemísti se na tuto adresu s Annabell. V jejím stavu by to mohlo ublížit dítěti. Budu tam čekat, ale ne moc dlouho." Tolik péče najednou. Si musel papá sáhnout do hlubokých rezerv co? Ale já se zvládnu přemístit sama. Nejsem nemohoucí, jsem jen těhotná. Dělají ze mě úplného magora. Ani to na mě zatím nejde vidět, že čekám dítě. Kdyby to jen tak byl planý poplach, ale není. Doktoři to stvrdily. V tu chvíli, kdy mi to ten debil řekl, tak jsem měla sto chutí brečet, křičet, ale ze všeho nejdřív vyškrábat Regulusovy oči. Teď jsem ráda, že jsem to neudělala.
Další pokyny nám neudělil. Slyšeli jsme jen slabé prásk a otec už v místnosti nebyl. Trošku jsem si oddychla, ale nová vlna strachu mě pohltila, když jsem si uvědomila, že jsem sama v jedné místnosti s ním. Snažila jsem se nedávat nic najevo. Regulus mi nabídl ruku a oba jsme se přemístili. Měla jsem strach. Co když to bude past. Co když se mě budou chtít zbavit? Hlavou mi probíhaly ty nejděsivější, ale i ty nejnesmyslnější teorie. Dokonce mě napadlo, jestli mi můžou přeprogramovat mozek. Byla by to svým způsobem blbost, ale u nich člověk nikdy neví, co ho může čekat. Ano já na to doplatila.
Konečně pevná půda pod nohama. Držela jsem se Reguluse jako klíště. Byla jsem jako pijavice, ale něco mi říkalo, že to bude bezpečnější, než se přibližovat k otci. A jemu to ani nevadilo, podle jeho výrazu jsem zjistila, že je i rád, když jsem mu tak stočená v náručí.
Až teď mě napadlo rozhlédnout se kolem, kde stojíme. Přímo před sebou jsem viděla pouze dlážděnou cestu a v dáli oplocené pozemky. Netušila jsem, kde jsme. Kde se nacházíme a ani důvod naší cesty. Zmateně jsem se snažila domyslet, co to znamená. Poté mě upoutal otcův hlas. Prej ať se otočím. A co tam bude? Krvežíznivá saň? Nebo nějaký zlobr?
"Náš svatební dar." Byl potěšen, když řekl Náš. Byla jsem ohromena. Tak krásný dům jsem v životě neviděla. Regulus se s ohledem na etiku začal s otcem dohadovat, že to nemůžeme přijmout a já jsem jim do toho nezasahovala. Možná jsem mu měla říct, aby mlčel. Že je to jediná věc, kterou jsem od nich dostala a navíc se mi líbí. V úžasu jsem hleděla na kamennou stavbu. Tyčila se do výšky dvou pater. Staroanglický dům s komínem přilepeným k boční straně domu, obloženým břidlicí. Byl nádherný. Ale zároveň mi naháněl strach. Bála jsem se, co se bude dít za jeho zdmi. Bála jsem se toho, protože jsem věděla čeho je Regulus schopen.
Vstoupili jsme do prostorné haly. Tmavé, ale dostačující světlo mi poskytlo pohled na který nikdy nezapomenu. Stále jsem byla v šoku, ale uvítání takového rázu jsem nečekala. Ne tohle má být má první vzpomínka na tuhle nádhernou stavbu? Tohle že je přivítání do nového domu? Rozklepala jsem se, protože mi došlo, co mělo být tím velikým překvapením. Ne, neměl to být jen dům. Mělo to být mé členství. Stanu se jedním z nich. Reg se tvářil zaskočeně, ale i potěšeně zároveň. Konečně mě bude mít tam, kde mě chce. Budu Smrtijed s odporným tetováním na předloktí. Budu zabíjet a mučit. A pokud ne, budu mučena já. Nevinní budou umírat mou rukou. A já nebudu moct odpírat. Proti mé vůli ze mě udělají dalšího panáka do fronty.
***
Annabell je těhotná? Moje Annabell bude mít dítě s ním? S mým bratrem? Až teď mi vše dochází. Museli to mít skvěle naplánované, ale nikdy se nedozvím, jestli v tom jela s nimi. Určitě měla matka plán, aby mě potrestala. Trest za odvrácení od rodu. Od vznešenosti. Místo abych byl jako oni, dal jsem se na stranu těch, které jsem miloval. Na stranu přátel, za které bych položil život. A oni by to samé udělali pro mě. Byla to má rodina. První a jediná.
Ale u Annabell jsem byl na pochybách. Nejdříve jsem jí věřil vše, ale má důvěra začala slábnout. Začal jsem přemýšlet nad tím co kdyby. Vždy jsem si její úsměvy přehrával v hlavě. Byla li upřímná či nikoliv. Její oči mi prozrazovali, že ano, ale její poslední slova plná zášti mě uvedla na tu správnou, tedy podle mě správnou trasu. Celý ten dlouhý čas od večírku jsme spolu nepromluvili. Já jsem na ni nepromluvil. Když jsme se potkali na chodbě, tak jsme se snažili jeden druhého ignorovat. Byla to hra na výdrž. Kdo z nás povolí dřív? Kdo bude ten, kdo se přenese přes bolest jako první? Kdo na koho promluví? Ani jeden však nechtěl zažít odmítnutí a tak jsme se Jen ignorovali. Já sledoval, jak se k ní Regulus chová. Držel jí v obětí a ona se snažila, aby i v těsném sevření, ve kterém jí držel, aby od něj byla co nejdál. Bylo mi jí líto a já nic nemohl udělat.
Ale nejhorší je, že na svatbě budu mít čestné místo. Budu tam jen stát a sledovat, jak jemu říká své Ano. Ano, které mělo být moje. Bude bledá jako Remus před úplňkem. Budu se cítit jako největší pitomec, ale bude to pro mě naposledy, kdy ji spatřím. Musím si udržet svou hrdost. Musím se zachovat, tak abych jí zmírnil bolest. Musím obětovat její srdce. Zní to sobecky, ale je to pro její dobro.
***
Stojím před ním. Vypadá jako veliký had. Jeho hlas je jako hadí syčení. Je odporný. Nahání strach. Regulus už mě nedržel. Stál vedle mého bratra a vedle otce. Upíral na mě pohled, kterým mě prosil, abych neodporovala. Stachy jsem se ani nehýbala. Krve by se ve mně nikdo nedořezal. Pán zla se mnou vůbec nemluvil. Stál nade mnou jako bůh pomsty. Proč mě vůbec přijímá do svých řad? K čemu mu vůbec já budu? Nechápu to. Nechápu, že jsem se dostala tak hloupě do téhle situace. Musí být úniková cesta, ale nejdříve by mě zajímalo, kde jsem. Ani zavšivenou adresu nevím. Jsem ve svém novém domě a čekám na smilování boží. Celý život jen čekám a nikdy není výsledek pěkný. Bolí mě hlava, ale já nesmím upadnout do mdlob. Musím vydržet.
Pokynul mi, abych pozvedla levou ruku. Neudělala jsem to. Nechtěla jsem. Musíš mě přinutit. Bylo to snad poprvé, co mu někdo vzdoruje. Pro všechny ostatní to byla čest stát na jeho straně, ale pro mě ne. Pro mě to bylo ponížení, potupa. ztráta vlastního já. uzavření bran. Na okamžik byl jeho výraz překvapený, ale byl to jen záblesk světel z louče. Voldemort nikdy nebývá překvapený. Přeci vše předvídá. Hned se změnil na neproniknutelnou masku. Všimla jsem si, jak Regulus sklopil zrak. Pán zla se sklonil a ledovou rukou mě tvrdě vzal za tu mou. Jeho stisk byl chladný a pevný. Jako ocelové svěrače, které drží železobetonové panely. Přitáhl si jí k sobě. A vyhrnul mi rukáv. Bílá pokožka kontrastovala s šerem v místnosti. Druhou rukou na ní namířil hůlkou. Snažila jsem se jí vytrhnout. Chtěla jsem utéct, ale byl silnější. Byl mnohem silnější. Měl v sobě moc několika. Jedna malá nerozvážná holka mu stěží zabrání, aby se vyhla svému osudu.
"Nedělej ostudu svému rodu." Zasyčel na mě. Jeho hlas byl odpudivý. A jeho dech páchl po mršině. Zvedl se mi z něj žaludek. pustil mou ruku a dlouhými prsty mě pohladil po čelisti. Nemohla jsem odporovat. Neměla jsem sílu. Slzy mi jen stékaly po tváři a já si přála, jako tolikrát umřít. Nechtěla jsem žít s vědomím, že jsme Smrtijedem. Nechtěla jsem být vrah. Předloktí mě silně pálilo. Bolest byla k nevydržení. I přes slzy jsem spatřila rýsující se znamení zla. Klečela jsem na zemi poražená a brečela jsem. Smrtijedi z toho museli mít radost, ale ne všichni. Viděla jsem dvou do obličeje. Reguluj vypadal bledší než já. A severu. Ten proradném hajzl, který se snažil, aby mě odpoutal od Siriuse, tak ten se tvářil nějak podobně. Náš zrak se setkal.
"Promiň." Řekl bez hlasu a nakonec se stejně jako všichni přemístil.
Zpečetěno.
Můj první okamžik v novém domě. Vcházela jsem jako obyčejný kouzelník z čistokrevného rodu, ale vycházím jako prázdná schránka. Zážitek z domu se rychle vypařil. Rozklepaně jsem stála na venkovní terase. Stále jsem plakala a třásla se. Už jsem ani nepotřebovala vidět vycházející slunce. Určitě to byla nádhera, ale já nemohla. Nemohla jsem se radovat z tak malicherných věcí. Nebylo mi dobře. V břiše jsem cítila podivné mravenčení. A najednou křeč. Sesula jsem se podél zábradlí dolů.
"Annabell, Proboha." Ten mi tady tak chyběl. Neodpověděla jsem mu. Soustředila jsem se jen na tu bolest.
"Já to tak nechtěl, přísahám, nevěděl jsem o tom. Nechci tě vidět tak zlomenou. Měla jsi mi říct, že se nechceš stát jedním z nich. Vysvětlil bych jim to." Hlas se Regulusovi třásl. Proč to tady plete? Proč mu na mě tak najednou záleží? Vždyť by ho zabil, pokud by něco řekl. Voldemortovi by se nemohl vzepřít. Začala se mi motat hlava. Chtělo se mi strašně spát. Oči jsem zavírala a slyšela jsem jen z dálky Regulusuv hlas.
"Miluji tě Annabell, Copak jsi to ještě nepochopila? Nechci, aby ti někdo ubližoval…." Krásná slova, ale ze všech nejvíc mi ublížil on.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexita Alexita | 30. června 2008 v 15:52 | Reagovat

Je to zajímavé .....nechce se mi moc psát všechno co si o tom myslím, ty víš, že raději ti to řeknu přímo....už se mooc těším na váš závěr, ale bude mi po té povídce smutno :-)

2 Jenny Jenny | Web | 30. června 2008 v 17:53 | Reagovat

Jůů, děkuju za věnování! Moc jsi mě potěšila :* Tahle kapitola je skvostná...ze začátku jsem se smála, ale potom jsem brečela. Kapitola našlapaná emocema. Opravdu nádherný. Jsem strašně ráda, že tuhle povídku píšeme spolu. A stýskat se mi tedy bude :( A hooooodně:(

3 Eliota Eliota | Web | 30. června 2008 v 18:42 | Reagovat

To je nádherné! Opravdu moc! Jen mi je líto, že Voldemortovi Annabell podlehla a její otec je pěkná svině! Hajzl jeden!

A tím, co jí Regulus na konci řekl, je to ještě zajímavější, než to bylo! Jsem moc zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál!!

A chtěla bych, aby to byla holčička. :) :D Aby ten její otec měl pecha, ha!

4 If If | E-mail | Web | 30. června 2008 v 19:59 | Reagovat

Tý jo, tak tahle kapitolka patřila do elity nejkrásnějších!!! Jsem z toho ještě pořád totálně vykolejená...doufám, že to skončí dobře, a ne špatně!!! Možná to opravdu skončí tak, že se Regulus změní a oni dva budou spolu...bylo by to sice hezké, ale přes to...já bych radši Siriuse...aaaa, co bych za to dala, aby s ním nakonec byla...no co, jsou to jenom domněnky... už se těším na další kapitolku, snad už se Annabell nebude tak moc trápit...

5 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 30. června 2008 v 20:20 | Reagovat

Krásný, Mel, chválím ti to a jako vždy, nevím, co na to říct, protože mě to naprosto dostalo...

6 Kayla Kayla | 1. července 2008 v 11:49 | Reagovat

uplne nadherny,  na to ani nemam slov jak moc je to krasny...

7 Teresie Teresie | E-mail | Web | 2. července 2008 v 14:05 | Reagovat

:ˇ( To je tááááááááák smutný..... Ale napsala jsi to nádherně ;)) Těším se na další kapču a jsem zvědavá jakej uděláš konec. Už ani nedoufám, že by to mohl bejt happyend :D. No nic, těším se a zatím páá :))

Tvoje Terinkáá

8 Luna Luna | Web | 3. července 2008 v 21:26 | Reagovat

Krásně smutný...:-( Už se těším jak to všechno dopadne :-D

9 Maysie Maysie | Web | 7. července 2008 v 13:59 | Reagovat

Chjo, já tuhle povídku miluju, ale vás dvě bych zabila... nějdřív konec 15 kapitoly v podání Jenny a teď tohle v podání tebe... SI ze mě snad děláte srandu ne? Jste hrozný...

Ale v tomhle se furt motám a měním názor, třeba na Reguluse, jelikož furt nevím co od něj mám čekat.... Takže prostě jako vždy, nádherně popsaný a všechno... ale ted už to volá o pomoc dámy... :) Takže koukejte Ann zachránit =P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama