9. Kapitola: Nic netrvá věčně

29. března 2008 v 21:31 | Mel |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Nazdarek všem, kteří se těší na další kapitolku k této povídce. Sepsala ji Jenny a já před ní opět skláním. Z obsahu nic prozrazovat nebudu, ale jediné co vám mohu říct, že se začínají dít zvláštní věci. Jenny předvedla opět excelentní výkon. Doufám, že se vám všem, kdo tuto povídku čtete, bude líbit. Ale předem vás připravuji, že další je na mě.... tak se prosím nedivte, že to bude tak dlouho trvat. Jo a taky doufám, že navštívíte blog Jenny, aby jste jí vyjádřili obdiv a sklonili se před jejím uměním...

Nejsem...zrůda. Jsem sice Black, ale to je jen jméno. Jenom pár písmen, které pro mě absolutně nic neznamenají. Každý se nějak jmenuje a nikdo nemůže za to, jaké má příjmení. Člověk si bohužel své rodiče nemůže vybrat. Je to k vzteku, ale je to tak. A záleží na dané osobě, jak se s tím dokáže porvat, jak tomu čelit. Ouha, Sirius Black se dal na filozofii. Zašklebil jsem se a otřásl se, až ze mě odletovaly kapky vody. Tohodle svého psího zlozvyku se asi nikdy nezbavím. Ale co, jsou i horší, třeba Petr se svým dloubáním v nose. Nejen, že se ze mě stává filozof, ale taky jsem nechutnej. Rozhlédl jsem se kolem sebe, nikde nikdo. To se mi hodilo. Přes školní pozemky jsem se vrátil zpět do hradu. Pocit, že mě někdo sleduje, mě naštěstí opustil. Zato mě zachvátila touha najít Annabell a promluvit si s ní. No promluvit...tak to nebylo to jediný. Prostě ji vidět a...a...nic radši. Takhle zmatenej jsem snad nikdy nebyl. Tak...teď, kde ji hledat? Jen jsem doufal, že se ještě neprobral ten hajzl. Škoda, že Regulus není Šípková Růženka, hned by bylo o problém míň.
***
Netušila jsem, co všechno Remus ví. Co všechno mu Sirius pověděl. Jedno jsem ale věděla. K tomuto bledému, tichému chlapci jsem pocítila velké sympatie. Vím, že člověk nemá dávat na první dojem, ale někdy je ten první dojem tak silný, že ho nic nepřehluší. Takže na sraz do knihovny jsem šla celkem v klidu. No v klidu...v relativním klidu. Čas ubíhal a bylo jen otázkou minut, v lepším případě hodin, než se probere. A co bude potom? Co pak? Bože...někdy bych chtěla vidět do budoucnosti. I když...na druhou stranu bych se bála. Jo, vím, jsem plná rozporů. Jsem jeden velký, chodící paradox. Když si vezmu třeba Siriuse. Na jednu stranu...bych ho chtěla poznat víc, být s ním víc...ehm...no. Nezastírám, že se mi líbí. Ne jen vzhledově. Ale imponuje mi i to, jaký je uvnitř. K nikomu jsem zatím nepocítila tak silnou důvěru...a náklonnost? Na druhou stranu, pokud mu tohle všechno dám najevo, ohrozím ho. A to nemůžu dopustit. Co teď? Koho poslechnout, rozum, nebo srdce?
"V pohodě?" Někdo se zlehka dotkl mého ramene. Trhla jsem sebou a podívala se přímo do medových očí , zářících ze strhaného obličeje. Takhle zblízka jsem si všimla téměř neviditelné jizvy, která se mu táhla přes jednu tvář. Ale neptala jsem se, natolik dobře jsme se neznali.
"Jasně..." Odpověděla jsem a pousmála se. Remus kývl a pak ukázal rukou na dvě pohodlná křesílka u malého, kulatého stolečku, stojícího pod velkým oknem. Přikývla jsem a zabrala jsem jedno z křesílek. Nechápala jsem, proč jsem do knihovny nechodila víc. Tato místnost na mě působila blahodárným dojmem, zaléval mě klid a mír. Nastalo ticho. Nervozně jsem nehtem objížděla rýhy v desce stolku a čekala. Už jsem to nemohla vydržet.
"Hele, mně je jasný, že mi nevěříte. Ty a...Potter. Myslíte si, že jsem mrcha, protože jsem Malfoyová, a že si se Siriusem jenom hraju, ale..." V mém monologu mě zarazil jeho výraz.
"Nebo ne...?" Zeptala jsem se nejistě. Remus se jemně usmál, měl moc hezký úsměv, takový hřejivý.
"Ne, to opravdu ne. Já neodsuzuju podle jména, život mě to naučil. Neodsuzovat." V jeho hlase se objevil smutek, který jsem nechápala, ale možná, že se mi to jen zdálo.
"Tak co si myslíš...co si myslíš, že chci?" Otázala jsem se tiše. Vzhlédl a pevně mi pohlédl do očí.
"Myslím, že ty chceš pomoct. Přímo voláš po pomoci."
Sklopila jsem hlavu. Měl pravdu.
"A myslím, že Sirius je ochoten ti pomoci." Pokračoval dál. To byla taky pravda. On jediný si mě všiml, prohlédl mlhu, která mě zahalovala a táhla do hlubiny. Musela jsem se trochu pousmát, když jsem si vzpomněla na náš rozhovor, tenkrát o plesu. Už tam na mě zapůsobila jeho rozhodnost a donutila mě tak ,mu věřit.
"Ale varuju tě. Jestli...jeho pomoci nějak zneužiješ..." Nechal větu nedokončenou, pochopila jsem. A záviděla. Záviděla jsem Siriusovi takové přátele. Ale zároveň jsem mu je přála, uvědomila jsem si, že on je na tom vlastně hodně podobně jako já. Je také zajatcem svého jména, jenže on s tím umí bojovat. On není takový srab jako já. A rozhodně nebude takový ubulenec jako já, zase se mi do očí natlačily slzy a já jim nedokázala zabránit, aby překonaly hradbu řas a sklouzly mi po tvářích.
"Neplač..." Remus mě rozpačitě poklepal po ruce, asi nebyl moc zvyklý na to, aby se mu z ničeho nic někdo rozbrečel. A já jsem se rozbrečela ještě víc, vzlykala jsem a nestíhala si otírat slzy. Remus ve snaze mě uklidnit, mě objal a pevně mě k sobě přitiskl. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a udělala si z jeho košile sušičku svých mokrých tváří. No, možná i trochu kapesník. Ale Remus byl natolik shovívavý, že to nijak nekomentoval a konejšivě mě hladil po vlasech.
***
Tak co třeba...knihovna! Napadlo mě a nejradši bych si jednu vrazil, proč mě knihovna nenapadla dřív. No, asi to bylo tím, že jsem ji zrovna nejčastěji nenavštěvoval. Přidal jsem do kroku, prošel kolem skupinky prvňáků, ignoroval významné pohledy čtvrťaček a přímo vběhl do království Madame Pinceové, která byla podle mého názoru v minulém životě sup. Trochu jsem zpomalil, když po mě vrhla znechuceným pohledem, zřejmě jsem na její vkus moc pospíchal. Prokličkoval jsem mezi vysokými regály s knihami a doufal, že ji tu najdu. Našel jsem, v situaci, kterou bych nečekal ani ve snu.
***
"Asi ruším co?"
Odtrhla jsem se od Rema a podívala se na nově příchozího. Zvláštní, jak se mnou už jen jeho mávala. Tep se mi zrychlil a roztřásly se mi ruce.
"Nerušíš.Omluvte mě, musím si ještě něco zařídit." Odpověděl mu Remus, protože já jsem jaksi nebyla schopná ze sebe vydolovat ani slovo, zvedl se, mrknul na mě a vzdálil se. Všimla jsem si, že ho Sirius vyprovázel s ne zrovna milým výrazem ve tváři. Znervozněla jsem a těkala zrakem po místnosti, jen abych se nemusela dívat na černovlasého chlapce, stojícího přímo přede mnou. Sedl si do křesla, které mu uvolnil Remus a zvedl dvěmi prsty můj uslzený obličej k sobě. Jemně mi bříšky prstů setřel zbytky slz.
"To bude dobrý, uvidíš." Možná, že tahle věta zněla jako klišé,ale já jí věřila. Protože ji vyslovil zrovna on.
"Určitě?" Špitla jsem a zachvěla se při jeho dalším něžném dotyku, kterým počastoval můj obličej.
"To víš, že jo." Přisvědčil a usmál se. Napětí mezi námi se zvýšilo, Sirius vstal, přešel ke mně a pomohl mi na nohy. Chvíli jsme se spoutávaly pohledy a potom se naše rty setkaly. Jako tenkrát, polibek chutnal po mých slzách a mě to přišlo tak důvěrně známé. Byla jsem v bezpečí.
"Nedám tě, neboj." Zašeptal mi do ucha Sirius a já jsem se k němu ještě pevněji přimkla. Právě jsem rozhodla. Na rozcestí, které přede mne postavil osud, jsem zvolila trnitou cestu srdce. Netušila jsem, jestli dobře, ale v tu chvíli jsem to řešit nechtěla.
"Mládeži, tohle je knihovna a ne nějaký, nějaký..." Nedozvěděla jsem se, co má Madame Pinceová na mysli, protože jakmile knihovnici zblikl Sirius, popadl mě za ruku a rychlostí blesku mě vyvlekl za mého hlasitého smíchu, při kterém musela Madame naskákat kopřivka, z knihovny.
"Pusť...Pu..." Koktala jsem a snažila se chytit dech. Takhle jsem se už dlouho nesmála, cítila jsem se uvolněná a svobodná.
"Si nádherná, když se směješ." Zašeptal Sirius a přitáhl si mě k sobě. V jeho náručí jsem zapomínala na svět kolem, na realitu, ne všechno a na všechny. Vnímala jsem jen jeho, jeho dotyky a slova. Proč to tak nemohlo zůstat napořád? Dřív, než mě znovu políbil,jsem si zaslechla hlasy a kroky, zpanikařila jsem, popadla jsem překvapeného Siriuse za ruku a vtáhla ho do nejbližších dveří, které jsem zahlédla. Zabouchla jsem za je za námi, opřela se o zeď a úlevně vydechla. Srdce mi bylo jako splašený, chvíli trvalo, než se mi tep zklidnil. Když jsem otevřela oči, jako první se do mého zorného úhlu dostal Sirius.
"Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?" Otázal se mírně, no mírně, spíš hodně nakvašeným tonem a se založenýma rukama mě pozoroval.
"Můžu. Nechci, aby se to, co ti udělali, opakovalo. Proto jsem nechtěla, aby nás kdokoli viděl, mohl by to pak donýst...prostě by to mohl vykecat těm nesprávným osobám. Nikdy bych si neodpustila, kdyby ti znovu ublížili, kvůli mně. Chápeš?"
"Tak to teda nechápu. Já se umím ubránit!" Zareagoval Sirius ostře a na čele mu vyskočila vráska. Povzdechla jsem si a zahrnula si pramen vlasů za ucho.
"Snaž se mě alespoň trochu pochopit, já...já..." Tak, parádní zásek. Siriusovi se zalesklo v očích a s očekáváním na mě hleděl. Uhnula jsem pohledem, nevěděla jsem, jak vyjádřit slovy to, co cítím, to za a, za b, se mi do toho ani nechtělo, nechápu proč, ale...
"Už jsem tě do svých záležitostí zatáhla až moc...nechci to hrotit..." Vydolovala jsem ze sebe a přitom zkoumala pavučinu, visící ze stropu.
"Já se o sebe umím postarat a umím se postarat i o tebe."
"Sakryš Blacku."
"Ano Malfoyová?"
"Musíš bejt tak tvrdohlavej?"
"Uhodla, musím."
Zacukali mi koutky, Sirius na tom nebyl o nic lépe, ale statečně se držel.
"Tak to máš blbý, ale já prostě nemůžu ustoupit. Chci se s tebou vídat, ale tajně. Prostě takový naše malý tajemství." Poslední slovo jsem mu zašeptala do ucha.
"Co mám s tebou dělat..." Povzdechl si Sirius, vděčně jsem se na něj usmála a on mě ještě pevněji sevřel v náručí.
***
V rukou jsem svírala kus pomačkaného pergamenu. Zatnula jsem zuby a dopis zmačkala do kuličky. Vztekle jsem ním mrštila přes celou Společenskou místnost a zhroutila se do křesla. Toho dne jsem po druhé brečela. Projela mnou pocit nespravedlnosti, proč musím za každou chvilku štěstí zaplatit? To není fér! Jenže...život bohužel není fér, o tom jsem se už stihla přesvědčit. Tělo se mi otřásalo v bezhlesných vzlycích, stulila jsem se do klubíčka a zakryla si obličej rukama, jako by mě ta stěna z mých dlaní dokázala ochránit. Před vším.
Drahá dcero
Za dva měsíce nastane tvůj velký den, nejen, že dovršíš sedmnáctého roku, ale také vstoupíš do manželského svazku se svým snoubencem. Já a vážená paní Blacková jsme se usnesli, že není potřeba tvoji a Regulusovu svatbu odkládat.
S pozdravem tvůj otec
"Neutečeš tomu a dobře to víš, viď?"
Škubla jsem sebou a překotně se narovnala. Parkrát jsem zalapala po kyslíku a několikrát zavřela a otevřela oči, chtěla jsem se přesvědčit, že se mi Regulus opravdu nezdá. Bohužel nebyl jen mou halucinací, stál přede mnou živý, sice s pár modřinami v obličeji, ale živý. Dál jsem na něj zírala, pak jsem se v momentě vzpamatovala a pomalu jsem si stoupla. Když bych zůstala sedět, získal by převahu. A to jsem nechtěla riskovat.
"Ty žiješ? Jaká škoda." Utrousila jsem ironicky a přestala mu věnovat pozornost. Zaslechla jsem odfrknutí, překvapilo mě, že mě nechal projít. Obezřetným krokem jsem kráčela k točitým schodům, které vedly do dívčích komnat a v kapse prsty pevně stiskla hůlku. Regulusovo chování bylo, zvlášť po tom všem, co se stalo, víc, než podivné.
"Promiň." Ztuhla jsem a zarazila se uprostřed pohybu. Zbrkle jsem se otočila, Regulus se tvářil jako by nic. V tu chvíli jsem byla natolik konsternovaná, že jsem ze sebe nevyloudila slova, odvrátila jsem se od něj a vyběhla nahoru. Jako ve snách jsem vešla do svého pokoje a ani nevěděla, kam si sedám. Netušila jsem, proč se mi omluvil. Ale vůbec se mi to nelíbilo, omluvy mi k Regulusovi neseděly, byla jsem jako na trní a bála se toho, co bude dál. Čekala jsem všechno, výhružky, možná i smrt, ale omluvu, tu opravdu ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | 29. března 2008 v 22:03 | Reagovat

Chjo... Koment vkládám již po třetí, páč se ani jeden nechcoul uložit... A omlouvám se za krátkej koment, ale už mě nějak nebaví, to sepisovat zase a znovu.

Tak to shrnu.;o) Parádní, excelentní a již čekám na další kapitolku.=o) V týhle je fakt všechno, takový...nečekaný, to snad mluví za vše...=o) Tak brzo další plsky...O=o)

Teď už doufám, že se ten koment uloží=oD

2 If If | E-mail | Web | 30. března 2008 v 10:19 | Reagovat

Super!!! Tuhle povídku já prostě miluju :-D

3 Eliota Eliota | Web | 30. března 2008 v 10:26 | Reagovat

Nádherné! :) Už se moc mo moc těším na další kapitolu! :) Ta věta "Si nádherná, když se směješ." mě dostala. :)

4 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 30. března 2008 v 13:14 | Reagovat

No super, tuhle povídku mám moc ráda a ty zvraty v tom, no úžasné....

5 maggie maggie | Web | 30. března 2008 v 15:14 | Reagovat

no wow.!!!:))tak to s tim siriusem bylo fakt dobrý, takový dojemný a jako ten regulus mě taky celkem překvapil...':))by mě zajímalo, proč se omluvil, zrovna ON!!jak jsi psala,...mě k němu omluva taky moc nesedí, v týhle povídce..:))ale fakt dobrý, už se nemůžu dočkat další kapči...:))

6 jaja jaja | 30. března 2008 v 16:39 | Reagovat

skvela kapca..udialo sa tam toto viac nez dost..ale je to uzasna poviedka..neveim sa dockat dalsej kapitolky :)

7 Maysie Maysie | Web | 30. března 2008 v 19:12 | Reagovat

Souhlasím, kapča se Jenny moc povedla a já očekávám co nejdřív další od tebe..:o) Mimochodem, nechtěla bys spřátelit? :o))

8 Teresie Teresie | E-mail | Web | 1. dubna 2008 v 22:41 | Reagovat

Bojim,bojim :D to bylo teda hrůzostrašný!!:D...Bylo to skvělý!!:)) těším se na pokračování :))

9 Lenka Ungrova Lenka Ungrova | Web | 3. dubna 2008 v 18:02 | Reagovat

Ahojky nechtěla by ses spřátelit?

10 Eliota Eliota | Web | 7. dubna 2008 v 12:27 | Reagovat

Kde je pokráčko? Kde je pokráčko? Kde - je - po-kráč-ko!???? Umírám touhou po další kapitole! Prosíííím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama