3.Kapitola: Zkouška síly

17. května 2008 v 17:30 | Mel |  *Když tě minulost dohání*
Po dlouhé době jsem sepsala další kapču k Minulosti. Nemám z ní žádný pocit. Ale doufám, že mi dáte vědět svůj názor.
Věnování pro Jenny a sobě. Ha to jste nečekali. No mám nutkání si prostě kapitolu věnovat sobě zní to sobecky? no určitě....

"Mladá slečno jak jste se vyspala?" Slyšela jsem z dálky něčí hlas. Zdál se být příjemný. Byla jsem jako v transu, úplně omámená. Pořád jsem před očima viděla tu rakev, jak klesá k zemi. Oči jsem měla zamlžené, ale všimla jsem si pohybu poblíž mé postele. Koho by sem posílali. Jedině… ano byla to ona. Byla to Marta. Začala si něco pro sebe povídat, ale když si všimla, že se na ni dívám, tak ihned přestala. Jako by ze mě měla strach, ale proč by se mě bála.. no blik.. mě ne, ale Jeho. Že mi některé věci nedocházej dřív. Ale proč na mě teda před chvílí mluvila? Její chování mi poslední dobou nahání hrůzu. Nejdříve se chová jako úplně normální paní na uklízení, ale v další chvíli jako by byla posedlá ďáblem.
Trochu jsem na ní mrkala, jako mrkací panenka, které právě vypadlo oko. Doufám, že mi bude schopna dát něco, co nebude obsahovat drogové látky. Tohle bylo jediné, pro mě v tu chvíli logické vysvětlení těchhle vzpomínek a jsem si jistá, že za vzpomínkové události může otec. Marta mě pozorovala, jako malé dítě. Její pohled bylo jediné, čím mě dnes ještě obdařila. Ani jsem nestihla nic říct a ona už brala za kliku z druhé strany dveří. Vůbec nečekala, na mou odpověď. Nechápu jí, proč ještě zůstává v tomto domě. Ze strachu? Možná.
Snažila jsem se vstát, aniž bych si způsobila bolest v hlavě. Mé snažení se vyplatilo, ale bolest se stejně po chvíli dostavila. Doufala jsem, že dveře nejsou zamčené. Proč taky. Vždyť utéct nemůžu. Tatínek si vše důkladně pojistí. Kdybych nebyla jeho krev, tak by to kouzlo udělat nemohl. Zase jsem se ponořila do svých myšlenek. A jediné, co se mi vybavilo, byly zamčené dveře, ukrývající otcovu knihovnu. Jednou, když jsem se tam pokoušela dostat, tak mě otec za to zbil, jako neposlušného psa a od té doby má zvědavost pomalu utichala. Ne že by ve mně ještě neplála, ale ten plamínek byl velice malinký, asi stejně jako plamínek mého života. Proč se tady vůbec snažím vzdorovat. Smrt mám jistou nebo ne? Ptala jsem se hloupě sama sebe a věděla jsem, že na tuhle otázku nedokážu najít odpověď.
Chodba, která se nacházela za dveřmi mého vězení byla docela prázdná. Ale jen docela. Přímo proti mně si vykračoval jeden z otcových poskoků. A mířil si to… to neuhádnete … ke mně. Snad se se mnou nepustí do rozhovoru. To bych ho asi obhodila. Nesnášela jsem všechny ty chodící panáky v kápích. A nebudu lhát, když řeknu, že oni na mě měli stejný názor, protože často jsem otce rozčilovala a když si nemohl vybít zlost na mě, tak si vybral obětního beránka mezi nimi. Ale co, snad je nebudu litovat. Patří jim to.
"Tebe mi přináší samo peklo.." řekl slizkým hlasem a pohladil mě po tváři. Ucukla jsem. Ten idiot si o mě myslí, že jsem nějaká děvka nebo co? Co by na to řekl asi tatínek?
"Myslel jsem, že nebudeš chtít dobrovolně opustit svůj pokoj, ale jak vidím, tak jsi se vydala na průzkum…" pozorovala jsem ho zhnuseným pohledem a čím dál tím víc se mi zvedal žaludek. Nejspíš si všiml mého pohledu, který jasně dával najevo můj odpor a nenávist a proto přestoupil k jiné hře. Chytl mě za zadní část krku a trhl s mou hlavou směrem nahoru. Přesně tak abych se mu dívala do jeho chladných očí, které mě prozkoumávaly jako rentgen.
"Otec s tebou chce mluvit. A vsaď se, že otcovský rozhovor to nebude," zasmál se ironicky mému osudu.
"Být tebou tak si moc nezahrávám s ohněm. A raději uděláš vše, co po tobě bude chtít. Nemá dneska moc dobrou náladu. A já se mu ani nedivím, když mu uteče hlavní vězeň…" pak se najednou zasekl v mluvení. Nejspíš mu došlo, že tohle vědět nemusím. A táhl mě surově ze schodů. Co mu je do toho, jak se budu před papínkem chovat. Nijak mu jeho život nezpříjemním. A jak tvrdím, když otce nemůžu potěšit, tak ho alespoň pořádně naseru. A to se mi daří fakt dobře. s čistým svědomím můžu prohlásit, že v tomhle oboru jsem nejlepší. Tedy až po Harrym Potterovi. Přece je to můj milovaný tatínek, takže ho nemůžu zklamat… ironie 4ever
Dveře do tajemné pracovny hlídali další dva Smrtijedi. Mě osobně přijdou všichni, jako cvičené opice, které skáčou jak otec píská. Prostě nemají vlastní rozum. Řekne, tancuj kozáka. Oni zatancujou. Řekne, zabij se, oni to udělají. Prostě naivní tupci, kteří si myslí, že si tak získají jeho přízeň. Jak jsou ubozí.. Zasmála jsem se v duchu. A postupovala dál k samému ztělesněné smrti.
Otec seděl ve svém křesle na schodech a kolem sebe měl rozestavěné jako pěšáky své oddané, ale jeden mi tady chyběl. Teda chyběla. Ta ženská s černými vlasy. Myslím, že se jmenovala Belatrix, že by ona měla na svědomí ten útěk "Šťastného vězně?" trochu jsem u srdce pocítila závist. Jak je jednoduché vyslovit ono slovo. SVOBODA. Ale co vše pro ní člověk musí obětovat? No k mé smůle jsem nad tím nemohla v té chvíli přemýšlet.
Šla jsem vzpřímeně a hrdě k místu, kde seděl papá. Snažila jsem se držet své emoce a nezačít na něj řvát. Byla jsem si jistá, že on může za všechny ty mé noční vzpomínky. Byl to určitě on. Ale chyběla mi podstatná část mé jistoty a to? Důkaz. Důkaz abych ho mohla z něčeho obvinit. Kdyby byl náš vztah jiný řekla bych mu to na rovinu, ale takhle by to se mnou skončilo ještě dřív, než bych mohla zjistit něco podrobnějšího. Jednoduše to shrnu, já budu ta, co bude v nevýhodě.
Otec se na mě koukal stejným pohledem, který mě provázel už 16 let. Jiný pohled jsem u něj neviděla a ani jsem jiný čekat nemohla. Vždy tvrdý, chladný a nenávistný. Pohled který mi jasně dával najevo mou pozici. Jestli zemřu on se vysměje. Bude snad šťastný a na konec zatleská svému životu jak je dokonalý. Jak já ho "zbožňuju".
"Zoe, dcerunko, jak rád tě vidím." Řekl a ve tváři se mu nepohnul ani sval.
"Upřímnost nadevše, viď tatínku" oplatila jsem mu stejnou mincí a pozorovala jeho reakci.
"Jistě drahá dceruško." Smrtijedi nás pozorovali, jako by jsme byli úplně vyměnění a jako by jejich pánovi někdo dal sérum lásky. Protože oslovení dceruško a dcerunko nikdy nepoužil, ale já dobře postřehla i tu ironii v jeho hlase. Byla jsem jako na trní a čekání mě ubíjelo. Nebudu pokračovat v předem prohraném setu. Obejdu náš prolog a vstoupím přímo do bitvy slov.
"Hele, myslím, že tuhle hru hrát věčně nebudeme. Co po mě chceš?" vypálila jsem na něj a ocenila bych, kdyby si pohl. Nemám na něj celý den. Ve 3 hodiny mám schůzku se svým svědomím. Pak mě čeká utápění v sebelítosti a uznejte sami, to vážně nesmím prošvihnout. Jenže kvůli němu to nejspíš nestihnu. Protože se nechystá nijak pospíchat, jak vidím.
Seděl vzpřímeně a pozoroval vše z nadhledu. Musel si tam připadat jako král. Veškeré své poddané měl pod sebou. A nikoho si na svou úroveň nepustil. Jaké by to bylo, kdybych byla jako on??? Tahle otázka mě už párkrát napadla. Možná bych mohla být na jeho úrovni. Mít nad každým moc. Být stejně silná. Novinový titulek: Otec a dcera našli společný zájem. Jaký? Dočtete se na str.6. ale fakt jaké by to bylo? Nebyla bych v Nebelvíru, ale jako Zmijozelská královna. Nebyla bych obětí šikany, ale byla bych jejím původcem. Třeba by můj život byl o něco zajímavější. Byla bych pravou dcerou Lorda Voldemorta… a v tu chvíli bych si nejraději dala pár facek za své myšlenky
~ Já věděl, že na to přijdeš sama. Spojme síly a budeme nepřemožitelní. Ani ten senilní Brumbál nás neporazí." Ozval se mi v hlavě potěšený hlas. Co si to vůbec dovoluje číst moje myšlenky. Zatracenej parchant.
"Proč hned tak silná slova dcero." Promluvil už normálně. A ve tváři mu pohrával úškleb vítězství.
"Protože pro tebe se jiná nehodí." Ozvala jsem se nahlas.
"Ale sama jsi nad tím začala uvažovat. A nemusel jsem tě k tomu ani moc nutit. Třeba by to šlo ještě zařídit. Stačilo by pozměnit pár věcí v tvém životě. A hlavně jedna, kterou by jsi si mohla zachovat život po staletí."
Krucinál. To je ta věc, kterou po mě chce. To je ona. Jak můžu být tak naivní, že mě nechává na živu z otcovské lásky. To že ve mně koluje jeho prašivá krev mu nedává svolení, vlastně k čemu mu to nedává svolení? Co když to sama chci. Co když bych to chtěla vyzkoušet. Jsem teď jako malé dítě, před kterým stojí otázka. Jet na kole nebo si raději vzít lízátko? Chápejte. Když nepojedete budete za sraba a po celý zbytek života budete tím, kdo se bál vlézt na obyčejné kolo. Ale na druhou stranu máte strach z pádů a krve. Prostě se rozmýšlíte. Vzít si raději bezpečné lízátko a být za malého ufňukance a nebo vzít svůj život do rukou a udělat radikální změnu.
"Proboha Zoe" okřiklo mě mé svědomí. "Tohle snad nemyslíš vážně. Tvá matka kvůli tobě zemřela. Tví přátelé jsou kvůli tobě v ohrožení. A ty by jsi kliďánko zaprodala svou duši? Nechápu tě.. nechápu tvé konání." Aha a jakým právem mi máš co vyčítat? to že jsi mé svědomí, tak by jsi mi snad mělo pomáhat v rozhodnutí. A místo toho se mnou mluvíš, jako bych byla v pomatení smyslů.
Svým tichem jsem trošku vyvedla zmíry všechny Smrtijedy, ale jak šlo vidět na otci, tak ten se jen mírně usmíval.. tedy nebyl to úsměv ale něco mezi šklebem a koutky od ucha k uchu.
"Proč si myslíš, že bych na to přistoupila?" zeptala jsem se ho najednou a šlo vidět, že tuhle otázku čekal.
"Proč? Dítě vždyť jsi má dcera. Jednou se má síla v tobě musela projevit a ten čas právě nastal." Mluvil víc potěšeně. A začal dávat najevo své emoce. Myslím, že udělal velikou chybu. Dalo mi to onen jasný důkaz. Proč jinak bych měla vzpomínat na svůj příchod. Na svou matku? Ne nenechám ho, aby mě ovládal.
"Tak to jsi se přepočítal." Prskla jsem a byla jsem na odchodu. Překvapilo mě, že mě nechal jít. Slyšela jsem ještě jak mu Malfoy říká:
"Ale pane přece jí nenecháte jen tak odejít?" šlo v jeho hlase rozpoznat strach z nadcházející situace. Bál se o svou proradnou kůži. Nechtěl, aby si otec zase vybíjel zlost na nic. Musel ho přeci nějak přesvědčit. Ale Pán zla mu jen tiše řekl:
"Sama na to přijde a ještě mě bude prosit, aby mohla k nám." Tato věta mi nahnala strach. V zádech jsem cítila pohledy snad všech. A jeho chladnokrevný smích mi zněl v uších ještě dlouho po tom, co jsem opustila pracovnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nessa Nessa | Web | 17. května 2008 v 19:28 | Reagovat

krásný!! nejlepší to její svědomí

2 Seemly:) Seemly:) | Web | 17. května 2008 v 20:20 | Reagovat

nádhera:)já už fakt nevim jak ti ty povídky komentovat než jen nádhera:)

3 Jennule Jennule | 17. května 2008 v 20:29 | Reagovat

Meli, hned na začátek ti strašně děkuju za věnování. Kapitola byla nádherná...všechny ty její myšlenkový pocity...nádhera. Ty jo, opravdu ji obdivuju, já mít za otce Voldyho...se drží fakt statečně. Tahle povídka se mi děsně líbí, její atmosféra, ze který mi vždycky běhá mráz po zýdech.Prostě paráda. Jsem moc ráda, že máš zpět svoji můzu=) a těším se na další kapitolu!!!

4 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 17. května 2008 v 21:02 | Reagovat

Ve 3 hodiny - schůzka se svědomím, pak utápění v sebelítosti. Fakt nabitej program, ale můžu říci, že mě tohle pobavilo... ;o) A jinak celkové shrnutí kapitolky? Senzace, četlo se to tak samo a tak lehce. Úpe se mi to líbilo, to jak přemýšlela, co by mohlo být, kdyby... Njn slovo: kdyby... Ale jinak jak jí Voldy "nenuceně překecává", fakt síla... Ju a jméno Zoe, které si ji dala je mocka pěkné... ;o)

No nevím, co více napsat, je to prostě skvělý, úžasný a chce to pokráčko. =o)

5 Eliota Eliota | Web | 17. května 2008 v 21:03 | Reagovat

Nádhera! :) Tuhle povídku mám hrozně ráda! :) Pokračuj, honem! :)

6 Kayla Kayla | 17. května 2008 v 21:52 | Reagovat

uplne paradni.Strasne se tesim na pokracko!Tak se dej co nejdriv do psani novy kapitolky!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

7 Teresie Teresie | E-mail | Web | 18. května 2008 v 22:25 | Reagovat

Tohle byla Bomba!!!!!!! Krásně pospsaný pocity, city a citové vidírání. Nechápu jak přežila to, že je její otec Voldy. A ta zkouška síly opravdu byla myšlena spíš psychicky než fyzicky. A Zoe je úpě skvělý jméno!! Neokoukaný a naprosto vyjímečný :)) A ten konec...teda fakt ji obdivuju, kdybych yla v její kůži asi jsem už v psychiatrické léčebně :D. Jak je o tom Voldy přesvědčenej, že bude prosit a půjde knim. Prostě to byla senzace!!!! Úpě jsem se do týhle povídky zamilovala. Je to psycho a celkem mě to začlo bavit :D Ale hlavně by to chtělo pokráčko :D Tak rychle piš ;)) páááááá

Terinkááááááá

8 Maysie Maysie | Web | 19. května 2008 v 22:25 | Reagovat

Páni, umíš vážně krásně psát, dokonalý:) A taky se omloubám že to čtu až teď, ale nějak sem to náladově nedávala..:P

Ale ke kapitole, fakt úžasná a moc moc se taším na další, tak snad nenecháš zase tak dlouho čekat, protože je to k nevydržení :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama