12. Kapitola: 1:0 pro Srabuse I/II

29. dubna 2008 v 15:57 | Mel |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Zdravím... po dlouhé době.. což mě mrzí, ale znáte to - škola...
Takže další z kapitolek k mé společné povídce s Jenn. Tahle kapča je moje dílo... takže nic extra... další je na Jenny a to se můžete těšit na pořádný nářez.
Speciální věnování... Alexitě, bobe to že vedu ve škole kecy, že bez tebe mi tam bylo líp a tak, tak to tak nemyslím, protože kdyby jsi tam nebyla, tak se ukoušu nudou. A moc díky za opravu.

"Slečno Malfoyová? Můžete mi laskavě věnovat vaši ctěnou pozornost?" slyšela jsem nepříjemný profesorův hlas, který se mi prodral do uší. Přiznávám. Dnešní ráno jsem až podezřele mimo. Divíte se mi? Já ani moc ne. Snažila jsem se, ale mé snažení nebylo úspěšné. Přímo vybouchlo, jako bomba a ta bomba nebyla jen malá. Pořádná, jako atomovka. Prostě dokáže zničit vše, co vám je drahé. A zamořit nekonečné množství prostoru smutkem a nenávistí. Nechápu to. Regulus se celou dobu snažil, aby mě dostal a když se mu sama nabídnu, jako nějaká kurva, tak mě s ledovým klidem odmítne. Co vůbec po mě chce? Pochybuji ale, že mu jde o šťastné manželství a hodnou ženušku, která bude vychovávat jeho haranty a starat se o domácnost. Prohodí pár vět a každý den mu naservíruje teplé jídlo. Tak jestli tohle je vize mé budoucnosti, tak tomu chybí pořádná dávka chilli.
Právě teď sedím na další nudné hodině lektvarů s Nebelvírem. Křiklan se na začátku pohodlně usadil ve svém křesle a já jsem nejspíš až příliš naivně doufala, že tam setrvá po celou dobu. Další chyba, které jsem se dopustila. Začnu si psát skóre, abych věděla, kolik chyb jsem za poslední dobu byla schopná dotáhnout do konce. Profesor bohužel na svém místě jak se ukázalo, nevydržel. Ale to už jsem nepostřehla. Propadala jsem se do vzpomínek, do noční můry, která si říká…? Hádejte? Ano přesně Regulus Black. Prosím, ať ho Mad svede, ať od něj mám alespoň na ty dva zbývající měsíce pokoj. No jo, už pohřbívám svůj další život po jeho boku. Vždyť to ani život nebude. To bude jen utrpení. Jednou v životě se mi něco může povést. Prosím poprvé a naposled už nebudu o nic prosit. Ale koho vlastně prosím? Myslím, že kdybych si měla vybrat mezi Bohem, který sice neexistuje, ale hodně lidí se k němu obrací a Ďáblem, tak by u mě vyhrál trofej rohatej. Podle včerejšího pokusu jsem si byla jistá, že jsem pro Siriuse schopna obětovat úplně vše i za cenu vlastního zničení. A malá smlouva podepsaná mou čistou modrou krví by pro mě byla vážně hračka.
"Slečno? Vnímáte mě?" už zase ten jeho hlas. Co mohu dělat! Musím mu věnovat pozornost. Přece je to můj profesor a ředitel mé "oblíbené" koleje. Možná z toho důvodu ho mám na háku. A on mi vše promíjí. Tomu se říká vzájemná tolerance. Přece by bylo jen trošku divné, kdyby svou kolej připravoval o "právem zasloužené" body a sebe o prestiž mezi profesory. A zrovna on, který se chlubí i nosem mezi očima, by si nenechal tuto příležitost jen tak proklouznout mezi prsty.
"Jistě pane profesore…," řekla jsem a svým typickým ostrým Malfoyovským pohledem jsem mu propalovala oči. Ha, kdo uhne dřív, je poražený. Tak to já v tom případě nebudu. Dost, že mě poráží takové nicky, jmenovat by bylo zbytečné, nejspíš by to můj žaludek nepřežil. Musím alespoň něco dotáhnout do vítězného konce. Bingo. Uhnul. Ale mám nepříjemný pocit, že se něco chystá. Nevím, pořád na mě divně zírá. Jako by mě viděl poprvé nebo co. O co mu k sakru jde? Nemůže mě nechat žít? Že by se z něj stal další člen učitelského sboru, který na mě má svůj názor??
"Slečno, buďte tak laskavá a přesuňte se ke slečně Evansové …" A to jako proč? Proč se mám přesouvat k holce z Nebelvíru? Ptala jsem se v duchu sama sebe. Snad to pro mě nebude školní trest!. Ale bez jízlivých poznámek jsem se přesunula k té holce s rudými vlasy. Dívala se na mě jako na zjevení. Další. Je na mě něco divného? Ale proč mě to vlastně vzrušuje, že? Vždy se na mě všichni dívali, jako na tu jinou. Jako na tu, jejíž bratříček má omotanou celou kolej kolem malíčku a která si bude brát jeho nejlepšího přítele.
Sedla jsem si do lavice a Evansová se instinktivně odsunula. My dvě jsme se spolu nikdy moc nebavily, ale nikdy jsme na sebe nebyly ani tak hnusné, jako ostatní z našich kolejí. No ona byla vlastně jediná, která mi neřekla nic hnusného. Teda do očí ne! Co o mně vlastně kolovalo po škole ani nevím. Bylo mi to dost jedno. Nestarala jsem se. Žila jsem si ve svém vlastním světě. Imaginární přátelé nebo spíše schizofrenie? Každý to posoudí jinak. Ale jak bych já mohla vlastně žít? Osud jsem měla nalajnovaný už od narození, ale bohužel jsem až do jisté události netušila, jak špatně to se mnou vůbec může dopadnout. Možná jsem se měla starat, co se o mě šíří, možná jsem se měla chovat jinak, možná.. . vždy jen možná. Jen pouhé možnosti, ale nikdy žádné skutky. Vše byly, jsou a budou jen plané řeči, které si vedu ve své hlavě a se kterými nikdy nic neudělám. Prostě na to nemám sílu. Řešit něco, co stejně nezměním. Ano tohle bude asi ten důvod. Nic jiného mi totiž logičtější nepřipadá.
Raději jsem se moc nerozhlížela po třídě. Stačilo mi, že jen na ty, co jsem dohlédla, tak mě častovali jen pohoršenými a až zhnusenými pohledy. Jak zmijozelských, tak nebelvírských. Nebelvírští proto, že jsem seděla s jejich primuskou a nepochybně jednou z oblíbených studentek a zmijozelští právě proto, že jsem seděla s tou "Mudlovskou šmejdkou", jak by ji zajisté označili. Tu nenávist, strach, pohrdání a nadřazenost jsem cítila z každé osoby, která byla se mnou v místnosti. Bože to si ani neumíte představit, jaká to je pohoda, když vás všichni nenávidí. Někteří pro to, že jste Malfoyová, jiní pro to, že jí být nechcete. Proč lidé soudí vždy podle jména a předků? Přece dokud člověka blíže nepoznáte, nemůžete ho soudit ne? Sama to znám. Soudila jsem takto hodně lidí, ale vím, že jsem se mýlila. Byla to jedna z těch chyb, kterých jsem se dopustila, ale zdaleka nebyla tou nejhorší.
Evansová seděla už od prvního ročníku v přední linii. Což pro nechápavé znamená, že byla nehorázný šprt. Vedle ní obvykle seděl ten poskok mého bratra. Severus Snape. Zdál se mi fajn a dost jiný, než ostatní z jejich skupiny. Ale byl pouze loutkou. Jak můj bratr zatahal za provázek, tak Snape okamžitě přiklusal a skákal přesně, jak si můj bratr přál. Takový pejsek na hraní. Ale nezdál se, že by ho to nějak bavilo. Někdy byl dokonce i milý. Teď seděl vedle Největší mrchy na světě, Bellatrix. Při jejím jméně se mi dělalo dosti nevolno. Asi proto, že Regulus měl stejné a Sírius bohužel taky. Ale on byl jiný. Nemohl patřit díky svému srdci k nim. Prostě to nedávalo smysl. Byl takovým vetřelcem mezi nimi.
Až nyní mi došlo, že celá učebna, která byla vždy oddělena na část Nebelvírskou a na část Zmijozelskou, byla právě v tuto chvíli promíchaná. Rozhlédla jsem se po třídě a vypadá to, že byly dobrovolné dvojice. Sírius seděl s Potterem. Můj bratr s tou stupidní blonckou - Cissou a Regulus? Panebože to je úžasný. Madelein svůj úkol vzala velmi vážně. Tak tohle se mi opravdu zamlouvá. Život se začíná měnit. Teda doufám. Zase ke mně dolehl monotonií hlas profesora.
"V těchto skupinkách budete pracovat po dobu dvou týdnů. Nechci po vás žádné zázraky, ale věřím, že se kvůli tomuto budete snažit." Ukázal na malou lahvičku se zvláštním lektvarem, ale bohužel si myslím, že ho nikdo nepoznal. Protože všichni seděli jako zařezaní. Teda až na To střapaté pako a Siriuse, kteří jakmile si všimli lektvaru, tak začali šeptat a pokud soudím dobře, tak by se jim hodil na jejich ehm tajné akce, o kterých věděla celá škola. K mé smůle, když jsem se na zmiňovaného šedookého chlapce podívala, rychle odvrátil pohled. Nevím proč, ale nečekala jsem to. A dost mě to bolelo. Jako čerstvě nabroušená dýka, se mi to zarylo do srdce. Jak odvrátil hlavu, tak mi jeho pohled dokázal, že něco není v pořádku. Nechci nad tím právě teď přemýšlet. Otočila jsem se tedy zpátky na profesora a čekala, že nám řekne ještě pár informací. Ale stejně jsem se už nemohla soustředit. Proč se na mě nedíval? Ale pokud je to jen pouhé předstírání a náš vztah se snaží tímto ukrýt, tak je teda neuvěřitelný herec. Je úplně přirozený.
Ale k našemu štěstí jsme se už nic nedozvěděli. Právě se ohlásil školní zvonek, který nás milosrdně osvobodil od dalšího nudného vyučování. Amen. Nyní na mě čeká ve Velké síni oběd. Kdybych řekla, že tam jdu kvůli jídlu, tak bych lhala. Ale nemůžu si nechat ujít Siriuse a hlavně počínání Mad. Já vím, je to ode mě hnusné a vypočítavé, ale držím jí palce.
***
Tak pokud si můžu troufnout soudit svůj zdravotní stav, tak se dnešní ráno cítím dost mizerně. Štve mě, že jsem nebyl s Ann, štve mě to, protože vím čeho je ten hajzl schopen. Štve mě to, protože jsem já její kluk a já jsem měl být s ní a ne On! Vstal jsem z postele a měl jsem neskonalou touhu do něčeho kopnout. K mé smůle jsem nikde nenašel vhodný předmět. Až na polštář, kterým jsem prudce mrštil do kouta. Představoval jsem si, že v tom koutě sedí můj odpornej a slizkej bratr. Žádná úleva se po nárazu polštáře do zdi neprojevila. Má nálada byla stejně nevrlá a já byl na sebe pořád stejně naštvaný. Teď se k tomu přidaly výčitky, protože jsem vyzradil naše malé tajemství Jamesovi.
Připadal jsem si jako ten největší zrádce, který nedodrží svůj slib. Jo včera jsem neměl jinou možnost, uklidňoval jsem sám sebe. Musel jsem mu to říct, ale je to svým způsobem vůči Bell nefér. Prosila mě, abych to nikomu neříkal a já? Selhal. Ale proč bych se měl krucinál pořád vinit jen já. Ann taky není žádný svatoušek. Ona se chtěla zabít a mě tu nechat. Kdyby nebylo.. blé musím vyslovovat jeho jméno? No prostě kdyby nebylo jeho, tak já letím za ní. Sice to zrovna ode mě zní divně, protože já jsem nikomu nevyznával city, ale miluji ji. Cítím k ní víc, než jen lásku. Těžko se to popisuje, ale snad mě pochopíte i bez sáhodlouhých rozborů mé psychiky. Takže když řeknu, že ji miluji tak, že bych byl kvůli ní schopen vraždit a schopen skočit z té samé věže, abych se jí mohl naposledy dotknout a být s ní i v poslední chvíli našeho života, tak je to snad dostačující vyznání.
Snídaně, bezva. I když vidět Petra, jak si do pusy cpe pět palačinek naráz, není zrovna ideál snídaně, ale je mi to fuk. James stále se zamilovaným pohledem pozoroval Evansku. A Remus. Ten se na snídani ani neukáže. Prej zapomněl udělat úkol. To je snad poprvý. On premiant a knihomil si zapomněl udělat úkol. A jeho odůvodnění? Prý na něho toho bylo moc. To s Regulusem, Ann a se mnou. Že prej je sám docela na trní. Ale je divné, že on má strach a mě nic takového nenapadá. Nebýt jeho, tak bych ani nevěděl, proč běžela Ann na tu věž. Bych se klidně vrátil do společenské místnosti a jen tak se povaloval na křesle a rozebíral s Dvanácterákem noční výlet.
Po chodbě jsem šel, jako bych tudy procházel poprvé. Rozhlížel jsem se po všem, co jsem za tu dobu, co tudy chodím přehlédl. Trochu jsem se zarazil, když do mě vrazil Srabus. Že by alespoň jedno zpříjemnění dnešního dne??? Trochu si pohrajeme.
"Ale, ale, ale kohopak to tu máme?" řekl jsem infantilním hláskem a propaloval Snape. Ten se na mě díval stejným pohledem, ale pak řekl něco, co mě uzemnilo. Myslel jsem, že mu za to pěkně rozflákám ksicht. A ani hůlku jsem nevytáhl. V té chvíli jsem úplně zapomněl na nějaká kouzla.
"Blacku, víš, že ta tvoje krasotinka Annabell je pěkná děvka?" koukal jsem na něj jako tele na nová vrata. Po chvíli mi došel význam jeho slov. Popadl jsem ho za krk a narazil ho na zeď. Kolem nás se utvořil malý hlouček přihlížejících, kteří čekali, až se rozpoutá pořádná bitva. Už jsem mu chtěl vrazit, protože tohle si nikdo nedovolí říkat o mé holce.
Ale moment.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Seemly:) Seemly:) | Web | 29. dubna 2008 v 19:41 | Reagovat

nádhera:)líp to snad ani vyjádřit nejde:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama