2.Kapitola: Že by ukrytá pomoc?

25. března 2008 v 21:24 | Mel |  *Když tě minulost dohání*
Zdravím vás zase po kráťoučké pauze. Podařilo se mi sepsat další kapitolu. sice to není ta kapitola, kterou jsem myslela, že přidám, ale hold nápad je nápad.
Moc děkuji Alexitě, za její trpělivost při opravování. Jsi poklad bobe. Sama taky doufám, že se vám bude líbit. a jen mě tak napadlo, ještě jsem nikde nezmínila jméno. ak pokud si tu kapitolku dočtete a rozhodnete se mi zanechat komentář, tak mi napište, jaké by se k hlavní hrdince hodilo jméno. Možná si jedno z nich, pokud mi nějaké napíšete osvojím a pojmenuji ji tak. Ale možná přijdu na nějaké jméno časem.
Doufám, že se Vám všem bude líbit a mám speciální věnování Zlatíčkům Ennynce-ani nevíš, jak moc se těším až se zase potkáme, Lucy S- rozhovor upe skvělý. Jennsykovy - zlatí moc se těším na tvou kapitolku k Nic.. a Alexitě- za to, že to se mnou vydrží ve škole, myslím, že někdy musím lézt opravdu na nervy. A všem ostatním, kteří si přečtou tuhle povídku a zanechají komentář.

Absolutně jsem nechápala, co to mělo být za zvláštní sen, či to měla být vzpomínka? A pokud uznám, že to byla vzpomínka, proč zrovna tato. Tak příšerná a smutná. Proč ne jiná, veselejší, která by mi mohla trochu…. no jak to říci zvednout náladu? Proč zrovna vražda - její smrt. Bylo to pro mě jedno z nejhorších období, ale asi to bude znít blbě a možná mi neuvěříte, ale hodně posílilo. Maminka si sebou odnesla kus mého srdce, který patřil jen jí. Na dlouhou dobu jsem zůstala jako prázdná skořápka. Jen prázdný obal, který kdyby někdo nafoukl, hned by splaskl. Ale vše se změnilo. Díky jednomu chlapci na škole…. Stop konec těchhle myšlenek.
Byla jsem velice vyčerpaná, ale usnout jsem již nechtěla. Teda spíše jsem měla ohromný strach, který mi nedovolil zavřít oči. Byla jsem unavená jako kotě, ale mozek mi přikazoval, abych oči nezavírala. I mrkání jsem omezila. Pořád ve mně vězelo echo na onu vzpomínku. Možná, že v té vodě byl nějaký lektvar, možná že to On dělá schválně. Chce mě psychicky zničit a tím zlomit. Musím uznat, že má velice zvláštní praktiky. Ale jsou dosti účinné. Nikdy jsem se ještě takhle necítila. Připadalo mi, jako by mi touto vzpomínkou otevřel staré rány, staré rány, které jak jsem doufala, už se nikdy neobnoví, jako kdybyste vše prožívali znovu a věděli, jak to dopadne, ale nemohli jste zasáhnout. Bezmoc, která mě zachvátila, když jsem jí viděla padat, se ve mně držela stále jako klíště.
Bylo to příšerné, ale v jeho podání by se mi spíše vyjímaly nějaké ty zakázané kletby a vyhrožování, ale psychické vydírání? Na to by přece nepřišel. Ale od čeho má zástup věrných, že? Vždy jsem si o něm myslela, že je šílený, ale teď už vím, že není… má jen velice dobře promyšlený plán. Ale šílený plán. On sám je možná ne příliš inteligentní a na vše nemyslí, ale tohle má vážně skvěle promyšlené. Zdá se mi, že od narození nedělá nic jiného, než jen vymýšlí plán na zničení všech mudlů a vlastně všeho, co se mu pokusí postavit. Ale nechápu jednu věc. Proč to dělá? Kvůli penězům? Nikoliv. Těch má požehnaně, kvůli nenávisti k lidem? To je sice možný, ale není to žádný důvod. A kdybych se ho na to zeptala, tak mi určitě neodpoví. A kdyby tak jen:
"Na to přijdeš sama, až se k nám přidáš." Fuj úplně ho slyším. Ten jeho slizký hlas, jak si přes okolní vzduch klestí cestu k mému ušnímu bubínku, a pak se jeho hlas rozlévá uvnitř mě a působí úplně stejně jako nějaké narkotikum. Nebo spíše jako smrtelný jed, který vás prožírá zevnitř. Vše, co mi kdy řekl, si pamatuji. Nebylo toho moc, ale většinou se to týkalo mě, pak nějakého viteálu, což jsem do jisté doby nevěděla co to je… a pak o mém členství a jen jednou se mě ptal na život v Bradavicích.
Netuším, kolik může být hodin, ale světlo, které prosvítalo přes zaprášené okenní tabulky, mi napovídalo, že se blíží nový den. Ptáci venku nezpívali… otec je nesnášel. Myslím, že dokonce vymyslel jednu ze svých nejhorších kleteb právě díky okřídleným tvorečkům… zrůda, která si říkala můj otec, nikdy neudělala nic dobrého. První v jeho seznamu byla smrt všech "Mudlovských šmejdů" jak je s oblibou nazýval. A dál myslím, že to je vám všem jasné…. Jmenovat celý jeho seznam odporných činů, to po mě prosím nežádejte. Já sama jsem je nikdy nepočítala a nehodlám s tím teď začínat.
Vyčerpanost vzala za své, a i když můj rozum spánku odporoval, má duše jej potřebovala. Jako když rostlina potřebuje vodu a světlo, já potřebovala spánek. Opět, sice s nechutí, jsem se ponořila do spánku, ale doufala jsem, že se nebude odehrávat další film z minulosti. Další noční můra. Další vzpomínka. Doufání je krásná věc, ale ještě hezčí je, když víte konec, jak vše dopadne, ale to já nevěděla.
Bylo by to krásné nad ničím nepřemýšlet a jen tak spát a třeba se procházet po pláži. Bohužel. Jakmile jsem zavřela oči, objevil se přede mnou smuteční zástup. Chtěla jsem se z toho obrazu dostat, chtěla jsem raději být vyčerpaná. Musí být přece způsob, jak se z toho děsu dostat. Nemůžu se nechat zabíjet vlastním otce. Musí být nějaká šance… začala jsem se zmítat na posteli.
"Nevzpírej se tomu, může to být ještě horší…" promluvil mi tiše hlas uvnitř mé hlavy a já ze strachu nechala své tělo v klidu. V klidu ale přece pohlcená strachem. V klidu na posteli ale duší přímo ve svém čtyřletém obrazu. Šla jsem za rakví, která se vznášela jako motýl na křídlech smrti.
Víte, jak jsem se zmínila o Něm, že neudělal nikdy nic Dobrého…. Omyl. Jednu jedinou věc udělal. Nechal maminku pohřbít, sice nic extra to nebylo, ale možná, že jí kdysi opravdu miloval. Moc bych tomu sice nevěřila, ale přece jenom nechal udělat pohřeb. Nebylo zde moc lidí a většina co tu byla, tak jen…no však víte kdo.
Začala jsem přemýšlet, proč se mi objevují tyto vzpomínky. Je to opravdu vydírání? Nemůže to být nějaká rada? Něco, kde bych mohla najít klíč ke svobodě? Indicie, která by mi pomohla odhalit pravdu. Třeba v tom otec nemá prsty. Třeba si myslí, že jsem tak vyčerpaná…. Ale kdo by to tedy mohl udělat? Kdo by mi chtěl pomáhat. V tomto domě nikdo takový nebyl. Tedy až na jednu osobu, která mi nahradila matku. Sice bez lásky, ale starala se o mě. Ano tamta žena. Jmenuje se Marta. Byla to služka a chůva. Sice chladná, ale něco přece jen udělala. Měla mě trochu ráda.
Byla jsem zase ta malá čtyřletá holčička, která cupitala za maminkou. Bohužel teď v jiném slova smyslu, slzy mi stékaly po tváři a já viděla jen rozmazaně. Cestičku, po které jsme šli, jsem nevnímala. Zrak jsem měla upřený přímo na vznášející se rakev přede mnou, byla potažena bílým lakem a celá zabalena do stříbrno zelených barev. Samozřejmě. Otec a jeho milovaný Zmijozel. Já bych ho taky měla milovat. Přece jenom je to má kolej, ale já tam nepatřím. Vím to, ale rozhodnutí klobouku je neměnné. Celý smuteční průvod pomalu postupoval vpřed, ale nikdo kromě mě neplakal. Když jsem zpozorovala onu skutečnost, tak jsem pohlédla na otce, který šel se mnou v čele průvodu. Byl chladný, odtažitý. Jak já ho za to nenáviděla. Proč nemohl jednou jedinkrát něco předstírat, nebo že by předstíral chladnou masku? Ale proč by jí potom zabíjel? Asi pro to, že to byl budoucí pan Voldemort. A chtěl si dokázat skutečnost, že může udělat vše, co se mu zamane. Pchá. Udělalo se mému já, které leželo v posteli poměrně na blití.
Průvod se pomalu blížil k veliké lípě, která musela být starší než samotný dům. Byla mohutná a tyčila se vysoko k nebi. Připadala mi jako ta fazole, která vyrostla až k zámku. O bože jak já jsem byla naivní. Svým způsobem mi ale stále připadala, jako schody do nebe.
Počasí sice prozrazovalo sluneční paprsky, ale nálada v mém nitru by si přála déšť. Liják… možná by ta voda dokázala maminku probudit. Co když jen tvrdě spí? Spala, ale spánkem věčným, ze kterého se nelze probrat. A mě tu nechala samotnou. S Ním, s tou zrůdou. S tím odporným člověkem, který zabíjel jen kvůli krvi? Co je to za smysl. Vždyť on sám nebyl z čisté krve… teď mě napadlo…. Věděli to jeho psíčkové. Věděli, že veliký Voldemort nemá čistou krev, že i on je mudlovským šmejdem?
Ale v tu chvíli jsem měla oči jen pro rakev, která se pomalým pohybem sunula na dno vykopané díry. Nebyla hluboká, ale ani nebyla nikterak mělká. Prostě přesně na míru. Vím, zní to nechutně, ale právě teď mi došla jedna věc, že pod tu rakev někdo musel zakopat ještě něco, protože tam byla navršena nějaká hlína, která měla jinou barvu než okolní. Tehdy jsem nad tím nemohla moc uvažovat. Cítila jsem, jak se uvnitř mě něco svíjí. Malý tvoreček, který chce ven a vyškrábat mu oči, potrestat ho za vše, co mi způsobil, ale musela jsem se ovládnout.
Vše se událo rychle. Rakev byla zasypána a bílý mramorový pomník, který se tyčil nad ním, měl jen stroze vypsané údaje. Proč tam nemohlo být něco jako s úctou budou vzpomínat nebo na věčnou památku a nebo v pokoji odpočívej… ale ne on tam nechal jen její jméno a nějakého holuba. Nechutný. Sám ptáky nesnášel a jí je tady nechá vytesat. Jde vidět, že jí opravdu nemiloval. Jen jí využil.
Všichni odešli. Ze slunečního dne se stala povodňová pohroma. Déšť smáčel mou 4letou osobu. Seděla jsem u jejího hrobu a stále plakala. A pořád jí vyčítala, proč mě tu nechala. Proč se nevrátí, ale nikdo mi neodpovídal. Ano je těžké vysvětlit dítěti, co znamená smrt, co znamená slůvko NIKDY.
Pláčem jsem chtěla odplavit smutek, smutek, který mě sžíral a možná i vzpomínky, ale jednu jsem si uchovala navěky, jak on řekl ta dvě slova a její tělo jak se bezvládně sesulo k zemi. Šáhla jsem do kapsy od malého hábitu a vytáhla cíp bleděmodré látky. Kus jejího hábitu. Kus její vůně. Kus jejího majetku. Kus jí samotné. Tiskla jsem ho v ruce. Ano ten kus hadru stále mám někde při sobě.
Děsivé okamžiky, které se ukrývají v nás, se stanou jen vzpomínkami. Některé zmizí a rozplynou se, ale jiné v nás přetrvají a nechávají nás nahlédnout a znovu si prožít tu bolest, kterou jsme cítili. Možná proto, abychom se vyvarovali podobným chybám. Možná proto, aby naše bolest byla příště mírnější. Kdo ví? Třeba je to ta část našeho tajemství, které ještě nikdo neodhalil.
Nemohu tu být déle. Nemohu, prostě se musím zvednout a odejít. Cesta k domu je promočená, ale já vnímám jen bolest uvnitř mě samotné. Bolest, jenž cítím za ztrátu milovaného člověka. Už nepláču. Došly mi slzy. Naposledy se ohlížím za tím bílým kusem kamene, který vypadá z té dálky pouze jako kus obyčejného šutru. Koho by mohlo napadnout, že je to hrob. Ostatně ono to má asi vypadat jako okrasa v zahradě.
V domě je vše, jako když jsem sem přišla s maminkou. Neměla jsem v úmyslu se teď zastavovat a nebo jít do jeho "pracovny". Marta mě právě volala. Byla v kuchyni a připravila mi svačinu. Chleba s máslem a čaj. Neměla jsem chuť, ale její pohled přímo naznačoval, že to musím sníst. Byla hodná ano… nebyla sice chůva z pohádek, které mají princezny, však já nebyla žádná princezna, ale nebyla ani zlá. Byla to prostě Marta. Jen jsem jí tiše poděkovala a znovu jsem vyšlapávala schody a zavírala dveře do malého pokojíku. Do pokojíku, ve kterém jsem i teď jídlo jsem položila na stoleček a lehla si na postel. Zavřela oči a nechala se ponořit do spánku.
***
Probouzím se. Teď ale nevím, jestli jsem stále ještě ve vzpomínce nebo už mi je opět 16 let a čekám, až si pro mě otec pošle. Ano už jsem to byla zase já… zní to blbě, jako bych předtím samotnou nebyla…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačenka Kačenka | E-mail | 26. března 2008 v 6:39 | Reagovat

hrozně zajmavý.. sice dost depresivní ale je to fakt zajmavý a zvláštní.. těšim se na další kapitoly...:)

2 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | 26. března 2008 v 17:00 | Reagovat

Jůůů!!! Ojedinělá reakce.=o) Už jsem ti psala, že je to skvělý. Prostě ojedinělý a dojemný i. mě se to mocka líbí, protože tohle je taky život. Život z tý druhý strany. Ne vždy jsou to jen veseléí blbiny, radost a tak, ale je to i smutek, deprese, lítost, stesk... K životu to patří. Je mi jí líto, jak má ty krutý vzpomínky. Já bych Voldyho musela zaškrtit, jenže to v jejím případě nepřipadá v úvahu... Dcera milovaného tatíka, kdo by to nebral? =o)

Ju a děkuji za věnčo aji hlavně za ty pokecy.;o) A nad tím jménem přemýšlím. K ní by šlo... počkat... stále přemýšlím... třeba Alexandra.=oD Mě by to k ní celkem i šlo... Ale je to na tobě. Já jsem teď hlavně zvědavá jaká je to doba a kdo je oním klukem ze školy...;o) Ale 100% pokračuj a tenhle týden hlavně přežij;o) Držim ti pěstičky;o)

3 Eliota Eliota | Web | 26. března 2008 v 19:28 | Reagovat

Nádherné! :) Tak krásně napsané, tak hezky procítěně :)

4 Lali Lali | 27. března 2008 v 16:51 | Reagovat

krásná a smutná kapitola. Vážně super, honem další!!!

5 Jenn Jenn | Web | 27. března 2008 v 17:36 | Reagovat

Je to moc hezké :o)

6 Teresie (rose) Teresie (rose) | E-mail | Web | 27. března 2008 v 21:28 | Reagovat

Smutná ale nádherná kapitla :) těším se na toho člověko z Bradavic :) a na pokráčko samo taky :)

7 Jenny Jenny | Web | 29. března 2008 v 21:04 | Reagovat

Tak hned na začátek, milá Mel, máš se na co těšit, za to, že si mi o téle kapitole na íčku napsala, že je děsná. Promiň, ale nemůžu s tebou souhlasit.U děsný kapitoly bych nebrečela, děsnou kapitolu bych nečetla jedním dechem. Tahla kapitola byla hrozně dojemná a překrásně napsaná,některý odstavce jsem si četla dvakrát. Tahle kapitola patří k nejvydařenějšímu, co si kdy napsala. Můžeš mi věřit, v tomhle já nikdy nekecám. Tahle povídka se mi děsně líbí, uplně mě chytla za srdíčko a moc moc moc prosím o novou kapitolu. Jinak jméno, mně by se k ní hodilo Daphne, ale to je samozřejmě na tobě.

8 Kayla Kayla | 30. března 2008 v 18:52 | Reagovat

pekny uz se tesim na pokracko!:)

9 Maysie Maysie | Web | 30. března 2008 v 19:10 | Reagovat

Krásně napsaný... už se těším na další kapču a vlastně jsem i zvědavá, kdo je ten kluk z Bradavic... :o) Vážně moc pěkně napsaný a oridinální nápad, to se cení... :o)

Náhodou psala si, že ti to psaní taky moc nejde, ale já musím říct, že kecáš, protože je to super!

Taky nejsem zrovna nejlepší v pozvbuzování, ale snad tenhle koment trochu povzbudí k tomu, aby tu další kapča byla co nejdřív ;o)

10 Naomiiiii Naomiiiii | Web | 9. dubna 2008 v 21:30 | Reagovat

"...jméno a nějakého holuba. Nechutný. " U toho jsem se pousmála, ale jinaksi pořád držela vážnou tvář. Nádherný, opravdu. Moc se mi to líbí. Tším se už na další, snad bude brzo:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama