8. Kapitola: Vzpomínky zůstanou navždy... i ty zlé

19. března 2008 v 23:26 | Mel |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Takže jak jsem slíbila, tak plním. Slíbila jsem vám kapču k Nic... Musím říct, že mě osobně se líbí. Vím, že samochvála je hnusná, ale prostě se mi fakt líbí. Doufám, že na ni budete mít stejný názor. Jako další mám na plánu Přátelství... ale uvidím k čemu budu mít inspiraci. Takže přeji příjemné čtení a další kapča je na Jennyskovi.

Spánek, krásný a ničím nerušený dlouhý spánek. To bylo v tu chvíli jediné, co bylo mým největším přáním. Vůbec si nepřipouštět důsledky dnešní noci, nepřemýšlet nad tím, jak se budu chovat k Regulusovi a vůbec nemyslet na Siriuse. Bohužel mé přání nebylo vyslyšeno a mě se v hlavě pořád přetáčely scény jako z hororového filmu, který se stal krutou realitou. Realitou, která se nedá nijak vymazat z paměti ani ze srdce.
V počasí se odrážela má nálada. Už od chvíle, kdy jsem došla do pokoje, pršelo. Noc se pomalu měnila v nový den a já slyšela z pootevřeného okna jen dopad dešťových kapek. Každá kapka byla jedna slza. Prý vám pláč pomůže odplavit vše co vás trápí… tohle je lež. Nic víc než lež. Já brečela snad celou noc a nic se ze mě nedostalo pryč. Vše se ve mně drželo jako klíště.
Přetočila jsem se na posteli a pozorovala jsem, jak si klidně oddechují mé spolubydlící. Všechny byly v pohodě, nic je netrápilo. Záviděla jsem jim. Ani jedna nemá bratra hajzla a snoubence, kterého nenávidí, ale musí si ho vzít. Zkusila jsem zavřít oči a počítat kapky, které dopadaly na okenní parapet. Povedlo se spánek se dostavil.
***
Mé kroky se ozývají jako dunivé rány. Procházím dlouhou temnou chodbou a doprovází mě ozvěna mého dechu. Prostor přede mnou osvětlují pochodně, které žhnou zeleným plamenem. Jiskry dopadají na zem. Stíny, které vidím na stěnách doprovází mou osobu až ke dveřím. Zvědavost mě nutí je otevřít. Mám strach, ale třesoucí ruka už bere za kliku. Otevírá se přede mnou výjev, který mi je něčím povědomím, ale nemohu si vzpomenout čím. Dveře se za mnou zavírají a teď nevidím nic, protože kužel světla, který sem dopadal, zmizel. Chvíli zírám do tmy, ale pak se najednou vše vyjasní a já vidím polonahou Annabell a nad ní toho bastarda s hůlkou, jak se arogantně a chladně směje. Chci ho v tu chvíli zabít. Nedaří se mi udělat ani jeden krok. A v tu chvíli se probouzím…. Zase stejný sen, který provází celou dnešní noc. Vždy se probudím ve stejné situaci. Je to poprvé, kdy jsem pocítil bezmoc. Nemohl jsem jí pomoct. Ano byl to jen sen, ale zatraceně živý sen. Pořád se mi to v hlavě točí. A v hlavě se mi mísí otázka i s odpovědí. Kam by byl až schopen zajít, kdybych tam nepřišel. Odpovědí mi je jen déšť. Ale je mi to naprosto jasné.
Ležím na posteli a pod hlavou mám mikinu, která nasákla za tu chvíli, co jí měla na sobě její vůní. Je to jediná věc, která mi ji připomíná. Už se mi nechce spát. Mám strach. Já Sírius Black se poprvé něčeho bojím. Už vím jaké to je mít strach o někoho na kom vám záleží. V pokoji je stále tma. Venkovní počasí by nevyhnalo ani psa. Jaký to paradox že. Nemůže mě napadnout nic lepšího. Potřebuji čerstvý vzduch, potřebuji být sám.
Vstávám z postele a odcházím směrem, kterým ve tmě hádám dveře. Jak je možné, že hrad je mým domovem a já neznám místnost, ve které trávím tak hodně času. Teprve teď si uvědomuji, jak jsou některé maličkosti důležité.
Ve společenské místnosti nikdo není. Veškeré pochodně jsou už dávno vyhaslé. Jen v krbu ještě dohořívají poslední zbylé uhlíky. Mají stejnou barvu, jako východ slunce. Představuji si, jak beru Regulusovu hlavu a držím ji v tom rozžhaveném pekle. Ale to by mu bylo jedno, kouzlem by si pomohl. Chtělo by to něco bolestivějšího… ne tohle musím nechat na Ann, sama si to musí vyřídit… ale já jí s radostí pomůžu… ujišťoval jsem se. Ale stejně jsem věděl, že se mu i tak budu chtít pomstít.
Otvor s Buclatou dámou se mi otevírá, ale za sebou slyším pár pouček, jako že by studenti neměli opouštět tak v noci koleje a podobné řečičky, které by mě měli odradit.
Na chodbách hradu nikoho nepotkávám. Jdu směrem k Velké síni. Kdybych šel na opačnou stranu, mohl bych dorazit toho šmejda, který se probere maximálně během oběda. Myslím, že má jediné štěstí, že dnes je sobota. Připadám si zase jako ve snu. Procházím stejnou chodbou, ale nikde nejsou dveře.
Venku to nevypadá nijak vábně. A přece jenom mě to láká. Jako tichá, ale zároveň dravá šelma jsem se proplížil hradem bez neviditelného pláště a naší milované mapky. Sakra… teď bych mohl Ann lépe chránit. Musím říct Jamesovi, aby mi mapku dal na starost. Vymyslím si nějakou výmluvu.
Otevírám bránu, která by měla být sice zamčená, ale k mému údivu není. Hned při překročení prahu mě ofoukne studený vítr. Musím se změnit, přece nebudu mrznout. K vrbě mlátičce už docházím po čtyřech. Stopy, které zanechávám v bahně jsou hned smazány přívaly deště, které si dál klestí cestu přes trávu. Zem je tak promočená, že se už nemá voda kam vpíjet.
Rychle skočím pod vrbu a netrvá ani 5 minut a už stojím úplně suchý uprostřed chroptící chýše. Dnes poprvé docením, jak je někdy krásné být sám.
***
"Nechte jí spát. Bůh ví v kolik se vrátila. Toho Reguluse jí závidím" Slyšela jsem hlasy svých spolubydlících a poté zavření dveří. Pane bože jak mi mohou někoho jako je on závidět… ležela jsem na své posteli a právě mi něco došlo… moje postel… Tak to všechno byl jen sen. Nic se nestalo. Všechno je pořádku. Ještěže tak. Ale tak hnusný sen se mi už dlouho nezdál. Tedy sen - pravá noční můra.
Protáhla jsem se, ale něco nebylo v pořádku. Ruce mě podivně bolely. Koukla jsem se na zápěstí a měla jsem na nich obrovské modřiny od něčích rukou. Vypadalo to, jako by mě někdo pevně držel. Ve snu se mi o tom zdálo…
Ne, ne, ne jen to ne. Přece to nemohla být pravda. Tak daleko by Regulus nezašel. To by si nedovolil. Přece by mu muselo být jasné, že by to nezůstalo mezi námi. Vždyť otec, sice mě nesnáší, ale kdyby se mu doneslo, jak se mnou zachází, tak by to bral jako urážku jména a nenechal by to jen tak. Když jsem došla do koupelny, tak mi bylo jasné, že mé nalhávání, že to nebyla pravda, bylo úplně zbytečné.
Můj odraz v zrcadle … to přece nejsem já. Oči jsem měla podlité od toho pláče. Na tváři se mi rýsovala pěkná modřina od té rány, kterou mi dal ten parchant. Ruce byli jedna velká modřina a kdyby šlo vidět i do duše, tak ty jizvy by byli nespočitatelné. Cítila jsem velký vztek nejen na Reguluse, ale i na celou svou rodinu. Je mi jasné, že pro ně jsem jen obyčejný odpad, nic víc než marioneta, se kterou si můžou hýbat jak chtějí. Nenávidím je. Nikdy jsem netušila, že já budu schopna někoho nenávidět.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na něj. Na jeho pohled, který mi věnoval, když jsem zavírala dveře od komnaty. Jeho oči byli plné soucitu, lásky, něhy, ale i strachu a bolesti. Uvědomila jsem si, že jsem včera neměla jen zbaběle utéct.
Musím si s ním promluvit.Doufám, že mě nebude zdržovat můj bratříček přebytečnými otázkami, kde je můj snoubenec. Ten doufám se jen tak neprobere. Dřív si však musím dát sprchu. Vzala jsem si ručník a všechny potřebné věci a zatáhla jsem za sebou závěs. Voda dopadala na mou pokožku a na některých místech jsem ucítila bolestivé ohlasy na dopad vody. Ještě že si nevidím na záda. Pomyslela jsem si, protože i tam jsem cítila bolest.
Kapka za kapkou odtékala. Voda jakoby smývala veškeré mé trápení. Cítila jsem se volně…. Bohužel jen do doby, než jsem vypnula tekoucí vodu. Všechny pocity se do mě vpili zpátky a asi se mě jen tak nehodlaly pustit.
Společenská místnost byla poloprázdná. U krbu seděli jen nějací prvňáčci. Myslím, že jim to místo nezůstane dlouho. Přece si nemůžou dovolit sednout na místo, kde sedává má "Láska". Jakmile jsem si na tu zrůdu vzpomněla. Udělalo se mi zle. Nedokázala jsem si představit, jak bych se zachovala, kdyby teď vešel dveřmi do společenské místnosti.
Najednou se svět zastavil. Vše spadlo do mlhy a já viděla jen rozmazané světlo. Když jsem párkrát zamrkala…. To není možné. Stála jsem na stejném místě. Přímo naproti dveřím. A z nich ke mně mířil Regulus. Výraz v jeho tváři naznačoval, že nepřekypuje dobrou náladou… no dobře tak naprosto zuřil a probodával mě pohledem. Ze rtu mu tekla krev. A sám vypadal jako chodící mrtvola. Jeho bratr ho pěkně zřídil, ale přece by mi ho nebylo líto. To co mi udělal nikdy nezapomenu. Přistupoval ke mně pomalu, jako by měl strach, ale já věděla, že se chystá zaútočit ze zálohy jako tygr. Vlna strachu mě zaplavovala čím dál víc. Topila jsem se v něm. Nechápala jsem co to má znamenat. Regulus právě vytáhl hůlku a mířil jí přímo proti mně…
"Tak za tohle zaplatíš ty couro…" řekl ledově a já chtěla utéct…. Nemohla jsem se pohnout. Nohy jsem měla tvrdé jako kámen. Vůbec mě neposlouchaly. A já jen viděla jeho obličej jak se na mě ironicky směje. Všechno vypadalo jako ve zpomaleném filmu jeho nápřah hůlkou… a …
"Avada………"
Vše se začalo rozplývat a já se opět točila v mlhovém oparu. Znovu jsem stála před průchodem. Co to k čertu má znamenat. Co jsem to viděla… byl to jen přelud nebo snad blízká budoucnost, co mě čeká? Vůbec jsem se už v ničem nevyznala. Stále jsem měla před sebou jeho tvář jak se směje a říká ona dvě smrtící slova. Ze mě se stává naprostý šílenec.
Ještě chvíli jsem tam stála a všem ostatním jsem musela připadat jako úplný dement. Až po pár vteřinách jsem si uvědomila, že na mě někdo mluví…
"Annabell, jsi v pořádku?" ptal se mě čísi hlas, který jsem nepoznávala. Tedy hlas ano ale ten tón mi k příslušné osobě neseděl.
"Ano…. Vykoktala jsem ze sebe a chtěla co nejdřív opustit tu místnost, která mi naháněla husí kůži. Zastavil mě zase jeho hlas.
"Neviděla jsi někde Reguluse? Tvůj bratr se po něm shání…." Dořekl Snape. Připadalo mi, že se tváří nějak divně, prohlížel si mě… a pak mi došlo, že na mě musel mluvit už dlouho a asi i postřehl mou pětiminutovou nepřítomnost.
"Ne neviděla… a teď když mě omluvíš…" vůbec jsem nečekala na nějakou odpověď nebo na nějaké vysvětlování rychle jsem procházela sklepením a doufala, že už nikoho z bratrovy stupidní bandy nepotkám. Schody se mi zdály jako pravé mučící přístroje. Každý krok byl pro mě hodně složitý.
Anděl strážný pro dnešek stojí při mně. Nikoho jsem až k Velké síni nepotkala. Už jsem si to mířila k zmijozelskému stolu, když v tu chvíli, nevím jak to, ale prostě mi něco otočilo hlavou a já viděla Siriusovo místo prázdné. v ten moment mě popadl až hysterický strach, že by se mu něco mohlo stát. úplně jsem zapomněla na snídani a na všechny ty lidi kolem. Otočila jsem se a přímo jsem mířila k partičce Pobertů. Ten kluk s černými rozcuchanými vlasy se tvářil, jako by teď viděl přímo chodící smrtku. Tvářil se zhnuseně, ale i překvapeně. Asi se mu moc nezamlouvalo, že mířím přímo k jejich partičce.
"Co chceš…" štěkl po mě jakmile jsem došla do blízkosti, kdy jsem ho mohla slyšet.
"Od tebe nic…." Oplatila jsem mu to stejně. A otočila jsem se na Remuse, který mi připadal, jako nejrozumnější osoba, která by o mém zachránci mohla něco vědět. Přisedla jsem si vedle něj a on se na mě zadíval zvláštním pohledem.
"Remusi, prosím tě nevíš, kde je Sírius?"
"Na totéž jsem se chtěl zeptat já tebe. Nemůžeme si promluvit v soukromí. Třeba za 10 minut u knihovny." Řekl a já měla pocit, že ten kluk ví něco víc než já.
Doufala jsem, že tohle se k mému bratříčkovi nedonese, ale asi by to stejně bylo jedno. Dozví se určitě jinou verzi než budu vyprávět já a přinejlepším to nepoví otci, ale sám mě potrestá. Bohužel neví m co by pro mě bylo lepší.
Dívala jsem se Remusovi přímo do očí a pak jsem jen kývla a mířila přímo k východu a pak rovnou do knihovny. Za sebou jsem jen slyšela…
"Co ty po ní vůbec můžeš chtít… víš kdo to je? To je přece Malfoyova malá sestřička…." Povídal mu ten Potter.
"Prosím tě Jamesi, o ničem nevím, tak to neřeš. Sírius ti to určitě řekne někdy sám…"
***
Měl bych se vrátit do hradu, ale vůbec se mi tam nechce. A teď ještě navíc budu vysvětlovat přátelům, kde jsem byl. Jak by asi zareagovali, kdyby to věděli. Teda jinak jak by asi zareagoval James. Remus něco ví, jinak by mi neříkal o Ann a Petrovi to bude jedno, ten se stará pouze o to, jestli má plný žaludek.
Po tu dobu, co tu sedím, jsem nepřišel na nic, co bych mohl pro Ann udělat. Maximálně si s ní promluvit. Sám jsem jí přece tvrdil, že slova někdy pomáhají, ale v této chvíli o tom sám pochybuju. Jak rád bych jí chránil a držel v náručí, ale to by pro oba znamenalo velké nebezpečí. A myslím, že ona sama nebude chtít vystavovat někoho jiného do nebezpečí. Sama už je v pěkném průšvihu a já deibil jí nevěřil. Jak jen jsem mohl být tak slepý. K sakru a teď mi došlo. Ta holka co tam byla včera se mnou taky musela něco vidět. Přece jen nemohla mít oči jen pro mě… budu si s Ann muset promluvit co nejdřív.
Pomalu jsem vstal z místa, na kterém jsem strávil několik hodin. Samota je sice krásná, ale už mi chybí ruch všeho, co se kolem děje. A navždy tady zalezlí a utíkat od problémů nemůžu. Musím se jim postavit. Jediná věc, které se držím z rodinných tradic. Konfliktům je třeba čelit. Ne je obcházet. Jednou pro vždy je vyřešit. Doufám, že nebude Reguluj uvažovat stejně a nebude chtít všechno vyřešit jednou pro vždy… tahle představa se mi nikterak nelíbila.
Venku se počasí trochu uklidnilo a já se opět proměnil v černého psa a běžel jsem k hlavní bráně. Nikdo venku naštěstí nebyl, ale měl jsem zvláštní pocit, že mě někdo sleduje, ale nikoho jsem neviděl. Běžel jsem ke dveřím od Hagridovy hájenky. Lépe řečeno za hájenku. Tam jsem se proměnil zpět do lidské podoby. Možná kdybych byl jako pes po celý život měl bych vše jednoduší… ne … jsem Black… Ježíši Kriste. Uvědomil jsem si, co jsem právě řekl. Jsem sice Black, ale nejsem….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sawarin (Treia) Sawarin (Treia) | Web | 19. března 2008 v 23:48 | Reagovat

Skvělá kapča.. Úžasná.. Já jsem do týhle povídky prostě naprostej blázen. Ale úplně. Je to jedna z mých nejoblíbenějších. Už se strasně moc těším na pokráčko..

2 Kačenka Kačenka | E-mail | 20. března 2008 v 7:10 | Reagovat

ale nejsem.. a zase si to usekneš.. grrr skvělá kapča, tuhle povídku vážněstrašně moc zbožňuju:)

3 Maysie Maysie | Web | 20. března 2008 v 10:50 | Reagovat

Konečně další kapča a moc pěkná :o) Vážně krásně napsaný, už nevím jak víc to pochválit... snad jen teď dostrkat Jenny k další kapitole :o)

4 Lia Lia | 20. března 2008 v 11:09 | Reagovat

noo teda..som zvedavá na ďalšiu:)

5 Jenny Jenny | Web | 20. března 2008 v 13:36 | Reagovat

Jsem si neuvědomila, že jsem ti sem nenapsala komentík...Tahle kapitola je božská...píšeš skvěle, já nevím, co víc říct...snad jen, že dohnat kvalitu této kapitoly svojí kapitolou bude nemožný...bylo to šíleně krásně napsaný...prostě WOW

6 Teresie (rose) Teresie (rose) | E-mail | Web | 20. března 2008 v 15:21 | Reagovat

To bylo náááááááádherný!!! :) prosím,prosím rychle piš :) tahle povídka se mi strašne líbí a jsem na ní závislá a přece nechceš abych se utrápila! :D...těším se na další a doufám, že bude co nejdřív :)

7 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | 20. března 2008 v 15:25 | Reagovat

Samochvála možná smrdí, ale takhle kapitolka určitě ne, protože je SKVĚLÁ!!! A to je jen a pouze mírně řečeno.;o) To bylo parádní a prořitý... Chudák Ann, tý mi je jako fakty líto. Dobrý bylo, jak nějaká ta spolubydlící řekla, že jí Rega zavidí. Tu bych asi na místě zašlapala a hodila do odpadkovýho koše=o)bylo to fakt senzační.;o)Nejvíc se mi ale líbilo, jak si Sirius připouští ty maličkosti a jak se ochranitelsky chová. To prostě nemá chybu, protože potkat někoho takovýho se jen tak nestává.;o) A ještě, jak se upomíná na to, že je Black, to je hošan mimo nějak...;o) Ale  jinak to chce 100% pokráčko!!!;o) A na přátelství už se těším moc moc... Ale brala bych i Poberty naruby...=o)No já končím, ale doufám, že tu brzo něco bude. Horší bude, že si to přečtu asi až v neděli, protože zákaz trvá, ale mám schovívavý sourozence, kteří mě sem pouští...=o)

8 Eliota Eliota | Web | 20. března 2008 v 16:00 | Reagovat

Nádherné! :) Je to úžasné, tahle kapitoal se ti moc, moc, opravdu moc povedla! :) Jsem zvědavá, co se tam stane dál a doufám, že tamto nebyla předtucha.. :(

9 Seemly:) Seemly:) | Web | 20. března 2008 v 17:39 | Reagovat

jee to byla náherná kapitolka

10 Lali Lali | 20. března 2008 v 19:07 | Reagovat

krááásná kapitolka!!! Honem další!

11 If If | E-mail | Web | 20. března 2008 v 19:16 | Reagovat

Super, dnes jsem narazila na tuhle povídku a jsem ráda, že jsem se dala do čtení. Ihned se mi zalíbila a doufám, že se tady brzy objeví pokráčko ;-)

12 maggie maggie | Web | 20. března 2008 v 20:02 | Reagovat

páni!!:))fakt nádhera!ty jejich sny byly moc hezky napsaný a všechny pocity a tak..:))fakt se ti to povedlo!!:)

13 Eliota Eliota | Web | 21. března 2008 v 18:20 | Reagovat

Ahojky. :) Moc mě potěšily tvoje koemntáře k mé kapitolové povídce. :) Udělaly mi hroznou radost a po rtech se mi okamžitě rozlil úsměv, i když jsem před tím byla hrozně rozzlobená na sestřenku. :) A nyní jsem už v pohodě a to díky tvým koemntářům. Moc ráda se s tebou spřítelím. :)

14 Eliota Eliota | Web | 21. března 2008 v 18:23 | Reagovat

Jo, mimochodem, už tě mám mezi oblíbenýma stránkama: stačí, když v menu ťukneš na 4. obrázkový čvereček a objeví se ti stránka se všemi mými oblíbenými stránkami. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama