11. Kapitola: Tudy cesta nevede!

19. dubna 2008 v 12:05 | Mel |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Další ze serie užasných kapitol od Jenn.

Můj hlas v té chvíli působil nepatřičně, rozbil ticho, které kolem nás vládlo na milion střípků. Regulus nereagoval, jenom se na ode mně na moment odvrátil a znemožnil mi tak s naprostým překvapením, já ani nevím jak to pojmenovat, pozorovat strach v jeho očích. Strach? Strach o mě...? Ne, to bylo nemožné. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem se dál nechala tisknout v jeho náručí a ani se nepohnula. Když se ke mně znovu otočil, byl to znovu on. Takový, jakého jsem měla tu čest ho poznat. S tvrdým a nic neříkajícím výrazem ve tváři. A v tu chvíli jsem procitla a uvědomila si, kdo je. Ten, co se mě pokusil znásilnit, ten který se ke mně chová jako ke kusu hadru. Ten, kterého si mám vzít. Ten, který stojí v cestě mému štěstí. Jako bych se probrala z transu, moje tělo zavalila vlna zděšení z něj i z toho, co jsem chtěla udělat, urychleně jsem se vymotala z jeho paží a couvala od něj, až jsem narazila do kamenné zdi. Musela jsem v tu chvíli vypadat jako šílenec a také jsem se tak cítila.
***
Ty schody mi připadaly nekonečné a ticho, které po Anniném výkřiku neskutečné. Rozežíralo mi srdce, musel jsem překonávat strach, který mý nohy měnil v kámen. Když jsem nakonec ocitl nahoře, vtrhl jsem dovnitř. Zarazil jsem se hned u dveří. Na jedné straně stála Ann, opírala se o stěnu a na druhé straně stál můj bratr. V ten moment mě zalilo tolik emocí, jako nikdy v životě.
"Co tu kurva děláš?" Zařval jsem smyslů zbavený, nahrbil jsem se a svoji pozornost upřel pouze na toho hajzla. On na mě hleděl, v obličeji mu ani sval neškubl. Ann odlepila ode zdi a stoupla si před Reguluse. Zalapal jsem po dechu a bojovnost mě v tu ránu přešla.
"Co kdyby si vypadl, Blacku?" Až mě zamrazilo, jak byl její hlas klidný. Nebyl jsem ani schopný reakce, vypadalo to tak opravdově. Jako by se nikdy nestalo to, co se stalo. Jakoby nikdy nebyly naše polibky, vypadalo to, že se mi to celé zdálo. To celé, díky čemu dostal můj život ten správný směr. Ale potom, než jsem stihl pohřbít všechno, co jsem cítil, jsem si všiml Anniného varovného zakroucení. I když bylo opravdu nepatrné, pochopil jsem. V tu chvíli jsem si nadal do těch největších pitomců a blbů. Parkrát jsem se nadechl a vydechl, než jsem zmizel. Bylo to to nejtěžší, co jsem kdy ve svém životě udělal. Sešel jsem ze schodů a vešel na chodbu, kde se na mě ihned vrhl James s výrazem Co to mělo znamenat? Zatímco přese mě přehodil neviditelný plášť a táhnul mě do Společenské místnosti, jsem si neskutečně nadával, jak jsem ji tam mohl nechat samotnou. S ním.
Prosila tě o to! Prosila tě o tajemství!
Měl jsem kašlat na tajemství! Měl jsem kašlat na všechno a nenechávat ji tam! Měl jsem!
Když mě Dvanácterák vstrčil do společensky, ani jsem nevnímal. Teď mi bylo všechno jedno. Jenom jsem si představoval, co se tam nahoře děje. Bylo mi zle, hrozně zle. Ann se dnes zřejmě pokusila spáchat sebevraždu a já s ní nebyl. Nebyl jsem s ní, když byla v největší nouzi. Byla to jenom moje chyba!
***
Jakmile Sirius zmizel, spadl mi ze srdce obrovskej balvan, tu ránu musel slyšet i Filch ve svým kumbále. Jenomže, když se můj a Regulusův pohled střetl, poznala jsem, že on na tuhle průhlednou hru neskočil. Kdybych mohla, nafackovala bych si, jak jsem si vlastně mohla myslet, že by uvěřil? Je to sice blbec, ale až takový ne. Vzduch kolem nás zhoustl, byl téměř nedýchatelný. Napjaly se mi svaly a obezřetně jsem se přikrčila, Regulus totiž vypadal, mírně řečeno, nebezpečně.
"Opravdu si myslíš, že jsem vám na to skočil? Slízáš se s ním dál, i přes to, co jsem ti řekl!" Zasyčel vztekle a udělal směrem ke mně dva kroky. No neříkala jsem to?! Zpanikařila jsem a zbrkle ucouvla, jenomže jsem zakopla o nějaký výstupek a s výkřikem sletěla na zem.
"Jauu!" Zaječela jsem, v kotníku mě zabodala ostrá bolest. Pokusila jsem se co nejrychleji sesbírat z podlahy, ale když jsem se chtěla postavit, s dalším výkřikem bolesti, při kterém mi do očí vhrkly slzy, jsem spadla zpět. Tak teď jsem byla úplně bezbranná, už jsem nemohla ani utéci, nemohla jsem nic. Mnohokrát se dostanete do situacích, ve kterých vás úplně pohltí beznaděj a ta, ve které jsem se ocitla já, byla jedna z těch nejhorších. Když se ke mně Regulus přiblížil, zvedla jsem k němu uslzený obličej. Viděla jsem z něj jen stín, který v mžiku změnil svoji velikost a já jsem pevně sevřela oční víčka, abych nic neviděla. Když se mě dotkl, ztuhla jsem a i přes bolest, která mi vystřelovala v noze, jsem se od něj pokusila odtáhnout. Svůj stisk zvýšil a já jsem cítila, jak mě lehce vytahuje nahoru a pak jsem se ocitla v jeho náručí. Trochu si mě nadhodil a beze slova vyšel z věže. Zvláštní bylo, jak mě Regulus vždycky dokázal vykolejit. Jako kdyby v jeho těle žily dvě osobnosti. Tu jednu jsem znala a ta druhá...mě děsila. Protože znamenala, že i někdo takový, jako je můj snoubenec se může chovat lidsky. Ani jsem nešpitla, když se mnou pomalu scházel ty hnusný schody, ze kterých se mi dělalo špatně. Noha mě bolela jako...no, radši nebudu hledat přirovnání, nechci být sprostá. Do toho se mi do nosu až příliš důvěrně zarývala Regulusova vůně a jeho tvář jsem měla až příliš blízko té své. Bylo to dost zvláštní a lhala bych, kdybych tvrdila, že nepříjemné. Tohle zjištění se mnou dost zamávalo, zkusila jsem se ho co nejmíň dotýkat, ale šlo to dost těžko, když vezmu v potaz, že mě držel v náručí. Všiml si toho a švihl po mě ne zrovna hezkým pohledem a zastavil se.
"Jestli si troufáš sejít tyhle schody, máš tu možnost." Zavrčel a propichoval mě temnýma očima. Vzdorně jsem vystrčila bradu a sykla:
"Co myslíš?"
Jenom se ušklíbl a ne zrovna jemně mě shodil na zem, poodstoupil ode mě, založil ruce na hrudi a pobaveně mě pozoroval. Zatnula jsem zuby a udusila jsem v sobě další bolestný sten. Po Malfoyích jsem zdědila jedno, hrdost. Takže jsem po jedné noze doskákala k zábradlí a pevně se ho chytla. Snažila jsem se nevnímat Reguluse a statečně jsem skákala schod po schodu dolů. Že to byla pořádná fuška, to snad ani nemusím zdůrazňovat. Sice hrdá, ale blbá.
"Myslím, že než dokulháš dolů, bude ráno." Ozval se ironicky, když jsem s obrovským sebezapřením a bolestí seskákala asi jedno patro. Zarazila jsem se a pomalu se na něj otočila. Myslím, že kdyby uměl pohled zabíjet, Black by byl už mrtvej. Vzmohla jsem se akorát na pche a chtěla pokračovat dál.
"Pusť!!" Zaječela jsem, když mě znovu nabral do náručí a začala sebou mlít.
"Tak hele!" Štěkl tak, že jsem sebou trhla a v minutě sebou přestala házet.
"Nech toho, nebo tě tu nechám a můžeš si tu třeba přespat." Dodal hrubě. Odvrátila jsem se od něj a už jsem ani nemukla. I když se mi to celé příčilo, podřídila jsem se, ale v duchu jsem pěnila. Bohužel, uznala jsem, že nemám na vybranou.
***
"Ty se taháš s Malfoyovou? Tichošlape, to seš tak blbej nebo navedenej?!" James vyšiloval jak Norissová před přechodem. Škoda, že jsem ho ani moc neposlouchal. Byl jsem duchem mimo, ale myslím, že by mě teď James nikam nepustil. Byl v ráži, takhle naježenýho jsem ho snad ještě nikdy nezažil.
"Posloucháš mě?!" Vyjel na mě a když jsem nereagoval, stočil svoji pozornost na Remuse.
"Ty si o tom věděl, že jo?!" Štěkl na chudáka Moonyho. Otočil jsem se na něj, abych věděl, co na tuto otázku Jamesovi odpoví. Neodpověděl nic, jenom kývl. James zbrunátněl a rozházel si to svoje háro ještě víc, než obvykle.
"Jenom já nikdy nic nevim." Zkomentoval situaci zdrceně a praštil sebou do sedačky.
"Já taky nic nevim." Prolomil dusné ticho Péťa, který se až doteď ládoval bábovkou, kterou zřejmě ukradl ve Velké síni a schoval si ji na horší časy. V tu ránu jsme se na sebe já, James a Remus podívali a propukli jsme v huronský smích. Bylo to sice osvobozující, ale když jsem si vzpomněl na Ann, smích mě přešel.
"Dvanácteráku, mě je jasný, že seš na mě naštvanej a to je možná ještě hodně slabý slovo, ale já jsem to nemohl říct. Annabell mi to zakázala. Chce mě tím chránit, ale..." Zarazil jsem se. James na mě vejral jak na nový vrata.
"Ty ji miluješ." Vyjekl a posunul si brýle na nose. Zamračil jsem se a on se rozchechtal.
"Tak to je gol. Školní Cananova se zamiluje zrovna do Malfoyovi ségry, ty si fakt umíš vybrat, brácho."
Jenom jsem se kysele šklebil, James si toho všiml a uklidnil se.
"Jenom doufám, že za to stojí, aby si riskoval, že tě tvůj brácha a ten hnusák Malfoy rozcupujou na kousíčky." James svraštil obočí a rentgenoval mě očima. Povzdechl jsem si.
"Jo, stojí. Ale teď..." Vstal jsem a zastrčil ruce do kapes. Sám jsem nevěděl, co mám dělat, byla noc, no spíš než noc, nad ránem. Do zmijozelský společenský místnosti bych se stejně nedostal. Takže jsem si zase sedl.
"Co se vlastně stalo?" Zeptal se James a já jsem mu odvyprávěl cellou historku. Nevynechal jsem svoje první setkání s Bell, ani Regulusovo buzerování ani tu scénu dneska. Když jsem skončil, cítil jsem se prázdný, jako by ze mě někdo vycucl život. Nevěděl jsem, co bude dál a to mě žralo. Sice jsem nikdy nebyl na plány, všechno jsem přijímal tak, jak to přišlo. Neřešil jsem, jestli se už zítra rozejdu s touhle holkou, nebo jestli si s ní budu užívat ještě týden. Neřešil jsem vůbec nic, jen jsem vegetil a čekal jsem, co mi život připraví. Ale teď, teď bych strašně rád alespoň tušil, co bude. Po mém monologu se rozhostilo ticho, které přerušil až James, který byl krapet mimo.
"To je holka v pěkným srabu." Promluvil a zamyšleně se poškrábal na hlavě. Kývl jsem na souhlas.
"Ale dneska s tím asi nic neuděláme." Vyslovil Dvanácterák to, co jsem si myslel v duchu. Vstal a poplácal mě po zádech.
"To bude dobrý. Pomůžem ti. Jdem spát, zítra bude líp." I když měly jeho řeči vyznít pozitivně, pro mě znamenaly spíš výsměch. I když je pravda, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. A právě toho jsem bál.
***
Madame Pomfreyové netrvalo ani pět minut, aby mi dala kotník zase do pořádku. Přikázala mi, abych na nohu moc nezatěžovala a já jsem ani Regulusovi nebránila, když mě vzal znovu do náručí a zanesl mě do Zmijozelské společensky. Když jsme v podivném mlčení vešli dovnitř, Regulus mě položil na pohovku a provrtával mě pohledem.
"Netušil jsem, že by si klesla tak hluboko a chtěla se zabít." Promluvil. Tiše jsem si odfrkla a posadila se. Místnost byla kromě nás dvou prázdná. Měla jsem strach, to ano, ale nebyl tak silný, jaký mě vždycky ovládal, když jsem byla v Regulusově přítomnosti.
"Někdy je smrt vysvobozením." Šeptla jsem a odhrnula si pramen vlasů z obličeje. Přivřela jsem oči, byla jsem strašně unavená. A tahle "debata" vypadala na dýl. Moje pocity byly smíšené, nevyznala jsem se v nich. Regulus se svalil vedle mě a já jsem se ihned instinktivně odsunula o kus dál.
"Někdy je přítěží." Řekl tiše. Když jsem se na něj podívala, srazila jsem se přímo s jeho očima. Byly ukryté v lehkém stínu. Když jsem svým zrakem uhnula a zadívala se na ven přes okno, všimla jsem si, že začíná svítat.
"Pro mě by nebyla přítěží." Oponovala jsem mu. Sama jsem nechápala, proč se s ním bavím. Zaklonil hlavu a pak se na mě znovu podíval.
"Chci, aby si zrušil naše zasnoubení. Teda...spíš tě o to prosím. Já nemám takovou cenu, abych si mohla rozhodovat o svém životě." Na chvíli jsem se odmlčela.
"Udělej to ty. Řekni, že si labilního blázna nevezmeš a všechno to skončí." Teď jsem hrála o všechno. Nasadila jsem svůj nejpřesvědčivější pohled a prosila jsem. Doprošovala jsem se Reguluse Blacka. Ten na mě jenom s kapkou nevěřícnosti nekonečně dlouhou dobu hleděl a potom se ušklíbl.
"Chápu, že tohle by se ti zamlouvalo. A nechtěla bys náhodou, abych tobě a tomu krvezrádci rovnou požehnal?" Vyprskl a v očích mu zablýskalo. Olízla jsem si suché rty. Ruce se mi třásly a hlava třeštila, přesto jsem dokázala nasadit alespoň podle svého mínění ten nejvíc sexy pohled a přisunula jsem se k Regulusovi, který mé počínání sledoval s povytaženým obočím, blíž. Je zvláštní, co by byl schopný člověk udělat pro to, aby přesvědčil. A co jsem ochotná udělat já? Všechno...?
"Možná, že by to nějak šlo. Přemýšlej...třeba bych se ti za to, že přemluvíš matinku, mohla něčím revanšovat, něčím co si chtěl, přiznej si, že je to to jediný, co si po mně chtěl...a chceš...?" Zašeptala jsem, to už jsem seděla úplně vedle něj. Dál na mě zíral a nic neříkal. Tak jsem zašla ještě dál. Připadala jsem si, jako bych to nebyla ani já, ale nějaká jiná Annabell, která se do mě vtělila a teď sváděla Reguluse. Byla jsem jako ve snu, ztratila jsem soudný uvažování a jakékoli hranice, které jsem kdy měla vytyčené, zmizely. Riskovala jsem, moc jsem riskovala, ale byla jsem ochotna udělat cokoli, když mi to zaručí volnost a možnost, být s tím, koho miluju. Se Siriusem. V hlavě mi vytanula jeho podoba, jeho nádherné, šedé oči, jeho úsměv. Násilím jsem zastavila třas svých rukou.
"Co ty na to?" Dotýkala jsem se rty jeho ucha a mazlivě do něj zašeptala tyto slova. Když mě políbil a stáhl pod sebe na pohovku, nebránila jsem se. Když jsem ucítila jeho prsty na své tváři a potom dál na krku, nebránila jsem se. Znovu se vpil do mých úst a já jsem zavřela oči.
"Vážně si myslíš, že mě přemluvíš tím, že se zachováš jako děvka?" Utrousil ironicky a odtáhl se ode mě. Zaťala jsem zuby a prudce se zvedla z pohovky. Bez jediného otočení jsem odkráčela do dívčích komnat a oblečená sebou práskla do nerozestlané postele. Takže tudy cesta nevede. Jenže kudy ano? Na odpověď jsem nepřišla, po pár minutách jsem vyčerpáním usnula.
***
Druhý den jsem se probudila rozlámaná a nevrlá. Kolem zrcadla jsem raději jenom prošla, ale stejně jsem zahlédla svoji bílou tvář a vpadlé oči, pod kterými se rýsovaly temné kruhy. Zívla jsem a pak mě něco napadlo. Pohledem jsem přelétla pokoj. Všude po podlaze se válely kousky oblečení, uprostřed místnosti se Aspeth, jedna z mých spolubydlících, zřejmě rozhodla založit mini kadeřnické studio, válely se tam hřebeny, laky na vlasy a kdo ví, co ještě. Jejich majitelka si právě svoje vlásky fénovala a Eve už zřejmě odešla. Takže zbývalo jediné, kde by Madeleine mohla být. Koupelna. Do zmiňované místnosti jsem nakráčela jakoby nic.
"Nevidíš, že je obsazeno?" zeptala se, když mě zahlédla. Madeleine byla zvláštní. Hodně zvláštní. Kráska, ale chladná, bez srdce. Odhodila si dlouhé, černé lokny na záda a obrátila se na mě.
"Co chceš?" Otázala se a z poličky vzala řasenku.
"No...měla bych prosbu." Odvětila jsem, zdánlivě bez nějakých emocí. Na Madeleine se muselo pomalu.
"Vážně? Tak povídej." I když byl ton jejího hlasu neutrální, přesto jsem v jejích tmavě modrých očích zachytila jiskřičky zájmu. Konečně bych si totiž vybrala svůj dluh. Kdysi jsem Mady zachránila před svým úžasným bratrem. Černovláska si s ním začala, jenže potom se našel ještě někdo jiný, ještě "zajímavější" než můj bratr a já jsem ji před ním kryla. Náš vztah se nedal nazvat přátelstvím, něco jako přátelství, bylo ve Zmijozelu velmi vzácné. Dá se říci spíše ojedinělé. Byla holka, se kterou jedinou jsem ,v rámci možností vycházela.
"Hm...potřebuju, aby si svedla Reguluse." Řekla jsem. Madeleine se zastavila v půlce pohybu a odložila řasenku.
"A není to náhodou tvůj snoubenec?" Optala se a naklonila hlavu na stranu. Tohle vypadalo nadějně. S úsměvem jsem přikývla.
"Je to můj snoubenec. Ovšem, to vůbec není podstatné."
Mady mě chvíli pozorovala, jakoby mě analyzovala a odhadovala, co ode mě může čekat. Potom se otočila zpět k zrcadlu a stáhla si kadeře do vysokého copu.
"Ok." Přitakala poté a nevěnovala mi více pozornosti. S klidem jsem vyšla z koupelny, o něco spokojenější, než jsem vstávala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 19. dubna 2008 v 14:41 | Reagovat

Wow, tak to vypadá zajímavě, jsem fakt dosti zvědavá jak to dopadne, páč ten konec je opět otevřenej, ale to by jinak ajni nešlo...;o)

Mno, ale doufám, že se z toho Ann nějak vyvlíkne a bude moct být se Sirim, i když to Regulusovo chování zaíná být nějak podezřelé...

Fakt doufám, že pokráčko bude co nejdříve...;o)

2 Teresie Teresie | E-mail | Web | 19. dubna 2008 v 16:36 | Reagovat

Melliiiiiiss!!!! To bylo bombastický!!!!!!!! Já nemám slov! Úplně mě to pohltilo! Ten děj to rozhodování. Snad se jí blíská na lepší časy :)) Te Regulus se chová čím ál podezřeleji :D vůbec nevím co to sním je :D hlavní je, že fandím Siriovi :)) :D Hlavně prosím tě rychle piš :)) Těším se na další úúžasnou kapču :)) Zatím páááááááá :))

Terinkáááááááááá :))

3 Melissa Melissa | 19. dubna 2008 v 17:00 | Reagovat

To Teresie: Tu kapču jsem nepsala já... já bych to tak užasně nenapsala má ji na svědomí Jennysek

4 jaja jaja | 19. dubna 2008 v 19:13 | Reagovat

uzasna kapca..vymyslela to perfektne..len dufam ze jej to vyjde a nejak sa Regulusa zbavi..neviem sa dockat dalsej kapitolky :)

5 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 19. dubna 2008 v 22:02 | Reagovat

Super, doufám, že se z toho Annabell nějak dostane...

6 Eliota Eliota | Web | 20. dubna 2008 v 10:23 | Reagovat

Senzační! :) Ten Regulus mě ale pěkně se*e..!! Hňup, jeden! Nejradši bych ho za to... :)

Je to DO-KO-NA-LÉ!

7 Atea Atea | Web | 20. dubna 2008 v 15:42 | Reagovat

Je to okouzlující... :o) Musím dohnat předchozí kapitolky... :o)

8 If If | E-mail | Web | 21. dubna 2008 v 17:38 | Reagovat

Senza. Neměla jsem moc čas, tak jsem si to přečetla až teď, ale musím říct, že poslední dvě kapči byli senzační!!! Super a těším se na pokráčko, je to fakt hoooodně napínavé!!! ;-)

9 Lali Lali | 21. dubna 2008 v 18:07 | Reagovat

Nádherná kapitolka!!! Honem další!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama