7. Kapitola: Za minutu dvanáct II./II.

26. února 2008 v 15:22 | Mel |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Tak a je tu pokračování...

***
"Už to je jenom kousíček." zatrylkoval jsem a táhl svoji ehm holku, pořád jsem nevěděl, jak se jmenuje, ale nepřišlo mi to podstatný, směrem k místu, kde se měla zjevovat Komnata nejvyšších potřeb. Zachichotala se a já jsem si radši znovu přeměřil její postavu, jestli za to opravdu stojí. Výsledek byl uspokojující.
"Tak jsme tady." usmál jsem se na ni a jednou rukou otevřel dveře místnosti,které se před námi objevili, druhou si k sobě brunetku přitáhl a za dlouhého líbání jsme se vpotáceli dovnitř.Asi mi v tu chvíli poručil někdo nahoře, abych se od brunety odtrhly a spatřil výjev , ze kterého by přeběhl mráz po zádech. Mráz se změnil v horko a zlost.
"Běž!" zvýšil jsem hlas a postrčil svoji známost ze dveří ven. Nechápavě na mě kulila oči a já jsem se ptal sám sebe, co jsem na ní proboha jen viděl.
"Padej!" přitvrdil jsem, účinek to mělo, zvedla uraženě nosánek a odploužila se pryč. V ten stejný moment, kdy mě Regulus, dosud přisátý na polonahé Ann, která se s ním i přes svázané ruce prala jako splašená, tváře měla mokré od slz, které se jí valily z očí,zpozoroval, jsem vytáhl hůlku a mířil ní tomu hajzlovi přímo mezi oči. Její obličej, utrpení a neskonalá bezmoc mě přesvědčily, vykašlal jsem se na příkazy, nevšímat si ji, vykopnout Bell ze svého života. Teď jsem toužil po jediném, zabít ho.
"Vypadni od ní." Šeptl jsem mrazivě a výhružně zúžil oči. Svíral jsem konec hůlky, až mi zbělely prsty, nebyl jsem schopný normálně uvažovat. Zatnul dlaně v pěst, na čele mu vyvstala žíla. Chvíli jsme se měřily pohledy, Ann zbledla ještě víc a těkala vyděšeně očima mezi námi.
"Nebudu to opakovat dvakrát…" zahrozil jsem a lehce jsem pokýval hůlkou. Vzduch kolem nás nebezpečně zhoustl.
"Proč se pleteš do něčeho, do čeho ti nic není?" zeptal se a o kousek poodstoupil od Ann, ta ihned využila situace a odsunula se z jeho dosahu.
"Siriusi…měl by si jít." Ozvala se, snažila se o pevný hlas, přesto se jí třásl.
"Měl by si ji poslechnout…je to jen mezi mnou a ní, zrádce k tomu nepotřebujeme." Zle se uchechtl a vytáhl hůlku. Svého bratra jsem nikdy nemusel, ale teď, teď jsem ho přímo nenáviděl. Nenávist ve mně pulzovala, chtěl jsem mu co nejvíc ublížit, zničit ho.
"Co si to vyřídit po chlapsku?" prohodil jsem zdánlivě klidně , křivě jsem se pousmál a s ironií dodal: "Pokud jsi vůbec chlap…" Regulus zbrunátněl a upustil hůlku, ta jemně bouchla o zem. Všiml jsem si změny v Bellině tváři, zamrkala a hypnotizovala Regulusovu hůlku, ležící jen pár centimetrů od ní.
"Tobě to minule nestačilo?" otázal se Regulus a nahrbil se. Netušil jsem, o jakém minule mluvil…a pak...pak mě něco napadlo. Ten záhadný útok, v tom měl určitě prsty on, Malfoy a další z tý smrtijedský bandy. Ale proč? A pak mi to došlo. Spojil jsem si jedna a jedna. Pokud jsem se smrtelně nemýlil, Ann svoji zamilovanost hrála, zřejmě ji Regulus vydíral a ona musela podlehnout. S radostí, která mě naplnila povznášejícím pocitem, jsem ucítil ostny viny. Kdybych nedal hned na první dojem, kdyby Ann alespoň trochu věřil. Ale ne, moje zatracená uražená ješitnost všechno zkazila. Mohl jsem jí pomoct, ale byl jsem moc hrdý na to, abych skousl, že by si se mnou mohla hrát nějaká holka. Stiskl jsem zuby a nejradši bych si nafackoval. Kdybych jen trochu víc poslouchal Rema, který se mi to celé snažil říct…S novou energií, smíchanou se zuřivostí jsem se do Reguluje pustil, sázel jsem mu jednu ránu za druhou, on mi nezůstával nic dlužné, rvali jsme se jako dva koně, až…
"Relashio!" zahřímala Ann a Reguluse omráčila jeho vlastní hůlkou. Skácel se na podlahu jako podťatý. Chvíli bylo ticho. Jen jsem zíral na osobu nehybně ležící na zemi, Ann stála na místě, ruka, ve které křečovitě svírala hůlku, se jí třásla. Ze široka otevřených očí jí stékaly slzy, hůlka jí vyklouzla z prstů, Bell se složila na zem a objala si pažemi ramena. Srdce se mi až rozskakovalo nad její křehkostí, přesvědčení, že ji musím chránit, na mě dolehlo víc, než kdy jindy.
"Díky." Zašeptala a vstala. Okamžitě zrudla, když jsem se pohledem zastavil na jejím těle, polkl jsem a podal jí svoji mikinu.
"Tu máš obleč si to." Zamumlal jsem a trochu se od ní poodvrátil. Perfektní, jdeš na to opravdu dobře, ona je v šoku a ty si ji prohlížíš jako kus masa , peskoval jsem se v duchu. Navlékla si mikinu a založila ruce. Nevěděl jsem, co mám říct a ona to asi nevěděla taky.
"Proč jsi mi pomohl?" přerušila ticho, které mezi námi nastalo. Sklopil jsem hlavu. Co jsem jí na to asi měl říct? Styděl jsem se, že jsem se nechal tak lehce oklamat.
"Já…chtěl bych se ti omluvit." Začal jsem, ale nenechala mě domluvit. Ohrnula si z obličeje vlasy, které se jí slzami přilepily k tvářím a podivně dutým hlasem mě přerušila:
"Neomlouvej se, já bych se měla omlouvat. Tvoje přítelkyně na tebe bude naštvaná."
"Ona není moje přítelkyně!" reagoval jsem přehnaně hlasitě a zase jsem zmlkl. Pokrčila rameny a namířila si to ke dveřím. Nenápadným pohybem si setřela slzy a chtěla odejít. Stál jsem tam jak debil a nevěděl, jak jí to říct. Tušil jsem, že by to ani nechtěla slyšet. Věnovala mi poslední pohled a i když jsem v jejích zelenomodrých tůních našel vděčnost, líp mi nebylo. Dveře za ní zaklaply, zůstal jsem sám. Cítil jsem se prázdný a jako by neúplný. Tohle musíš dát do pořádku, proletělo mi hlavou. Asi se i mě stalo to, v co jsem nikdy nebyl ochoten věřit. Vztekle jsem nakopl Regulusovu hůlku a vyšel ven na chodbu.
***
Očima jsem přelétla pár řádek napsaných zeleným inkoustem, Brumbál mi oznamoval, že se omlouvá, ale prý se bohužel musí tuto noc vzdálit z hradu, takže budeme muset naše setkání odložit. Složila jsem pergamen a pohladila po hlavičce malou sovičku, která mi dopis přinesla. Sova tlumeně zahoukala a odletěla oknem do černočerné chladné noci. Lehla jsem si na postel a zírala do stropu. Zavřela jsem oči. Nevěděla jsem, co si mám o tom všem myslet. Netušila jsem, jestli mi Sirius věří, nebo ne, ale vypadalo to, že ano, jinak by mě asi nezachránil. Zabořila jsem hlavu do polštáře a rozbrečela se.Nedokázala jsem slzám zabránit, ale cítila jsem, jak se uvolňuju. Myšlenky na Reguluse a na to, co se mnou bude, až se probere jsem zatlačila na nejspodnější část své duše, stejně jako myšlenky na jeho bratra, jehož bouřkové oči jsem měla neustále před sebou. Promnula jsem si spánky a zvedla jsem se z postele.
"Tohle zanes Siriusovi." Přivázala jsem své sovičce Carrie na nožku balík, ve kterém se skrývala Siriusova mikina. Ještě hodně dlouho jsem se dívala za malým, bílým tvorem, který postupně mizel v temnotě a snažila se potlačit pocity, které nenápadně obtáčely moje srdce, a které pro mě byly až znepokojivě nové a zakázané.
***
"Díky." Tohle jediné slovo, tvořené čtyřmi drobnými písmeny, napsanými její rukou, jsem si přečetl asi milionkrát. Přičichl jsem k mikině, kterou mi vrátila, fetoval jsem její vůni, která mi po ní v tom kousku oblečení zůstala a přivřel jsem oči. Zavrtal jsem se pod deku a když se přihnali James, Remus a Peter, dělal jsem, že tvrdě spím. Pravdou bylo, že jsem té noci na moc dlouho oči nezavřel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wisty wisty | E-mail | Web | 26. února 2008 v 16:09 | Reagovat

je to fakt moc hezký! se ti to hafo moc povedlo:)

2 Mel-Elmo Mel-Elmo | 26. února 2008 v 16:20 | Reagovat

No mě se nepovedla... povedla se Jennynce

3 Lali Lali | 26. února 2008 v 16:28 | Reagovat

Nádherný!!! Vážně skvělý - samo že obě části!!!!

4 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | 26. února 2008 v 17:18 | Reagovat

Božíčku, to bylo smutně romantické!;o) Fakt nádherný a pěkně dlouhýýý... Jsem si myslela, že Sirius nemůže být taková sketa a to co udělal pro Ann bylo fakt luxusní!!!=o) Já mít za sourozence někoho, tak odpornýho, jako je momentálně Regulus, asi bych se propadla a už bych se nevyhrabala-radši...=oD Ale bylo drastický, jak se Regulus choval k Ann. Fakt síla, ale bylo to moooc pěkně napsaný a taky dosti prožitý.

Mám teď úpa mocka smíšený pocity a nevím jak to popsat...  Snad jen, že by po tomhle mohla být nějaká ta romantika všema směry...=o) Mno a taky jsem zvědavá na tu (ehm) momentální přítelkyni Siriuse, asi bude hysterčit, což?=o)

No já končím, protože mi to přestává myslet po tom dnešku ve škole. Je toho na mě moooc...=o)

Snad bude brzo další, protože jsem neuvěřitelně zvědavá, jak se to vyvine...=o)

5 Eliota Eliota | Web | 28. února 2008 v 16:10 | Reagovat

Nádherné! Úžasné! Mě je tak líto Ann a Siria... :( Fakt moc pěkně napsané!

6 Lia Lia | 28. února 2008 v 17:21 | Reagovat

noooo fakt krasne..a chuda ANN:((((.......moooja..a ten Regulus..grrrrr...zabit ho je malo!

7 Jenn Jenn | Web | 28. února 2008 v 19:19 | Reagovat

Moc krásný ;o) Vážně good *palec nahóru*

8 Eliota Eliota | Web | 29. února 2008 v 22:00 | Reagovat

Uúúú! Já už chci další! Nemůžu se dočkat!

9 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 4. března 2008 v 17:46 | Reagovat

Páni, moc krásný:) Sirius jako ochránce, po těhle povídkách bych se mohla utlouct... Vážně se vám to (pokud jsem pochopila dobře, autorky byly dvě?) hodně povedlo:))

10 Maysie Maysie | Web | 4. března 2008 v 22:09 | Reagovat

Jak už jsm psala u Jenny zkráceně- nádhera :o)

Takže Mel, makej!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

0=)

11 rose rose | E-mail | Web | 5. března 2008 v 21:39 | Reagovat

Kráááása...piš, piš, piš :)

12 Eliota Eliota | Web | 15. března 2008 v 20:24 | Reagovat

No ták, pokračujem, pokračujem!

13 Eliota Eliota | Web | 16. března 2008 v 12:42 | Reagovat

Honéém! :) Umírám touhou po 8. kapitole!

14 Eliota Eliota | Web | 17. března 2008 v 17:18 | Reagovat

Rychle, rychle, rychle!

15 ELMO - Melissa ELMO - Melissa | 17. března 2008 v 20:19 | Reagovat

To Eliota: jsem moc ráda, že se ti ta povídka líbí, ale bohužel další pokračování plánuju na čtvrtek. Doufám, že do té doby vydržíš.  Doufám, že kapitola co je na mě se vám bude líbit.

16 Eliota Eliota | Web | 18. března 2008 v 14:57 | Reagovat

Oh, až pozítří? No, pokusím se vydržet, ale nevím, nevím.. :D Tak ve čtvrtek!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama