1. Kapitola

18. března 2008 v 16:24 | Mel |  *Když tě minulost dohání*
Tak dneska jsem si udělala kvůli vám takovou malou pauzičku od trénování řeči na zítřejší hodinu angličtiny a vkládám vám sem svou novou povídku. Upozorňuji všechny, že není tak komická a tak zábavná... je v ní spíše nádech pesimismu a asi i dost deprese. doufám, že vám tím nezkazím den. A pokud se vše vydaří tak bych sem ve čtvrtek mohla vložit kapitolku k Nic... Jennysku doufám, že mě za ní neukamenuješ. A držte mi zítra všeci palce, neb já se to asi nenaučím. Upozorňuji, že tyto kapitolky nebudou sáho dlouhé.
Přeji vám všem pěkné počtení a prosím nechte na tuto povídku svůj názor, ať vím, jestli v ní mám pokračovat nebo ji zakopat hluboko pod zem.

Bolest, kterou jsem ucítila při prvním pokusu o vstání z postele, mě jen utvrdila v tom, že vše co se včera stalo nebyla jen pouhá noční můra. Žádný sen, který se rychle objeví a rychle zmizí. Jen krutá realita.
Jak se tak může vlastní krev chovat k vlastní krvi. Nenávist, kterou mám v sobě už od narození vůči jeho osobě každým dnem stoupá závratnou rychlostí a to od doby, kdy jsem v "našem" domě držena jako laboratorní krysa. Tak hodně může nenávidět jen jeden "člověk" … ON. Pomalu, ale jistě se stávám jeho obrazem, jeho loutkou. Za chvíli budu stejná jako on, což je určitě věc, které se snaží docílit už hodně dlouho. Začíná mě znovu pohlcovat strach, ne strach o sebe, ale o lidi, které miluji, na kterých mi záleží a kteří pro mě znamenají celý svět. Už kvůli nim nesmím podlehnout.
Po chvíli přemýšlení můj zrak padne na podnos na nočním stolku. Po spánku mám rty slepené suchem. Rychle se natáhnu po sklenici s vodou. Na ex jí obrátím do sebe. Začíná se mi točit hlava a já opět upadám do hlubokého spánku. Jediné co mě v tu chvíli napadne, že v té čisté a nevinné vodě musel být nějaký lektvar. Hlava mi klesá na zšedlý polštář.
Stojím před velkolepým domem, který vypadá jako palác. Je mi něco kolem čtyř let. Slunce hřeje a já se cítím tak zvláštně… šťastně. Vedle mě stojí žena v bledě modrém hábitu a oříškově hnědými vlasy. Vypadá jako víla. Je to moje maminka Drží mě za ruku a pomalu se mnou přechází přes pozemky, které přiléhají k domu až před velkou dřevěnou bránu, které skrývá tajemství toho nádherného domu.
Zatlačím do těch dveří a nacházím se v tmavé hale, do které neproniká žádné světlo. Trochu se mě zmocní panika, protože se bojím tmy. Tak andělsky posvátný vypadá zvenku a vevnitř jako obydlí samotného ďábla. Ze schodu sestupuje starší žena. Vypadá trochu mírněji, než jak na mě působí ten dům. Ukloní se před mou maminkou. Ta mě pouští, líbá na tvář a posílá mě za tou paní, která právě stojí na poslední schodu a vztahuje ke mně vrásčitou ruku. S obavou k ní dojdu. Ještě se podívám na svou maminku ta se na mě směje a mává mi. Nechci jít od ní, chci být s ní a proto se té ženě vytrhnu a utíkám směrem, kterým šla maminka.
Žena mě nenásleduje.
Nevím proč, ale místnosti kterými procházím mi nahánějí strach. Mám z nich špatný pocit. Vše je tmavé. Obrazy vypadají jako karikaturu. Pořád se jen divně šklebí. Zastavím se až před dveřmi do nějakého pokoje. Na dveřích je podivné znamení, které září zeleně. Dívám se klíčovou dírkou…
"Co si sakra o sobě myslíš ty ….! Si jen tak vezmeš dítě a zmizíš neznámo kam?"
"Ale no tak Tome, nesnaž se mi tvrdit, že jsi měl o nás strach." Řekla mu ledově moje maminka. Osoba se kterou se hádá je můj otec.
"O tebe samozřejmě ne. Tebe bych raději viděl mrtvou. Třeba tady můj přítel…" ukázal na hada, který se mu plazil u nohou… " By měl chuť na předkrm. Co Naginy…." Had se ale jen odplazil, neboť na něj maminka něco zasyčela.
"O tebe bych se nikdy nebál. Ale měl jsem strach o svou duši." Prskl poté ledově. Už tehdy jsem ho nesnášela. Byl jako sedmihlavá saň z pohádek, které mi vyprávěla maminka. Stejně slizký a hrůzostrašný. Kdykoliv jsem byla v jeho blízkosti, připadala jsem si jako malinký bezvýznamný brouček., jehož další život záleží na krocích ostatních.
"No já zapomněla na tvé milované viteálky…. Stejně se jednou objeví někdo, kdo je zničí a tebe tím zabije. Jsi jen obyčejná zrůda….. přišla jsem si jen pro pár věcí. Nebudeme tě dlouho zdržovat. Smrtijedi na tebe určitě někde čekají a přece své dětičky nemůžeš nechat čekat." Nenávist v jejím hlase byla znát snad na míle daleko.
"Půjdete?... tak to v žádném případě. Ty si klidně zmiz, ale ji mi tu necháš. Nechci riskovat, že by se v tvé společnosti odklonila od mých idejí." Chladně ji usadil otec.
"Mě nikdo rozkazovat nebude ani ty ne." Prskla po něm maminka, ale on vytáhl hůlku a mířil jí přímo na ní…
"Být tebou tak bych raději volil dobře svá slova. Nejsi právě v postavení ze kterého můžeš vyjít jako vítěz."
"Nesnaž se mě vydírat…"
"Proč bych to dělal že…." řekl jí ironicky a sklonil hůlku. Maminka se otočila a pomalu se blížila ke dveřím, za kterými jsem stála já. Těšila jsem se na ní až mě zase obejme a bude mě držet v náručí, ve kterém se cítím vždy v bezpečí. Těšila jsem se až zase budeme spolu chodit na procházky do lesa a bude mi vyprávět pohádky, až mě bude učit novým kouzlům…
"Sbohem Sáro…" řekl Otec a ve mně se zapálila naděje, že nás nechá odejít…
"Avada Kadevra…" zahřměl jeho hlas snad přes celý dům. Zelené světlo zalilo místnost a já už jen viděla, jak se maminčino tělo sneslo k zemi jako vločka sněhu. Roztála…
Ležela tam na podlaze a otec se jen smál.
"Néééééééééééééééééé" začala jsem plakat a vběhla do pokoje, ve kterém se ta událost odehrávala. Byla to kruhová místnost, kde bylo plno dveří. Klečela jsem u bezvládného těla své maminky. Chtěla jsem ať se probudí. Ať jde se mnou pryč… ale ona mě neslyšela. Její tvář byla studená.
Nechtěla jsem jí opustit, ale otec mávl hůlkou a její tělo zmizelo. Odešel jedněmi z dveří a mě nechal na studené podlaze s kusem hábitu, za který jsem maminku držela a který jsem křečovitě svírala ve svých malinkých ručkách. Někdo mě odnáší pryč. Stále pláču… a nenávist, kterou jsou k němu doteď cítila, se znovu prohloubila…
Chci se probudit. Chci aby mě teď přišla vzbudit maminka. Ať ten hnusný sen skončí. Nikdy jsem si nepřála nic víc. Stále jsem se cítila neúplně. Kus mého srdce právě vyhasl. Kus, který patřil jí.
V malém pokojíku, který byl zařízen tak akorát pro vězně a ne pro dítě, jsem dále přežívala další dva dny. Žena mi nosila jídlo a pití. Každé dvě hodiny mě přišla zkontrolovat jestli něco nepotřebuji. Co si myslíte, že by 4letá holčička potřebovala… panenky? Oblečky? Hračky? Sladkosti?
Ne pouze milující rodiče. Toto ale byla věc, kterou mi nikdo nemohl dát. A já byla příliš malá, abych mohla jakkoliv utéct. Buď by mě našel ON nebo by mě někdo zabil. Teď nevím co by bylo pro mě lepší….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jenny Jenny | Web | 18. března 2008 v 16:39 | Reagovat

Ou nééé=( Mě normálně tečou slzy...zvlášť ty dva  poslední odstavce...já řvu jak želva=( A za to mužeš ty, protože píšeš takhle skvěle a sugestivně...já ci dalšíííí! Tahle povídka je nádherná..Jo a za Nic tě samozřejmě neukamenuju...šíleně se na kapitolu těším, jsem divná, ale do tý naší společný povídky jsem se zabouchla=D Takže Melíku, pls, fakt v ten čtvrtek jo=)

2 maggie maggie | Web | 18. března 2008 v 16:44 | Reagovat

no páni...:'(:'(to je smutný...taková první kapitolka a hned takhle smutná...:'(

ale jinak se ti to mooooc povedlo, líbilo se mi jak jsi popsala ty její pocity a fakt....prostě nádherný!!!moc hezká první kapča...:))už se nemůžu dočkat, až přihodíš další...:))

3 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | 18. března 2008 v 20:09 | Reagovat

Prostě nádhera!!! Jak jinak to říci? Úžasně napsaný, ještě aby ne, vždyť to tak krásně napíšeš vždy, Skvěle zažitý, tak, že to dokáže vtáhnout do děje a pomalu ho prožívat a vžít se i do tý hlavní role-skoro.;o)

Souhlas s holkama, že je smutná, ale nádherná! Počkat, nádherná?=o) Přenádherná, jestli chápeš, co tím chci říci!=oD

Prostě to ohlédnutí do minulosti na zapoměnné vzpomínky, to nemělo chybu.=o) Prostě luxus! Tak doufám, že brzy něco přibude a nejbližší termín, teda čtvrtek. Snad se sem probojuju, protože údajně mám zaracha, ale budu se snažit...;o)

4 Seemly:) Seemly:) | Web | 18. března 2008 v 20:59 | Reagovat

jee,to je krásná kapitolka ,ale trochu smutná

5 Lia Lia | 18. března 2008 v 22:17 | Reagovat

noo teda kruteee..:(...chuda..ale som zvedava na dalsiu kapcu:)

6 Kačenka Kačenka | E-mail | 19. března 2008 v 6:49 | Reagovat

téda.. docela smutný:( ale je to hodně zajmavý a pěkný:) takže se těšim na další:)

7 Jenn Jenn | Web | 19. března 2008 v 15:22 | Reagovat

... To je tak smutné... ale tak krásné..

8 Teresie (rose Teresie (rose | E-mail | Web | 19. března 2008 v 21:07 | Reagovat

Nááááááááááádhera!!!Vůbec nevím jak jsi mohla napsat zakopat hluboko pod zem!!Takovou krásu zakopat!:D si snad děláš ***** :D Je to skvělý a nemůžu se dočkat pokračování :)Sice trochu smutný, ale to tak v životě bejvá....Skvěle popisuješ její pocity to semi mocink líbí :) a taky celkově tvůj styl psaní je tako moc pěknej :) Strašně se těším na to až bude v Bradavicích :)...Je krásně čtivá a hned jsem ji měla přečtenou :) jen se vždycky rozjedu v tom čtení a ona hned končí ... škoda...no nic doufám, že brzo napíšeš pokráčko zatím páá :)

9 Eliota Eliota | Web | 20. března 2008 v 16:06 | Reagovat

Krásné, přímo okouzlující! :) Už se moc těším na pokračování! .) :)

10 Naomiiiii Naomiiiii | Web | 9. dubna 2008 v 21:20 | Reagovat

Krásný....moc krásný...moc se mi líbí tvůj styl psaní:) Hned jedu na druhou kapču.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama