16. Kapitola: Thanks for the memories I/II

30. června 2008 v 14:33 | Mel & Jenny |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Cílová rovinka je v dohlednu za poslední zatáčkou. Přeji příjemné čtení. Věnuju ji Jennyskovi, protože si to zaslouží a doufám, že se jí ta kapča bude dobře navazovat.
Song je od Linkin Park: Valentine´s Day

Vše bylo tak jasné a přece nepochopitelné. Jak se něco podobného mohlo stát zrovna mě? Jak jsem mohla být tak lehkovážná? Proč jsem se dostala do té beznadějné situace? Proboha proč jsem vůbec tolik pila? A proč toho Regulus využil? Samé nezodpovězené otázky. Jedna horší než druhá. Otázky na které nenaleznu odpověď. Nikdy. Otázky, kterými bych chtěla obnovit svůj život, ale nemají tolik sil. Regulus využil mé nerozvážnosti a dokončil věc, kterou započal v komnatě.
Ale proč? Po svatbě bych mu stejně dala, co by chtěl. Po svatbě, kterou jsem nechtěla, ale kterou svou chybou budu muset přiblížit, co nejdřív. Bohužel pro mě budu svůj dluh splácet navěky. Sirius se na mě už ani nepodívá. Regulus je šťastný, že bude otec a rodiče? Tak ti mi jen řekli, že věděli, že linii rodu udržíme.
Prý už nám zařídili nejbližší termín, protože madam Blacková na naléhání svého syna rozhodla, že se musím vdát, dokud se mi nezvětší bříško. No není to ujetý? Prej by to vypadalo, že by si mě bral její syn jen kvůli tomu, že s ním čekám dítě a tak to přece v žádném případě není.. Já ho podle všeho vroucně miluju a jsme jako nerozlučné hrdličky.
Hovno nerozlučné. Jsme každý úplně jiný, ale zároveň podobní. Nenávidím ho, ale on mě miluje. Pohrdám jím, ale on mě násilně nutí dívat se mu do očí. Jeho černé oči mě přitahují, jako feťáka levná droga. A ne jenom jeho oči. Jeho drzost mě na něm překvapuje. Dokáže udělat to, co bych od něj měla očekávat, ale vždy k tomu přidá svůj styl. Svůj styl alias Black.
Jako kdysi, byli dohodnuté sňatky a po pár letech si na sebe manželé zvykli a vzájemná tolerance přerostla v lásku. Tohle podle jich má provázet i náš život. Můj a jeho. Můj život s malým dítětem, jeho dítětem. Proboha já budu matka. Né. Až teď mi dochází, co se stalo. Já budu paní Blacková a i matka. Vše se valí tak rychle a nic nelze zastavit. Vše má mít svůj čas. Vždy má vše pevné místo, ale když odstraníte základ, tak se váš domeček z karet stane nestabilní a jednou spadnout musí. Má nevýhoda byla, že jsem přesně věděla kdy a nic jsem proti tomu nemohla udělat. Přála bych si, aby tohle byla jen zlá noční můra. Nedokážu se postarat o své vlastní bezpečí, jak zajistím domov tomu malému?Budu tou nejhorší matkou na světě? Ne. To nemůžu, protože ode mě bude to dítě mít alespoň lásku, lásku kterou jsem postrádala, kterou mi upíraly. Mé dítě nesmí tahle vyrůstat.
"Annabell, drahoušku, sedni si rovně." Fajn počítat to nebudu. Už asi po desáté za dnešní rodinnou večeři, která se odehrává jako pocta všem svatým, mi matka přikazuje, co mám a co nemám dělat. Já jako poslušná dceruška narovnám záda a sedím jako pravítko. Vedle mě si čestné místo vyžádal můj milovaný snoubenec a v jednom kuse se mi snaží šahat na nohy. Je slizkej jako slimák. Uznávám, že mi to je nepříjemné, ale alespoň trošku můžu povolit v té dusné atmosféře. Ale ten kopanec, který jsem mu uštědřila pod stolem do holeně, byl tak trošku kompenzujícím pro mě. Jeho zkřivená tvář, těsně po té události byla úplně povzbuzující. Nemohl dát bolest najevo. Tím by si vysloužil káravé pohledy od otce. Výsměch od Luciuse a zbytečné a stupidní otázky od mé matinky.
"Annabell, drahoušku, lokty nepatří na stůl." Matka se mě pokouší na stará kolena vychovávat. Kdyby byla jakákoliv jiná situace, jako vždy, když mě nutila vštěpit si do hlavy základy stolování a služného chování, tak jsem byla sice poslušná, ale dávala jsem jí najevo, co si o tom všem myslím. To samé jsem měla udělat i teď. Měla jsem jí říct, že je to stejně zbytečné a já si budu jíst, jak je mi pohodlné. Ale já to neudělala. Jen jsem se mírně pousmála, snad jako na omluvu a lokty jsem přesunula ze stolu. Byla jsem úplně jiný člověk. Matka byla šťastná, že jí neodporuju, Lucius se jen podivně šklebil, což mohlo znamenat jediné, že se mu něco nepovedlo a tipovala bych to na další sázku. Protože přesně tak se tvářil tu noc ve společenské místnosti, kdy jsem byla nucena hrát si na jeho přítelkyni a otcovy mé chování bylo ukradené. Pořád jen peskoval jídlo, které domácí skřítci s "láskou připravili". Celá večeře mě nebavila. Nudila jsem se, ale nejhorší mělo teprve přijít. A myslím, že tato věc mému stavu moc nepomohla.
"Annabell, drahoušku, S paní Blackovou jsme vám už dohodly termín svatby. Během příštího týdne si půjdeš vyzkoušet šaty a přesně za 12 dní z tebe bude paní Blacková. No není to úžasné?" Cože? Matko dneska není apríl, to se nehodí si ze mě dělat srandu. Proč vše zařizujete? Je to moje svatba. Proč se rozhoduje o mě, ale beze mě? Jsem snad jen hadrová panenka, která pokud se posadí do červené židle, zůstane v ní, dokud jí někdo nepřesune? Ta židle se mi ani nelíbí, ale hlavní je, že se líbí vám. Ano jsem jí. Asi jsem jen pouhá panenka na hraní.
Matku jsem dál moc nevnímala. Líčila mi, jak dlouho a s jakým vypětím sil vybírala dekorace, v jaké barvě se bude celá svatba odehrávat. já se zmohla vždy jen na slova tipu: "Úžasné. Skvěle." A další otřepané fráze. Nezajímalo mě, kterým perem si podepíši ortel. Bylo mi to ukradeno, jaký použiju inkoust. Ano celý můj budoucí život mi byl ukraden, Bylo mi jedno, kolik ještě takových večeří zažiju. Doufám, že co nejméně. Najednou jsem nemohla dýchat. Cítila jsem se slabá a navíc sedět v jejich společnosti tak dlouho… není to nejlepší nápad.
"Promiňte musím na čerstvý vzduch." Slyšela jsem se, jak říkám. Úplně bez tonu v hlase. Prostě jsem jim to oznámila. Pomalu jsem se zvedla a mířila si to přímo na terasu. Do místa, které nenávidím a které mi bude připomínat mou jedinou lásku. Jedinou a poslední. Tady jsme spolu mluvili poprvé otevřeně. Bez narážek na naše rody a koleje. Poprvé jsem poznala, že nejsi jen pouhý frajírek, který se jen tak sebral z domu a vypařil se. Jsi silný. Postavil jsi se celé generaci, jen abys šel za tím, čemu věříš. Co pro tebe bylo drahé! Tví přátelé. Siriusi Blacku, jak já tě nenávidím. Zničil jsi kus mého srdce. Vyrval jsi ho, ale už jej nevrátil zpět. Hloupě jsem důvěřovala sukničkáři, kterému jsem jen naletěla na jeho bláhová slova.
Siriusi Blacku, jak já tě miluji. Protiřečím si, ale nelituji toho. Nelituji, že právě mé srdce a mé vzpomínky patří tobě. Nelituji našich společných chvil, sic jich bylo tak málo, ale i za ten krátký čas jsem mnoho věcí pochopila. Ale mrzí mě tvá nedůvěra. Tvůj egoismus. Nebýt jich, tak nejsem tady s Regulusovým potomkem a svatbě, která se blíží jako povodeň. Jako přírodní katastrofa, která se nezastaví před ničím. Zničí vše, co má v dosahu a je jí jedno kolik ztrát a životů bude zpečetěno. Možná jsem mohla být ve Velké síni a bavit se s tebou a tvými přáteli. Možná by mě přijali mezi sebe. Ale kdyby ne, nevadilo by mi to. Měla bych na blízku tebe. Tvé slova. Tvé ruce…..
Láska se nedá předvídat. Ukrývá v sobě nebezpečí, kterému se rozhodneme čelit, ukrývá tajemství, která vychází napovrch. Láska je věčná, ale nikdy dlouho nevydrží bez důvěry k druhému. Přesvědčila jsem se na vlastní kůži, co to znamená. Jaké to je. Reguluse jsem cítila jak stojí za mnou. Nevím co dělal, ale nechtěl mluvit. Možná mu stačí, když mě vidí potopenou. Vidí, jak se ze mě stává to, co on sám chce.
"Tahle jsi to chtěl?" Zeptala jsem se ho naštvaným hlasem, který mu dával jasně najevo vymezené hranice. Otočila jsem se a on na mě bez výrazu ve tváři hleděl. Byla jsem naštvanější čím dál víc. Nezmůže se ani na odpověď. Hajzl. Nemá v sobě ani špetku citu? Jediné pro něj důležité je teď zajisté jeho dítě. Prosím ať je to holčička. A kdyby se k ní choval stejně jako otec ke mně, tak by toho zalitoval.
"Lituju tě, jsi ubohá loutka, která sebou nechá házet z rohu do rohu. Tvůj bratr měl alespoň tolik odvahy, že se jim postavil. Ty jsi jako pejsek, který štěká, ale nikdy nekousne, dokud mu jeho pán nedá rozkaz. Jsi odporný. Nemůžeš si myslet, že tě někdy budu milovat. Jsi pouhý hmyz, který mě bude do konce života provázet. Hnusíš se mi a vždy zůstaneš až druhý, na Siriuse nemáš a nikdy mít nebudeš." Netušila jsem, kde se to ve mně bere. Vmetla bych mu do očí vše, ale zastavil mě. Neudržel se. Napřáhl se a vrazil mi jednu facku.
"Tak tahle to bude? Když se ti něco nebude líbit, tak mě budeš bít? Budeš mě mlátit až si ze mě uděláš poslušnou ženušku? Tak to mě budeš muset zabít. Ale na to nemáš dost odvahy. Jsi jen srab. Jsi ubohý." Tvář mě pálila, ale mé srdce víc. Tomuhle prevítovi porodím dítě. Tenhle parchant bude otec. Nechutná představa. Bude bít i dítě? Nebo si z něj vychová následovníka, který bude jeho kopie?
Další várka otázek, které se mi kupí v hlavě. Regulus nic neříká. Zatíná pěst až mu klouby zbělaly. Nelituji, že jsem mu do očí řekla vše. Byla to jen pravda. Nic víc. A hlavně mu musí být jasné, co k němu cítím. Žádná láska nepřichází jako déšť. Mé srdce nikdy nebude patřit jemu. Okolí můžu oklamat a chovat se tak, jak po mě chce, ale vždy budu věřit, že je to jen hra. Nepovedená divadelní inscenace, která byla stažena hned po premiéře.
Otočila jsem se a pomalu mířila po pěšině k domu. Chytl mě za ruku a obrátil si mě čelem k sobě. Nečekala jsem to a celou váhu jsem přenesla na něj. Nevím jestli to bylo tím šerem, ale viděla jsem, jak se na mě usmívá. Žádný křivý a zrádný úsměv. Tohle bylo omluvné a prosebné. Já se zahleděla do jeho očí. Jak podobní si jsou, ale jak rozdílní zároveň. Černá a šedá. Ale topila jsem se v nich stejně. Políbil mě a já se nechala. Nebylo to jako vždy hltavé a bez pocitů, tohle mi ukázalo jeho další stránku. Byla jsem lapena v pocitech, které se ve mně mixovaly jako koktejl. Dřív než jsem však mohla zareagovat, ozval se podivně znějící hlas mé matky.
"Drahouškové, tohle si nechte před oltář. Však se brzy dočkáte. Annabell ani nevíš, jakou jste mi udělali radost. A abych nezapomněla. S otcem jsme pro vás nachystali malé speciální překvapení." Její hlas, který mě vrátil do reality. Díky tomu jsem se Regovi vytrhla z náručí a pospíchala do domu za matkou. Byla jsem zmatená. Proč jsem mu to dovolila? Bylo to tím, že mi ho připomněl? Nebo můj rozum už přestal fungovat. Byla to scéna z béčkových filmů, ale nejhorší bylo, že mě samotné se to zamlouvalo. Když mě držel připadala jsem si zranitelná a on jediný mě mohl ochránit. Annabell přestaň konečně vymýšlet nové teorie. Víš sama dobře, že sobě lhát nedokážeš.
Za celou dnešní večeři se na mě otec ani jednou nepodíval. Nevěnoval mi ani jeden jediný pohled, který by byl pod úrovní pro skřítky. Ani jedno slovo. Byla jsem pro něj míň než vzduch, který dýchal. Ale byla jsem na to zvyklá. Vždy se tak choval. Vždy byl tak nepříjemný. Nechápu, jak si ho matka mohla vzít. Prý se milovali, ale pokud to byla stejná fraška jako má nadcházející svatba, tak mi jich je líto. Možná je tohle ten příklad tolerance a uznání hierarchie. Manžel má hlavní slovo a jeho žena musí dělat vše, co on řekne. žádný vlastní názor. Musí jen poslouchat, jako nějaký prašivý čokl.
Lucius byl jeho věrná kopie, která nikdy nezklame svého papínka. Bude pro něj vždy ten lepší. Ten dokonalejší, ale já o jeho pozornost nestála. Nikdy. Už od dětství jsem z něj měla strach. Už od doby, kdy jsem poprvé viděla jeho pohled. Plný nenávisti a zloby, chtěl dva chlapce. Chtěl se vyrovnat Blackům. Chtěl být lepší. Chtěl být Malfoy.
Ale ne. Nepodařilo se mu to. Narodila jsem se já. Malá blonďatá dívenka, která nikdy nepoznala, jaké to je mít pravý domov. A ani teď to nepoznám Budu stejně uvězněna, jako tolik let před tím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Seemly:) Seemly:) | Web | 17. července 2008 v 17:29 | Reagovat

krásná kapitolka,je mi trochu líto belly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama