15.Kapitola: Poslední a definitivní kapka I/II

15. června 2008 v 11:51 | Mel & Jenny |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Jenny napsala další kapitolku, moc se jí povedla a moc jí držím palečky, Jennynko ty víš.
Song je od Simple Plane: Untitled

Bolest. Která rozežírá srdce. Duši. Která zasáhne úplně vše. A vy můžete jen trpět. Protože na boj vám došly síly. Síla...nikdy jsem jí neoplývala. V jistých chvílích, příliš mizivých na to, aby byly pravdivé, jsem si namlouvala, že dokážu být silná. Jít proti všemu a všem. Věřila jsem, že i se spoutanýma nohama dokážu jít. Že i když se kolem mě setmí, já dokážu prohlédnout temnotu a jít dál. Překračovat drny a vyhýbat se loužím. Jak jsem byla naivní.
Stačí...jediné bodnutí do srdce od člověka, kterého milujete a i ta falešná naděje se ztratí v nenávratnu.
Bože, asi jsem byla příliš přecitlivělá, když se mě dotklo Siriusovo chování. On není můj majetek. Může si dělat, co chce. Může mi ubližovat jak chce. Protože mezi mnou a ním neexistuje žádné pouto. Nejsem ani jeho holka, ani snoubenka. Vůbec nic. Jsem pro něj naprosto cizí člověk, který ho na chvíli vtáhnul do svého života a donutil ho trpět. Ano, já jsem mu ublížila. Ublížila…jak vůbec může člověk ublížit někomu, koho miluje?
Po pravdě, mezi mnou a Siriusem Blackem to něco nemohlo mít dlouhého trvání. On je jako světlo, já jako tma. On je bílá, já černá. Oheň a Voda. Stojíme na opačných stranách a ten most, který jsme přes propast mezi námi postavili, neměl pevné základy. Proto se zbortil…jako domeček z karet. Základy mostu, tvořené podezíravostí, strachem a přílišnou nedůvěrou, prostě nemůžou vydržet. Vím to! A věděla jsem to i tenkrát, v tom altánu, v knihovně, na chodbě, v komnatě nejvyšších potřeb, při našich polibcích, kterých bylo jako šafránu, při mých myšlenkách na něj, kterých bylo naopak tolik, jako vody na celé planetě. Věděla jsem to, přesto jsem se tím neřídila. Neřídila jsem se svým rozumem, ale srdcem. Prý má člověk naslouchat svému srdci. Naslouchala jsem jeho hlasu a šla za ním. A teď…jsem na dně. Cesta srdce mě zavedla na dno.
Osud míchá karty, my hrajeme. Mně osud namíchal karty a vynechal tu se Siriusem. Budu muset hrát s tím, co držím v ruce. Jiná možnost není.
Pomalým pohybem jsem si setřela slzy a odhrnula si vlasy, které se mi přilepily na mokré tváře. Tušila jsem, že bude ještě hůř, takže jsem se musela alespoň částečně vzchopit. Odlepila jsem se od stěny a vydala se chodbou do zmijozelské Společenské místnosti. Jak jsem procházela kolem oken, vždy mi do očí zasvítilo slunce. Světlo…v mém životě už nebylo světlo. Přesto to byl život, který jsem měla žít.
Ráznou chůzí jsem došla ke společenské místnosti a vstoupila dovnitř. Bylo mi úplně jedno, kdo v ní je, nebo není, záleželo mi na jediném člověku. Se kterým jsem měla nevyřízené účty. Nevšímala jsem si zvědavého pohledu Reguluse, který se rozvaloval na pohovce a zamířila rovnou ke Snapeovi.
"Můžu s tebou mluvit?" zasyčela jsem. Musela jsem Snapeovi přiznat bod, ani můj vztek ho nedonutil vystrčit hlavu z krunýře lhostejnosti, pomalu ke mně zvedl hlavu a potom odložil brk, kterým do teď psal po pergamenu.
"Záleží na tom, o co jde." protáhl líně a provokativně mě nabodával na temný pohled svých švábích očí. Regulus se uchechtnul a se zájmem nás sledoval. Lezl mi na nervy už jen svou přítomností. Nemusel ani mluvit. Přinutila jsem se svou pozornost stočit zpět ke Snapeovi a nezabývat se myšlenkami na vraždu svého snoubence. Výmluvně jsem pootočila obličej k Blackovi a potom se znovu podívala na Snapea. Pochopil. Vstal a společně jsme opustili komnatu. Můj předstíraný klid se jako mávnutím hůlky vytratil neznámo kde a všechna zloba a zklamání vyplula na povrch. Popadla jsem překvapeného Snapea za paži a dotáhla jsem ho do tmavého výklenku.
"Jak si jen mohl?! Věřila jsem ti! Jako jedinýmu z týhle prašivý koleje jsem ti věřila! A ty si mě zradil!" prostě jsem se neudržela, vztek ze mě tryskal na všechny stranu, při každém slovu jsem mu zabodla prst do hrudi.
"Zradil? Nechápu, o čem to mluvíš." opáčil nevzrušeně a ve tváři se mu objevil vzdor. Vzdor…?
"Nelži. Víš to až moc dobře! Nakecal jsi Siriusovi…" zavřískla jsem a musela se na kratičký moment zarazit, abych se mohla nadechnout.
"Připadal sis jako chlap? Poprvé ve svém životě? Bylo ti dobře? Když jsi měl konečně navrch? Měl jsi zbraň….lepší zbraň, než pěsti…pomstil ses! Všechno to, co ti Poberti udělali, jsi pomstil svým triumfem. Jenomže při tom, Severusi, si ublížil i mně." už jsem jenom šeptala, nenávistně šeptala a přitom pohrdavě hleděla na svého spolužáka před sebou, spolužáka, kterého jsem naivně pokládala za přítele. Mračil se jako tisíc čertů a poodstoupil ode mě.
"A to jsem tě měl krýt?! Krýt to, že se taháš s tím krve - zrádcem?!" reagoval znechuceně a potom se ironicky uchechtl.
"I když…pojmenování krve - zrádce nesedí. O co je lepší, než jeho rodina…o co je lepší, než jeho bratr?" cedil skrz zuby a mně se do srdce zakouslo ledové ostří. Měl pravdu sakra…měl pravdu…Svěsila jsem ruce a přivřela oči. Snape mě obešel, když mě míjel, lehce se dotkl mého ramena.
"Kdyby stál za to, nevěřil by mi." zašeptal a odešel. I když jsem k němu za jeho zradu cítila odpor, neměla jsem sílu na to, mu vyvracet jeho slova. Protože byla pravdivá. Kdyby mi Sirius věřil, nestalo by se. Nic z toho by se nestalo.
Stála jsem tam ještě drahnou chvíli po tom, co mě tu Snape nechal samotnou. Zírala jsem do prázdna a v hlavě jsem měla duto. Myšlenky se vytratily. Byla jsem jenom schopná zatínat dlaně v pěst a brečet. Pak, náhle, jako by mi došly všechny slzy, jsem pevně stiskla oční víčka a udělala krok. A další.
Dneska se zasnoubím s Regulusem a potom si ho vezmu. Co na tom? Záleží na tom, jestli si vezmu jeho nebo nějakého jiného, jemu podobného smrtijedského synáčka? Ne, myslím, že nezáleží. Toho, koho jsem chtěla, po kom jsem opravdově toužila, jsem ztratila. Ale jak můžeme ztratit, když nemáme? Já jsem Siriuse nikdy neměla. Náš vztah byl prchavější, než doteky motýlích křídel.
Než jsem znovu vstoupila do společenské místnosti, zhluboka jsem se nadechla. Symbolicky jsem za sebou nechávala všechny emoce. Teď budu muset být naprosto klidná. Vyrovnaná. Paradoxní je, že taková jsem nebyla nikdy. Spíš nevyrovnaná, labilní, přecitlivělá. A teď ze mě má být tvrdá holka? Ujelo mi odfrknutí. To nejspíš nepůjde. Člověk se nezmění, ani když si to přikáže.
Vstoupila jsem do společensky a jako ve snách ní prošla. Až když mě něčí ruka zachytila za předloktí, byla jsem nucena se "probudit" a otočit se. Stál tam Regulus. A mlčel. Mlčky, bez jediného záškubu v tváři si mě prohlížel. A já se dívala na něj. Byl mu tolik podobný…podobné rty, podobný nos, podobné oči. Stejná barva vlasů. A přesto to nebyl on.
"Co chceš?" zeptala jsem se unaveně. Jako by ho můj hlas probudil. Pustil moji ruku a jeho výraz ztvrdl. Myslím, že ho nikdy nepochopím. Ano, byl to hajzl. Zloděj mých snů. Na druhou stranu…příčilo se mi to, ale do zla, které tvořilo jeho charakter, se čas od času prolnulo něco jiného. Něco…jako dobro? Zdálo se mi to směšné. Naštěstí to byly jen takové záchvěvy, že člověk nemohl vědět, jestli náhodou to, co spatřil, nebyl jen výplod jeho mysli.
"Běž se připravit. Za hodinu se máme sejít na školních pozemcích." promluvil konečně, podivně dutým tónem. V jinou chvíli, v jinou dobu, bych se s ním začala hádat. Ječela bych na něj, že mi nemá nařizovat, co mám a nemám dělat, a že nejsem jeho majetek. On by mi na to odpověděl, že jeho majetek už brzy budu, a že mou povinností ho poslouchat. Já bych na něj řvala, že ho nenávidím a on, že to ho absolutně nezajímá. Jedno mi vrtalo hlavou. Kde jsem na tyhle hádky brala energii? Sotva znatelně jsem zkřivila ústa a vytratila se po schodech do dívčích komnat. Když jsem zjistila, že je pokoj prázdný, něco mě napadlo. Došla jsem k Madiiné skříni a klekla si. Chvíli mi to sice trvalo, ale výsledek mého hledání byl víc, než uspokojivý. Na světlo boží jsem vytáhla láhev ohnivé whisky. Vím, že si ji tam Mad schovává a bohužel, dneska jí z ní asi moc nezbude…Lokla jsem si a málem se udusila, tak to pálilo, až jsem slzela. Jenomže potom mi padl pohled na róbu, pohozenou na posteli. Ušklíbla jsem se a znovu se napila. Zvláštní, co vám dodá odvahu.
Když se mi po těle rozlilo příjemné teplo, bylo už jednoduší, jít se umýt, nacpat se do šatů a namalovat si na svoji posmrtnou masku obličej. Chvíli jsem přemýšlela, co s vlasy. Rozhodla jsem se je nechat volně splývat po zádech. Moje vlasy. Znak Malfoyů. Bohužel, i kdybych je přebarvila, nebo si je ustřihla, budu stále Malfoyová. Ať chci, nebo ne. Počkat, vlastně dlouho Malfoyová nebudu. Stane se ze mě Blacková. Tak teď nevím, co je horší. V tomto případě se to asi nedá s určitostí říct. Z deště rovnou pod okap. A že z toho okapu bude kapat. Mrkla jsem na hodiny, které mi také moc optimismu nepřidaly a raději si ještě přihnula. Vrátila jsem Mad alkohol zpět do skříně a vyšla z pokoje. Přímou cestou do pekel.
***
Slunce se už dávno schovalo. Nahradilo ho pošmourno a chlad. Nevěděl jsem, nevycházel ten chlad ze mě? Možná ano…Madeleine, stojící vedle mě, něco neustále švitořila, její řeči mi šli jedním uchem dovnitř, druhým ven. Nevnímal jsem ji. V podstatě jsem nevnímal vůbec nic. Jenom jsem zíral na oblohu a byl jsem duchem mimo. Mimo? Nebuď pokrytec, Siriusi, mimo nejsi. Jenom u jedný holky. Která právě přicházela, zavěšená do…do svýho snoubence. Za nimi kráčel slizoun a ta jeho pipka a jako poslední šli moje psychopatická sestřenka se svým pejskem. Nevím, asi jsem měl zatemněnej mozek, protože teprve teď jsem si uvědomoval, co to bude za večer a hlavně, s kým.
A potom…už šli všechny myšlenky stranou. Do mého obzoru se dostala Bell a já jsem znovu padal, padal do hlubin, do kterých mě dokázala svrhnout jedině ona. Stačil mi jediný pohled na ni, jediné zaškobrtnutí očí a…A nic! Nenechám se ní znovu ovládnout! Nestojím o nadvládu smrtijedský dcerunky! Ani kdyby byla sebevíc…neměl jsem čas, dokončit myšlenku, protože všichni Zmijozelští byli už u nás. Pozdravili se s Mad a já si připadal jako vůl. Co mě proboha vedlo k tomu, nevykroutit se z toho plesu? Sakra...Nevšímal jsem si Malfoyových pohrdlivých pohledů. Moji pozornost zaujmul můj bratr. Jaké zneuctění tohoto slova. Z očí mu svítila výhra. Výhra prostupovala všemi jeho rysy a já se mohl jenom topit v bezedném oceánu nenávisti a zlosti. Naschvál, vím, že naschvál, obejmul zsinalou Ann jednou paží kolem ramen a přitáhnul ji blíž ke svému tělu. Sledoval jsem při tom její tvář, ani sval se jí v ní nepohnul. Byla jako socha, strnulá a bílá. Nehybná. Bez života. Neprobralo ji ani to, když ji Regulus odhrnul z obličeje pramen vlasů a pohladil ji po líci. Záchvěv hněvu, který mnou projel, překryl strach. Její výraz mě děsil. Výraz naprosté kapitulace. Ne, to ne…ne…pamatoval jsem si na její smích! Pamatoval jsem si na světélka v jejích očích! Proč mi všechno říkalo, že jsem je uhasil já?! A jenom já je můžu znovu vzkřísit…
"Co zíráš?" utrhla se na mě vzápětí blondýnka nevrle a mě všechny touhy ji zachraňovat opustily. Ona už byla zachráněná. Mě nepotřebovala.
***
Bylo mi zle. Každým zlomkem vteřiny jsem měla žaludek čím dál tím víc na vodě, horko spalovalo moje tělo, přesto jsem se třásla jako v zimnici. Stačil mi pohled na náš dům, před který jsme se právě teď přemístili pomocí přenášedla v podobě staré konve, a byla jsem na rozsypání. Že by to bylo tím, jaké vzpomínky na svůj domov mám? Určitě. Tohle ani není domov. Spíš vězení. A dnes se dobrovolně do svého vězení vracím. Abych tady dostala další řetězy…další okovy. Náhle se mi zatočila hlava, nevím, jestli z toho alkoholu, kterým jsem se posilňovala, nebo z tohoto prostředí, nebo z blízkosti lidí, kterým se nedálo říkat lidé. Regulus naštěstí nebo naneštěstí, nevím, zaregistroval můj stav, nenápadně mě podepřel a vtáhnul mě do domu.
"Úžasné." povzdechla jsem si ironicky, když jsem spatřila výzdobu. Moje máti nikdy neměla vkus. Dělalo se mi přímo špatně, když jsem klouzala pohledem po všech těch růžových a bílých květinách, stuhách a já nevím čem všem. Panebože, jestliže tohle divadlo bylo jenom na zásnubách, co potom na svatbě? Regulus se uchechtnul a já jsem protočila oči, protože se k nám řítila Blacková. Jak já tuhle bábu nesnášela. V podstatě, jsem byla velice nesnášenlivý člověk, co se týká rodu Malfoyů a Blacků. To už Regulusova máti zabrzdila přímo u nás.
"Zdravím matko." řekl Regulus a políbil Blackové ruku. Kysele jsem se ušklíbla, galantnost nade vše. Když se Blacková přivítala se svým synátorem, zaměřila svoji pozornost na mě. Tedy přesněji řečeno, na mé šaty.
"Annabell…Co ta barva? Toto je přeci slavnostní příležitost, na kterou se černá nehodí." Začala mě peskovat a já jsem dostala obří chuť jí skočit po krku. Ovšem, Blacková měla zachránce v podobě Reguluse, který duchaplně, no duchaplně, zasáhl.
"Myslím, že to Ann sluší." poznamenal a nezapomněl se pokochat mým výstřihem. Slizák. Než stihla Blacková něco odpovědět, zjevil se u nás přelud, v překladu moje matka. Kdyby tohle nebyl můj pohřeb, rozesmála bych se. Matčina sladce růžová róba byla totiž skvostná. Až se mi chtělo zvracet.
"Ááá, tady máme naše hrdličky." zašvitořila a neodpustila mě pořádně obejmout. Myslím, že mi zpřelámala všechny žebra. Potom se vrhla na Reguluse a také mu dokázala své nadšení nad tím, jaký jsme "úžasný" páreček. Zatímco matka, Blacková a Regulus konverzovali, využila jsem příležitosti a zabloudila pohledem po místnosti. Bratr a jeho povedení kamarádíčci se už stihli přemístit do sálu. Ale já hledala někoho jiného. Po chvíli jsem také našla. Jde roztříštěné srdce ještě více zranit? Asi ano…sledovat Siruse, jak se pobaveně usmívá něčemu, co mu Mad šeptá do ucha, mě přinutilo pevně sevřít rty a silou vůle se od nich odvrátit. To se rychle skámošil s někým takovým, jako byla Madeleine. A ta mrcha…normálně ho balila přímo přede mnou a ještě se bavila, jak jsem pochytila ze záblesku lehkého úsměšku, který mi věnovala, když si všimla, že na ně zírám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kayla Kayla | 15. června 2008 v 12:16 | Reagovat

nadherna kapitola uz se tesim na pokracko!!!!!!!!!!

2 Alexita Alexita | 22. června 2008 v 22:10 | Reagovat

Já už chci vědět jak to dopadne!!!!! Jsem strašně moc nedočkavá, ale bohužel s tím jde udělat jen jediná věc...další kapitola.  Jinak úplně nádherná písnička, až na to, že jsem musela zvlášť poslouchat a zvlášť číst, protože si ji musím vždycky zpívat a pak nevnímám nic jiného :-)

3 Maysie Maysie | Web | 25. června 2008 v 20:35 | Reagovat

Úžasný:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama