1. Experiment

28. května 2008 v 13:45 | Mel |  Komentářové povídky
Asi jste si všimli nového vzhledu, za který vděčím Ennynce, fakticky se ti vyvedl. No a vyzkoušíme takový malý experiment. Jako na ostatních stránkách, tak i já vyzkouším Komentářové povídky. Jsem zvědavá, co vymslíte.

Slunce pomalu zachází za obzor a přívětivý les se mění v noční můru. Den, který jsem zde strávila, mi připadá jako pouhá jedna hodina. Chtěla by jsem na tomto místě být navždy, ale přátelé se po mě budou jistě shánět. Rozum mi říká, že jim může být jedno, kde jsem a s kým jsem, nejsem přeci jejich majetek, aby mě kontrolovali na každém kroku, ale srdce hovoří pravý opak. Stezka se mi pod nohy klikatí jako slizký had a strach z nastávající tmy mě pomalu skličuje. musím vyjít dřív než...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barbarakaulitz Barbarakaulitz | Web | 28. května 2008 v 13:46 | Reagovat

U mě je SONB tak se přihlaš http://barbarakaulitz.blog.cz/0805/prihlaska-1-sonb

2 ♥ --KAROLÍNA-- ♥ ♥ --KAROLÍNA-- ♥ | Web | 28. května 2008 v 13:48 | Reagovat

Jj je vážně nádherný =)))

3 Eliota Eliota | Web | 28. května 2008 v 15:42 | Reagovat

design je krásný :)

4 Eliota Eliota | Web | 28. května 2008 v 15:44 | Reagovat

...slunce zapadne úplně a mě tma neobklopí ze všech stran. Jediná ceta vede přes les, který se v šeru jeví strašidelný. Stojím na jeho začátku a opatrně nakukuji do hloubi jeho duše. Cítím, jak mi srdce divoce tluče. Vydechnu a vydám se po úzké cestičce, která se klikatí mezi stromy a keři...

5 Athea Athea | Web | 28. května 2008 v 19:10 | Reagovat

větve se ke mně sklánějí jako by mě chtěly obejmout a nikdy nepustit, uzavřít do svých spárů a zadusit. Stíny se prodlužují a panika pomalu získává vládu nad mým tělem. Ale musím jít dál, musím. Slíbila jsem to a já sliby neruším. Pomalu už vychází měsíc, jeho paprsky mi svítí na cestu a jako záře naděje mi dodávají novou odvahu. Ale ne na dlouho. Měsíc zakryje mrak a světlo je bůhvíkde. Najednou uslyším podivný zvuk. Otočím se a.....

6 Eliota Eliota | Web | 29. května 2008 v 14:54 | Reagovat

...a nevidím nic, jen tmavé stíny od rostlin, které jsou okolo mě. Co to ale bylo za zvuk? Znělo, jako kdyby praskaly větve nebo udeřil hrom.

Nebe je dnes bez hvězd. Je tu pouze obrovský kulatý měsíc. Uvědomím si, že je úplněk. Mým tělem opět projede vlna strachu, ale uklidňuju se, že se nní čeho obávat.

Jdu dál a snažím se nemyslet na temtotu okolo mě. Začnu si potichu broukat písničku, aby se nebála.

Něco zaslechnu.

7 Melissa Melissa | 29. května 2008 v 20:14 | Reagovat

Snažím se tomu nedávat přílišný význam. Zrychlím krok a přeji si být co nejdál od toho hrůzu nahánějícího lesa. Mé přání však není vyslyšeno. Nenávidím vyčnívající kořeny. Omezí vás přesně ve chvíli, ve kterou to nečekáte. Dopad na tvrdou zem byl doprovázen vulgárními projevy mé osoby. Není se čemu divit. Zastavila mě taková hloupá maličkost. Můj sluch už poněkolikáte za malou chvíli zachytil zvláštní zvuk. Byl to smích. Ledový a krutý. Smích, který je jako nehet přejíždějící po tabuli. Mráz mi přeběhl po zádech.

8 Naginy Naginy | 29. května 2008 v 20:56 | Reagovat

Po těle mi naskakovala husí kůže.Měla jsem otázku.,,Komu patří ten smích?? " Přišlo mi,že jsem ho už někdy slyšela. Nechala jsem to být. Zvedla jsem se ze země,oprášila se a vydala se opět na cestu. Tentokrát o něco rychleji.Na maličký okamžik spatřím pohyb. S leknutím se dívám na ono místo a můj strach narůstá tím víc.

9 Athea Athea | Web | 30. května 2008 v 7:33 | Reagovat

Už jsem utíkala, co mi síly stačily. S tím, jak jsem zrychlovala, smích nabýval na síle a krizě se mi zařezával do uší. Ne, už ne, ne znovu.... Snažila jsem se nevnímat obrovský strach, který mnou prostupoval a utíkala jsem ještě rychleji. Věděla jsem však, že nemám šanci. Už byl blízko, hodně blízko....

Jak já teď litovala, že jsem raději nezůstala doma. Najednou jsem opět zakopla a upadla na zem. Cítila jsem něčí dech na své šíji. Otočila jsem se a vykřikla hrůzou. Temná postava se nademnu skláněla a.....

10 Athea Athea | Web | 30. května 2008 v 7:36 | Reagovat

Jo, mimochodem, nechtěla bys pls spřátelit blogy? O=oD

11 Eliota Eliota | Web | 30. května 2008 v 15:01 | Reagovat

...a cenila na mě své dlouhé a ostré zuby. Z tmavých rtů odkapávaly sliny a v místě, kde by měly být oči, jsem viděla pouze podivný odlesk. Víc jsou toho nezaregistrovala, protože postava měla na hlavě kápi. Napětí a strach ve mě vztoupaly, klepala jsem se po celém těle.

Někde v dáli zahoukala sova. Zvíře, stále klečící nade mnou, sebou nepatrně trhlo a nepatrně odvrátilo tvář. Do této chvíli jsem si ve tmě, která okolo mě panovala, nevšimla dlouhého čenichu, který měl tento tvor místo tváře.

Cítila jsem se čím dál tím slabší, můj rozum nebyl schopen normálního myšlení, tak jsem byla vystrašená...

12 Melissa Melissa | 30. května 2008 v 21:42 | Reagovat

jen jsem bez hnutí ležela a koukala na toho tvora, který si mě prohlížel. Čekala jsem, že se v brské době dostaví bolest a následně smrt, ale mýlila jsem se. Vlkodla, který nejspíš sváděl vnitřní boj sám  se sebou jen vyděšeně zíral přesně na místo, kde jsem ležela a stále  cukal jednim směrem a pak zase zpátky. Nechápala jsem jeho chování. Vše co jsem věděla o vlkodlacích, mi připadalo, jako jedna velká lež. V reálu se choval úplně jinak. Nebylo to monstrum, které by vás chtělo rozsápa. Tedy alespon tenhle ne. Ale toto mé zjištění mě nijak neuklidnilo.

13 Eliota Eliota | Web | 30. května 2008 v 22:26 | Reagovat

Stále jsem se třásla po celém těle, snažila jsem se svůj strach ovládnout, nešlo to. Sebrala jsem ale všechnu svou odvahu a začala jsem se pomalu zvedat. Ve chvíli, kdy už jsem pevně stála na nohou, ke mě vlkodlak natočil svou tvář. Hleděli jsme si do očí, cítila jsem jeho dech na mém obličeji. Po nekonečně dlouhé minutě ode mě odvrátil hlavu a zadíval se na kulatý měsíc, jehož paprsky začaly dopadat na místo, kde jsem stáli.

V mžiku jsem se rozhodla. Byla to má jediná možnost. Teď nebo nikdy.

Rychle jsem se otočila a utíkala. Běželaj sem co nejdál od této zrůdy, jejíž chování jsem ani v nejmenším nechápala...

14 Melissa Melissa | 30. května 2008 v 22:32 | Reagovat

Nenásledoval mě. Prostě nechal svou kořist odběhnout. A já jsem stále mířila k místům, kde jsem doufala, že se skrývá okraj lesa. byla jsem už vyčerpaná, ale mé úsilí se vyplatilo. Nesmím povolit. Musím běžet dál. Musím přežít. Když jsem byla mimo poslední stíny stromů, trošku jsem zvolnila tempo, ale ne moc. Strach z bestie byl ještě čerstvý a já si nemohla dovoli prohrát, když jsem byla už blízko cíle. ALe mé tělo mě zradilo. Ztratila jsem nad ním kontrolu a padala k zemi. Poslední, co si pamatuji, byl něčí hlas a něčí paže, které mě podpíraly.

15 Eliota Eliota | Web | 31. května 2008 v 9:53 | Reagovat

Když jsem otevřela oči, třeštila mi hlava. Okolo mě foufal jemný vánek a nad hlavou mi zpívali ptáčci. N2kolikrátj sme zamrkala a podepřela se na loktech. Zatočila se mi hlava, musela jsem přivřít oči, abych svou bolest alespoň trochu ovládla.

Uvědomila jsem si, že je šero. Měsíc už na nebi nebyl, ale slunce ještě také ne. Muselo být okolo páté hodiny ranní.

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Vykřikla jsem.

16 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 31. května 2008 v 12:18 | Reagovat

(Design je nádherný... ;o))

Snažila jsem se posbírat své veškeré síly, což se mi i celkem dařilo. Jenže stejně jsem byla bezbranná. Nemohla jsem nic dělat. Nic, jen zapojit své veškeré mozkové buňky. Pryč, jak se od sud dostat pryč? Všichni na mne koukají. Jsem jejich kořist, jejich oběť, co teď? Pokusila jsem se znovu postavit. S většími obtížemi se mi to podařilo. Stála jsem uprostřed kruhu. Jako lapené zvíře v kleci.

Prohlížela jsem si masky, které mi bránili pohlédnout do tváře vrahů. Viděla jsem ovšem oči, které mi byly až moc povědomé. Modré, spíše pomněnkové, a chladné. Jako kus ledu. Ty oči jsem potkávala ve škole. Nenáviděla jsem je, ale i milovala. Odvrátila jsem pohled. Všimla jsem si jak se všichni posouvají kousek po kousku ke mně. Byla jsem lapena. Lapena v kruhu a věděla jsem co nejspíše bude následovat. Byla jsem slabá - zase - přesto jsem se snažila býti silná. Je zbytečné čekat na pomoc? Nebo se nějaká naděje ještě nalezne?

17 Athea Athea | Web | 31. května 2008 v 12:37 | Reagovat

Kráčeli čím dál blíž ke mně a nebylo kam utíkat. Točila jsem se na místě a hledala únikovou cestu. Ale sevřeným kruhem by neproklouzla ani myš. Všimla jsem si také, že všichni zamaskovaní si něco mumlají, nedokázala jsem však rozeznat, co. Pohlédla jsem znovu do modrých očí. Teď už jsem ten pohled vydržela. Hleděla jsem mu upřeně do tváře, byl to jen souboj, kdo uhne dřív. A on prohrál. Sklonil hlavu a mně se naskytl pohled za něj. Byli jsme na kopci, kolem bylo malé údolí a v dálce les. Cítila jsem svoji hůlku za pasem, ale věděla jsem, že než bych ji stačila vytáhnout, byla bych mrtvá. Ale měla jsem plán. Sice bláhový a riskantní, ale přece jen to byl plán. Musím to aspoň zkusit. Teď nebo nikdy....

18 Melissa Melissa | 31. května 2008 v 13:02 | Reagovat

Kruh se zdál být neproniknutelný, ale věděla jsem, že on mě pustí. Nebude mě držet. Tedy neměla jsem žádnou jistotu, ale zkusit jsem to mohla. Zkouška nebo jistá smrt. Vlastně ten pokus byl jistá smrt. Takže mi je vlastně šumák jestli to udělám nebo ne. Rozběhla jsem se k němu. Šlo vidět, že to vůbec nečekal. Kousek uhnul stranou a to byla přesně situace, kterou jsem potřebovala. Srazila jsem ho k zemi a Já pak skočila dolů z kopce a nechala sebou házet. Jen abych byla co nejrychleji pryč. Když už jsem byla mimo jejich dohled,  zkusila jsem se přemístit. Vyšlo to.

19 Athea Athea | Web | 1. června 2008 v 11:51 | Reagovat

Zpřerývaně jsem oddechovala. Zvládla jsem to, unikla jsem. Pořád jsem nemohla pochopit, co se vlastně stalo, už tolikrát jsem tím lesem šla a nikdy se nic nestalo. Až dnes. Naše znovusetkání jsem si v duchu malovala, ale takhle rozhodně ne. Tolik jsem toužila znovu pohlédnout do jeho očí, ale ne do očí vraha. Hlavou se mi opět míhaly vzpomínky na něj, potlačené a schované do hloubi duše. I když jsem předstírala lhostejnost, nikdy jsem ho nepřestala milovat.

Pomalu jsem se zvedla, ještě jsem byla pořád rozlámaná z toho, jak jsem padala z toho kopce. Přemístila jsem se rovnou před dům mých rodičů, bylo to první místo, které mě napadlo a zároveň nejbezpečnější. Upřela jsem zrak na náš rodný dům a zalapala jsem po dechu. Zářivě zelená lebka a had se jako výsměch nad mou bláhovostí vznášela nad komínem. Znamení zla....

20 Eliota Eliota | Web | 1. června 2008 v 13:24 | Reagovat

Rozetřásla jsem se po celém těle. Ne. Ne, to ne!

Z vedlejšího domu vyšel nějaký mudla a bez povšimnutí šel dál.

Najednou jsem v sobě cítila takovou bezmoc. Zoufalství, smutek mi proplouvaly tělem a zžíraly každičký kousek štěstí, radosti a lásky, který ve mě ještě zůstával. Pociťovala jsem, jak mi z očí vytryskly slzy a klouzaly mi po rozpálených tváří. Začala jsem křičet. Bylo mi jedno, kdo mě uslyší, bylo mi jedno, jestli na sebe upoutám něčí nežádoucí pozornost. Všechno, co bylo okolo mě, mě nezajímalo. Vnímala jsem pouze náš dům a znamení zla, které levitovalo nade mnou.

Někdo mi položil ruku na rameno. S něhou.

21 Melissa Melissa | 1. června 2008 v 14:04 | Reagovat

Neotáčela jsem se, ale věděla jsem, že je to on. Ten na kterého jsem spoléhala a ten, kterému jsem věřila. Byl to on, který se změnil na vraha. Doufala jsem, že to byl pouze sen, ale nebyl. Byla to  krutá realita a já se snažila udržet své emoce na uzdě. Nedařilo se to. Kdyby byla situace jiná, vrhla bych se mu kolem krku a nechala se utěšit jako malé dítě. Místo toho jsem se zachovala tak, jak jsem se bála.

"Jak si jen mohl...Byla to má rodina, mé všechno a vy jste je zabily. Jsi vrah, nic víc... Nikdy ti na mě nezáleželo. Já tě milovala a ty jsi se mi do očí vysmíval. Nenávidím tě." Křičela jsem na něj a všechno smutek a bolest jsem vyplavovala slaným proudem slz. On tam jen tak stál a hlavu měl sklopenou k zemi.

22 Eliota Eliota | Web | 1. června 2008 v 14:09 | Reagovat

Slova mi došla, zhluboka jsem oddechovala. Měla jsem toho na srdci tolik. A to tolik sjem mu chtěla vrazit do tváře, aby věděl, jak moc mi ublížil, nejen teď. Ale já jsem nemohla. Když jsem viděla, jak pouze stojí, hlavu sklopenou a poslouchá můj nářek, slova se mi zadrhla v krku a nemohla ven.

"Ne." Ozval se potichu, zamrkala jsem. On udělá takovou strašnou věc a ještě to popírá?

Nerozuměla jsem mu. Tak moc se změnil. Dřív mi naslouchal, pomáhal mi, podporoval mě a miloval mě. A nyní? Nyní mi lže, nyní mě ničí.

23 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 1. června 2008 v 16:30 | Reagovat

Nedokázala jsem vydržet v jeho přítomnosti. Nemohla jsem, nesměla jsem. Krůpěje slz smočily mou tvář a dál se proplétaly potůčkami a zemská přitažlivost je táhla dolů. Otočila jsem se a utíkala pryč. Lépe řečeno do domu. Jakmile jsem přešla práh domu zmocnil se mne pocit zoufalství a prázdnoty. Bylo mi jedno, že na mne Lucius křičí. Nemohla jsem s ním být, již ne. Proplétala jsem se skrz poházený nábytek jako kdybych byla v bludišti. Vlastně jsem v bludišti, jen s pouhým rozdílem. Nehledám únikovou cestu. Hledám rodiče a mladší sestru. Nesmí být mrtví, NESMÍ!!! Propletla jsem se domem až k otocvě pracovně. Pomalu jsem ji otevřela... Jakmile jsem nakoukla do vnitř, zaplavil mne nesmírný smutek a stesk. To ne, prosím ne. Otec ležel na zemi, oči otevřené a prázdné. Nedaleko byla matka. Pravé obočí měla rozesklé. Tvář měla pokrytou již zaschlou krví a její výraz byl překvapený.

Zamotala se mi hlava. Potřebovala jsem pryč. Daleko od sud... Ale kam? Mám mrtvé rodiče, kam teď? Vždyť já již nikoho nemám. Nikdo kdo by mi byl tak blízký... Vlastně ještě zbývá jedna osoba. Zbývá Carmen, mladší sestra.

Začala jsem prohledávat celý byt... Musí přeci existovat nadějě, že je živá, musí!!! Ona musí někde být. Někde a živá. Vím to, cítím to...

"Nenajdeš ji tu..."

24 Eliota Eliota | Web | 1. června 2008 v 19:18 | Reagovat

Lucius!? LUCIUS!?

a já to psala s představou Draca :D :D

25 Eliota Eliota | Web | 1. června 2008 v 19:21 | Reagovat

Otočila jsem se. Už tam nebyl pouze on, ale i ostatní. On je přivolal! Poštval je na mě jako psy na vraha! Ale vrahem nejsem já, ne, já ne. Ale on.

Chtěla jsem se zeptat. Tak mo jsem chtěla vědět, kde moje sestra je. Ale slova se mi zadrhávala v krku, jako by neměla být nikdy vyřčena.

"Kde je!?" Vykřikla jsem ochraptěle a pozorovala, jak se zasmál. Stále jsem jeho zradě nemohla uvěřit. Tak moc se změnil.

Napadla mě bláhová myšlenka, tak naivní!

Miluje mě pořád? Nebo se jeho láska změnila? V nenávist.

26 Melissa Melissa | 1. června 2008 v 19:30 | Reagovat

Eliotko já s tím taky počítala:-D aLucy nám tam vecpala Luciuse.. ale tak Draco je všude.. je to alespon originál:-D a musím říct, že se vám to daří...

27 Melissa Melissa | 1. června 2008 v 19:36 | Reagovat

Opět jsem stála v jejich kruhu. V dnešní noc už podruhé. Bylo to jako deja vu. Bože za co mě trestáš. Lucis ke mě přistoupil a pohladil mě po vlasech.

"Přidej se k nám. Bude to lehčí." Řekl mi hlasem stejným, jako mi ještě včera říkal: Miluji tě.

Tohle je zlý sen. On mi ještě navrhuje, abych se stala jejich členem. Proboha o co mu jde? Voldemort mu musel vymít mozek nebo měl vážně vše dokonale promyšlené. Ale jak jen mohl? pořád jsem byla zmatená a ani jsem nezaregistrovala, že se ke mě naklonil a políbil mě. Dodávám, že toho jsem si už všimla. Jeho polibek byl něžný, ale mě se zvedl žaludek. Představa, že se líbám s vrahem mé rodiny byla nechutná. Odstrčila jsem ho od sebe.

28 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 1. června 2008 v 20:45 | Reagovat

(Za toho Luciuse se omlouvám, ale on se mi tam tak nějak více hodil, mno... Jako Draco by byl taky vhodnej, ale na to mi přijde až moooc roztomilej a celkem neškodnej =oD =oD)

Koukla jsem mu do očí. Do oněch očí, které mne zklamaly. V jeden den a hned několikrát, je to vůbec možné? Co jsem si vůbec mohla namlouvat, že se změní? Že JÁ ho změním. Byla jsem naivní, když jsem si to myslela, nedokážu to...

Znovu se ke mne přiblížil. Udělala jsem krok do zadu, ale narazila jsem do dalšího z té sebranky. Neotáčela jsem se, bylo mi jedno do koho jsem strčila a komu jsem dupla na nohu. Teď jsem jen pociťovala ty modré oči.

"Jaká jest tedy tvá volba? Život nebo smrt?" Zeptal se aniž by ze mne spustil svůj pohled.

Život nebo smrt? Nač si to hraje? Smrt je vysvobození. Jenže ve hře je stále ještě Carmen. Takže život, ale za jakou cenu? Tak jako já nezměnila jeho, tak on nezměni mne... Teď vím, že jsem totálně v pasti. Byla jsem jako chycená ryba, která potřebuje vodu, aby mohla žít a mě ta voda chyběla. To oni mi ji brali...

29 Eliota Eliota | Web | 2. června 2008 v 15:09 | Reagovat

V hlavě se mi objevovalo pouze jedno slovo, jedno jméno. Carmen. Carmen. Má malá, mladší sestřička. Carmen!

Chtěla jsem to jméno vykřičet do celého světa, chtěla jsem vědět, že žije, chtěla jsem vidět její oči s veselými jiskřičkami. Ona za nic nemůže, tak proč trpí?

Ona je jediná, kdo mi ejště zbyl. Rodiče jsou mrtvý. Má láska k Luciovi už neexistuje. On pro mě skončil.

Zbývá ona.

Musím jí zachránit.

Nezávisle na tom, jak dopadnu já, protože ona musí žít.

Má malá Carmen.

Rozevřela jsem rty, oči se mi zalily slzami. Nyní udělám krok, který jsem nikdy udělat nechtěla. Odvrhovala jsem všechny, kteří to udělali. A nyní mezi nimi sjem i já. Buddu se nenávidět, vím to.

"Já..." Ne, já to dokážu. Zachráním jí.

"Přidám se k vám."

30 Eliota Eliota | Web | 2. června 2008 v 15:10 | Reagovat

A Lucy, nic se neděje. Alespoň to bude zajímavější. ;)

Mel: Ano, také se musíme pochválit. :) Jde ná mto skvěle, včetně tebe. ;)

31 Athea Athea | Web | 2. června 2008 v 15:38 | Reagovat

Na okamžik jsem snad v jeho očích zahlédla zklamání, snad jako by doufal, že se raději rozhodnu zemřít, ale stejně tak to mohl být i světelný klam. Přistoupil ke mně, hrubě mě chytl za paži a někam se se mnou přemístil. Slyšela jsem další rány, jak se přemisťují i ostatní Smrtijedi, ale vnímala jsem jen temnou chodbu, kterou jsme kráčeli a černé dveře na konci. Snad jsem svého rozhodnutí začala i litovat. Ale pak jsem si dodala odvahu. Kvůli Carmen. Ona mi za to stojí. Snad jsem ještě bláhově doufala, že se mi podaří nějak uniknout, ale moje naděje vyprchaly, když jsme dorazili až ke dveřím a on je otevřel. Strčil mě dovnitř, byla tma, nic jsem neviděla. Naskočila mi husí kůže. Zimou nebo strachem? Otočila jsem se ještě na něj. Než dveře zavřel, vyřkl poslední tři slova, která se mi stala osudnými.

"Carmen je mrtvá."

32 Athea Athea | Web | 2. června 2008 v 15:39 | Reagovat

A mimochodem, já si taky myslela, že to bude Lucius......nějak se tam hodí víc, mno, Draco neni tak zlobivej. =oD

33 Melissa Melissa | 2. června 2008 v 18:35 | Reagovat

Zámek ve dvěřích cvakl. Jako by se báli, že uteču. Proč mi to neřekl hned? Hajzl a ještě mi vzal moji hůlku. Co já můžu dělat. Te´d bych mohla maximálně skočit z okna. Ale mám smůlu. Mříže mi můj nápad překazily. Proboha. Proč jsem byla tak naivní a myslela si, že Carmen nechají naživu. Ale až teď mi došlo, že to nemohla být pravda. Byl to pouho pouhý výmysl, který se zrodil v mé hlavě a já bláhová mu uvěřila. Proč. Tuhle otázku jsem si kladla po celou dobu, co jsem byla zavřená. Ani jsem se moc po místnosti nerozhlížela. Byla jsem jako laboratorní krysa a bylo mi to úplně jedno. Teď se stanu Smrtijedem a pak... Co bude pak?

34 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 2. června 2008 v 19:21 | Reagovat

Čas v tomhle vynuceném vězení nebral konce. Myslela jsem na rodinu. Hlavně na Carmen. To ona byla moje naděje, moje světlo, za kterým jsem šla. To kvůli ní jsem nezemřela a výsledek? Žádný není, již není nic, proč bych měla žít. Život mi samovolně utíkal skrz prsty a já byla opět bezbraná, nemohla jsem nic dělat... Nechali mi tu vždy něco k snědku, ale co pak jsou tak bláhoví, že si myslí, že já budu jíst? Ne, jídlo jest zbytěčné. Uvědomila jsem si, že na ono "zbytečné" jídlo koukám již nějakou tu dlouhou dobu. Pohlédla jsem na hrnek z plechu a v tu chvíli mne to napadlo. Vylila jsem přebytečnou vodu na zem. Chvíli jsem si hrála s hrnkem a pak jsem "roztrhla" onen plechový hrnek. Stala se z něj teď vraždící zbraň. Měl ostrou čepel, spíše hranu, kteru jsem si přitiskla na zápěstí. Stačí jen přitlačit...

35 Athea Athea | Web | 2. června 2008 v 19:32 | Reagovat

..najednou se prudce rozrazily dveře. Vyděsilo mě to, ruka mi sklouzla po zápěstí a objevila se dlouhá tržná rána. Krev se začala řinuot proudem a poslední co jsem spatřila byla hadí tvář lorda Voldemorta a za ní vyděšené modré oči, které se za chvíli opět proměnily v ledovou masku. Padla jsem na podlahu a nedostatek krve mě pomalu začal zmáhat. Jako ve snách ke mně doléhala jejich slova:

"Co myslíš, Luciusi, ušetříme ji nebo ji necháme zemřít?" Prosím, nechte mě, vždyť mě nepotřebujete.

"Jak chcete vy, můj pane," jeho podlézavý hlas ve mně vzbudil vlnu nenávisti.

"Nelez mu do prdele, ty hovado, rovnou řekni, ať mě nechá chcípnout," zasípala jsem vysíleně.  

"Ne, to ne," usmál se Voldemort. "Ty zemřeš, až já budu chtít," kouzlem mi uzdravil ránu a podal Luciusovi nějaké lektvary. Že já radši nebyla zticha...

36 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 2. června 2008 v 19:54 | Reagovat

Mohl být konec, ale ne. Musela jsem si to tak podělat. Bože, za co mne trestáš? Lucius ke mne přišel a nalil mi do krku pár lektvarů, myslím že to byli nějaké posilňující a dokrvovací. Bylo mi zle, ale lektvary s tím neměli nic společného, už jen fakt, že na mne šahá vrah. Vrah mé rodiny a vrah naší lásky... Voldemort zde zanechal pouze mne a jeho. Odešel...

"Nechej mne, Luciusi!" sykla jsem jakmile jsem nabrala síly znovu mluvit.

"Nejde to." řekl chladně. "Dnes je tvůj velký den. Staneš se jednou z nás."

"A to mám jásat? Mám se ti vrhnout kolem krku, ty podlejzavej parchante?" mluvila jsem nuceně klidně ač nenávistně tělo mne stále bolelo, ač jsem cítila, že začínám opět silnou (blbý slovo...)

Jeho ruka mu sklouzla z mého ramene někem k zemi. Kouknul na mne pohledem: Ještě budeš litovat a přijdeš s omluvou.

co si to o sobě sakra myslí? Aristokratickej zmrd a myslí si o mne co? Já nejsem žádná hej ty sem. A že bych měla litovat? Lituji již teď, lituji, že jsem ho milovala, že jsem dopustila, aby mi je zabili, že jsem dopustila, abych se stala stejnou... Ano lituji, ale mlouvat se? Nikdy. NIKDY se nebudu omlouvat někomu takovému. To tedy ne... Omlouvat se někomu, koho nenávidím či tomu koho stále miluji. Vlastně spíše nemiluji, nebo si to jen namlouvám?

"Odejdi, Malfoyi." sykla jsem varovně.

Zlost, kteráho naplnila by asi byla nespočitatelná. Bylo to po dlouhé době, co jsem mu řekla příjmením, neměl to rád. Neměl to rád ode mne. Pousmála jsem se avšak má varovná maska nezmizela.

"Myslíš, že by se mi něco mohlo stát? Ty mi neublížíš." řekl "sebevědomě".

"To si pouze myslíš, zrovna tobě ublížím z radostí!" plivla jsem mu do obličeje.

Urychleně vstal a silně mne uchopil za paži. Táhl mne pryč, daleko od krys. Vláčel mne jako kus hadru chodbami, ve kterých bych se ani nevyznala. Po nějaký chvíli dorazil k mohutným dvěřím, které se sami otevřely. Pohodil mne do středu kruhu, který tvořili jemu podobní. Ležela jsem pouhý zlomek chvíle. Postavila jsem se a hleděla jsem na Pána všeho zla...

(je to divný, mno... Jen pokračujte... =oD)

37 Melissa Melissa | 2. června 2008 v 21:43 | Reagovat

Připadala jsem si úplně malinkatá. Měla jsem sto chutí se na něj vrhnout a vyškrábat mu oči. Když jsem stála přímo proti němu Zase se mi dělalo blbě. Ale došlo mi, že není cesty zpět. Musím se připravit na svou novou kariéru Smrtijeda. Třeba to bude zábava. Co já vím. Nová zkušenost se bude vyjímat v mém životopisu. Proboha mě snad hrabe. Jak si můžu myslet, že to bude zábava. Já naprosto postrádám i ten zbytek rozumu, který mi zbyl. Bylo toho na mě moc. Rodiče jsou oba mrtví. Pokud mi Lucius, ta prašivá svině nelhala, tak Carmen je taky mrtvá. Celý svět se zhroutil jako domeček z karet. A já teď stojím před Událostí svého života. Co kdybych najednou odmítla. Zabil by mě? Vysvobodil by mě z toho bludného kruhu plného jen vzpomínek na úsměvy a tváře mých nejbližších?

(Začíná se mi to líbit čím dál víc.. asi bychom si měli pogratulovat...:-D)

38 Eliota Eliota | Web | 2. června 2008 v 22:13 | Reagovat

Když je člověk zoufalý, dělá lehkomyslné činy. Ale já nebyla pouze zoufalá, já byla odhodlaná k tomu, že zemřu. Proč být na světě, kde ěm nic nedrží? Má rodina je mrtvá, má láska také.

Viděla jsem, jak okolo mě Pán všeho zla obchází. Cítila jsem, jak se mi mírně rozklepala kolena, ale stále jsem si opakovala, že jsem silná, že nejsem zbabělec.

Řekla jsem, že nejsem srab? Asi jsem se mýlila. Kdybych byla odvážná, tak bych byla v Nebelvíru a ne v Mrzimoru.

Možná mám nyní ještě šanci ukázat, co ve mě je. Mohu třeba dokázat, že se Moudrý klobouk mýlil a já měla být v té všemi obdivované koleji. Jak bláhová myšlenka.

39 Lessie Lessie | 29. srpna 2008 v 10:52 | Reagovat

Nekoukala jsem se na Voldemorta,co bych na něm taky vyděla? Koukala jsem se do těch ledových očí a snažila se najít vinu.Ne.Žádná vina v nich nebyla.Bylo mu jednou co se se mnou stane.Věděla jsem ,že mu na mě nezáleží,ale měla jsem naději.Naděje je pryč,nezbylo mi nic.Proč žít? Musím se schopit... a kvůli čemu? Abych se pomstila tomu parchantovi,který se tváří jako by mě neznal.Bolela mě noha,dokulhala jsem k němu.Měla jsem plán,bláhový plán.Zděšeně na mě zíral.Noha mě sice bolela,ale né tak abych ho nekopla do ... citlivých míst.Bolestně zavyl  a nenávistně si mě prohlížel.Koukala jsem se do těch očí...krásných očí... omg já se z toho cvoknu...Jednou rukou jsem ho pohladila po tváři a druhou zajela k jeho hůlce.Druhý ruky si naštěstí nevšiml,nevím proč se nechal hladit.(když jsem ho před chvílí nakopla=)Co si myslí? Že mu odpustim,že padnu na kolena? Když umřít,tak ať on se mnou.Vytáhla jsem mu hůlku z kapsy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama