14. Kapitola: Si vis pacem para bellum I./II.

24. května 2008 v 20:26 | Mel & Jenny |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Blížíme se do cílové rovinky.. Další kapitolka je na světě a mě nezbývá než vám popřát pěkné čtení.
Věnování všem, kterým se povídka líbí a kteří si povídku čtou

Tohle mi dělají naschvál. Teď mi je jasné, že mají dokonale promyšlený plán, jak mě psychicky zničit. Slzy mi stékají jako nezadržitelný proud lávy, kterou chrlí sopka. V mém případě mé stále se opakující myšlenky a události předchozích několika hodin. Reguluse nenávidím, protože o tom musel dávno vědět. A kdyby mi řekl opak, tak by zajisté ten bastard lhal. Nenávidím Mad, které jsem zadala jasný úkol a kdyby s ním měla nějaké problémy, tak mi měla dát vědět. Nenávidím Siriuse, který tam jen seděl jako tělo bez duše. Souhlasím. Začínám být sobecká, ale copak na to nemám právo, když ten blb věří cizím lidem víc než mě? A nakonec - nenávidím sebe, že pořád doufám v nějakou změnu. Pořád si myslím, že můj život skončí jinak. S postupem času zjišťuji, že svému osudu nejspíš neuniknu a Siriuse nadobro ztratím. Tedy pokud se ta už nestalo, že?
Ale mohl by se uráčit a dát mi malou informaci o člověku, tedy pardon to nemohl být člověk, o té zrůdě, která si zaslouží usmažit v pekle. Už nejméně desetkrát jsem si přejížděla seznamy zmijozelských, kdo v té místnosti mohl být a kdo by se bez odporu, jaký mají k Nebelvíru, odhodlal, říct to Siriusovi. Kruh se mi zúžil poměrně hodně, i díky ukecanosti Belatrix, která nepochybně oznámila onu skutečnost o mě a Siriusovi pouze zasvěceným a přátelům. Díky mé ohromné dedukci mi zůstalo jen osm odporných Smrtijedů. Osm odporných zrůd, které bych chtěla jednou vidět na ochozu nejvyšší věže a pomalu je všechny shazovat pouhým strčením do chřtánu smrti. Zdá se vám to morbidní? Mě ne. Myslím, že všichni si to zaslouží. A kdo si to v této době nezaslouží, tak by si to zasloužil za pár let. Všichni z mé koleje dopadnou stejně.
V seznamu zůstali: Regulus, můj bratříček, Belatrix, Cissa, Rudolfus, Severus a ti dva poskokové mého bratra. Crabba a Goyla jsem vyloučila automaticky. Zaprvé by museli mít inteligenci o úroveň výš. Přece jenom batoleti se toho moc neuvěří. A za druhé vyjadřovací schopnosti nemají taky nijak vyvinuté. Rudolfuse taky vylučuju, protože ten se v poslední době ukazuje jen v hodinách a nebo s Bellou, asi se stydí za svůj ksicht. A posledním vyloučeným ze seznamu je Snape. Ten by se k Siriusovi nepřiblížil dobrovolně ani na metr, natož mu říct něco, čím by ho vyprovokoval. Ne pro to, že by si vysloužil jen výsměch, ale i kvůli sobě. Někdy se mi zdálo, že už chce vyřknout tu nejhorší kletbu, ale vždy se udržel a to i přes to, že byl jejich tradiční terč. A navíc si myslím, že je v jádru dobrý a kdyby na něj neměli mí "přátelé" tak špatný vliv, tak je z něj skvělý kluk. V hlavě má víc rozumu, než všichni zmijozelští dohromady. Takže mi zbyli jen čtyři, ale kdo z nich to mohl udělat? Kdo z nich mě mohl podrazit? Tak tohle byla snad ta nejpitomější otázka, kterou jsem si položila. Teoreticky by všichni mohli stát v řadě a jeden po druhém mi klást pod nohy klacky a věřím, že by se při tom náramně bavili. Třeba kdybych jim dala černý klobouk, tak by mi tam hodili i nějaké peníze. Páni vybrala jsem si nové povolání. A ještě do toho zapojím své úžasné spolužáky. Jo. Jak mě to někdy pálí.
***
Tak jo Brumbál za to nemůže. Není to jeho vina, ale proč se mi zdá, že on s tím plesem má něco společného. Vždyť je to hodný starý pán, který pracuje jen pro své studenty a pro dobro světa, ale proč mi připadá, že on má tak trošku vinu na tom, co nám sdělil. Jsem už paranoidní. Obviňuji ostatní a zapomínám, že největší vinu na tom všem nesu s Ann napůl.
Nedokážu myslet na nic jiného než na ní. Stále přemýšlím pouze nad tím, jak se Ann omluvit a užít si poslední chvíle společně, předem prohrané hry. Ve dvou se to přece lépe táhne, ne? Můžu pouze doufat, jestli mě pochopí. Jestli mě neodmítne. Byl jsem pošetilí a ve chvíli, kdy řekla Ano tak jsem viděl zamlženě, pocit lásky se změnil v nenávist, ale tohle je naprostá blbost. Ta největší. Jak někdo může vyslovit, že mezi láskou a nenávistí je tenká nit.
Není!
Mezi láskou a nenávistí je propast s Velkou čínskou zdí a ozbrojenými vojáky na každém metru. Spojovat tyto dva pocity. Probůh. To by znamenalo, že mezi láskou čili Ann a nenávistí čili Regulusem jsem já ta spojnice? Do háje začínám přemýšlet nad úplnými blbostmi. Musím jít za ní. A vím, kde jí hledat…
***
Ležím v nadýchaných peřinách a hypnotizuji dveře, jako bych mohla silou vůle přivolat někoho, na kom mi záleží. Stále hledím na kliku u dveří a říkám si, že teď se otevřou. Po chvíli, tak teď jimi vejde Sírius. Ale nic se nestane. Nic dokud…
"Siriusi?" řeknu na sucho a hlas se mi pomalu láme ve slabikách. Až utichne docela. Stojí tam. Vážně tam stojí a pozoruje mě. Panenko Svatá štípněte mě. Ve tváři se mu značí smutek a já ho chci obejmout, chci mu vše vysvětlit. Potřebuji ho jako sůl. Tváříme se jako úplně cizí lidé, ale cítím, že jsme něčím propojeni.
Stále tam stojí a neví, co má říct na prázdno otevírá ústa a zase je zavírá. Pomalu vstávám z postele a přicházím až k němu. Jsem na tom podobně. Hledíme si do očí a vidím, jak se v Siriusových značí náznaky slaných diamantů. Mírně se pousměji. Ale Sírius stojí a kouká na mě. Netuším kolik chvil uběhlo, netuším kolikrát naše srdce naplno tepalo. Ale byla to věčnost. Oba jsme v hlavě měli plno protichůdných pocitů, ale nás to táhlo k sobě. Byli jsme jako opačně nabité strany magnetu, které se přitahovaly. Sírius už nevydržel. Svezl se na zem. Jako ponížený pes. Nechápala jsem ho. Ale byla jsem si jistá, že se snaží něco říct, ale já ho neslyšela. Proto jsem si k němu klekla.
"Ann odpusť mi, je mi to líto, že jsem ti ublížil. Omlouvám se, ale když mi to ten parchant řekl, já nevydržel jsem. Myslel jsem si, že mě taháš za nos. A věřil Snapovi víc než sobě a tobě. Jsem povrchní hajzl, který dal na řeči svých nepřátel." Hlas slábl a oba jsme na chvíli zůstali v tichosti.
Tohle jsem nečekala. Severus? Proč on? Nikdy jsme si nic neudělali. Vždy jsem si připadala, že mi jako jediný rozumí. Proč by chtěl, abych trpěla. Nerozuměla jsem tomu. Ticho opět prolomil Sírius.
"Dneska tedy včera u Brumbála mi došlo, jak moc ti na mě záleží. Jak moc nenávidíš Reguluse. Viděl jsem to na tobě a když ředitel oznámil, že tam musím taky a ještě ke všemu s tou holkou, co to dělá snad s každým místo pozdravu, tak se mi udělalo zle a došlo mi, že máme jen pár posledních dní pro sebe a myslím, že bychom je měli využít. Nečekám, že mi odpustíš, ale zkus mě pochopit. Miluji tě."
Nevěřila jsem, že to řekl. Nevěřila jsem, že se mi omluvil. V břiše jsem cítila, jak se ve mně pohybuje tisíc motýlů.
"Siriusi… já… omlouvám se, že jsi se to dozvěděl od toho zrádce. Udělala jsem to jen pro to, že jsem byla zoufalá. Regulus měl na vrch. Prostě jsem si myslela, že se se mnou chce vyspat a mít mě jen za pouhou trofej a doufala jsem, že když mu vyhovím, tak svatbu zruší. Mýlila jsem se."
Hodiny v místnosti líně přesouvaly své ručky po ciferníku. Sírius nečekal ani na další vysvětlování. Objal mě a já byla po dlouhé době Šťastná. A v bezpečí. Tlukot našich srdcí se uklidnil a silové pole začalo působit naplno. Byli jsme jako klečící socha. Oba jsme si vychutnávali blízkost našich těl. Oči se střetli a jejich kontakt ukončil dlouhý polibek. Něžný, ale přece vášnivý a hladový.
Z klečícího postoje jsme se pomalu v obětí dostali až k posteli, čekala jsem dopad do peřin, ale místo toho mi v uších zněl něčí hlas. Nechtěla jsem ho vnímat, ale vše krásné jako by odplulo. Najednou jsem pocítila dotek někoho na mé ruce a silný třas. Otevřela jsem oči. Byla jsem v komnatě a vedle mě seděla Mad.
"No konečně, princezna Růženka se probudila. Vítej opět mezi živými." Prohlásila ironicky Mad.
To snad ne, on to byl jen sen. Nic z toho se nestalo. Sírius nepřišel. Vše zůstalo při starém. Po tvářích mi stékaly slzy. Proč? Ano podle Freuda se v našich snech odrážejí touhy a přání. A já toužila po něm.. po jeho dotycích a slovech. Ale bylo to až moc krásné, aby to byla pravda. Moje svědomí mě přehrálo. Tohle byla rána pod pás, kterou jsem nečekala.
"To jsi tak citlivá každé ráno?" zeptala se mě Mad a já až teď začala uvažovat, jak se sem dostala. Místo abych řekla nějakou odpověď, která by měla značit, že ráno nesnáším sluneční paprsky nebo podobné výmluvy, kterých bych za normálních okolností měla plnou hlavu, ale já ne. Já se musela tak debilně zeptat na otázku, která mi vyvstala na jazyku a pálila by mě, dokud bych jí nevyslovila.
"Jak jsi věděla kde jsem?" překvapeně jsem na ni pohlédla. A ona mě zkoumala pohledem, jako by vybírala z mnoha možností tu správnou odpověď. Něco se mi na ní nezdálo. Byla dost křečovitá, ale těžko jsem mohla něco poznat, když jsem se s ní bavila jen párkrát.
"Myslíš, že jsi jediná, kdo ví o téhle místnosti?" podivně se uchechtla. Fajn to co jsem řekla, že je křečovitá, beru zpět.
"No a když jsi se do rána nevrátila tak jsem tě šla hledat. Myslím, že dnešní den vážně nemůžeme zmeškat. Ještě že je výlet do Prasinek. Alespoň si můžeme koupit šaty na ten ples. Jsem vůbec nečekala, že se mi něco takového stane." Madelain byla úplně u vytržení… nepřestala by mluvit, kdybych jí nepřerušila. Zajímalo mě to. Zajímalo mě, jak se jí daří její úkol.
"Mám takový dotaz. Jak si postoupila s Blackem?" ne že by mi na něm nějak extra záleželo, ale přeci mi zbývalo jen pár dní svobody a potřebovala jsem čistý vzduch kolem sebe.
"Neměj péči. Pracuju na tom. Však uvidíš…" řekla tajemným tonem. A zastavila tak tok mých všemožných myšlenek, které se už začínaly pomalu propracovávat, aby spatřili světlo svě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Seemly:) Seemly:) | Web | 24. května 2008 v 21:27 | Reagovat

no,mooc hezká kapitolka:)

2 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 25. května 2008 v 11:39 | Reagovat

skvělý:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama