7.Kapitola: Za minutu dvanáct I./II.

26. února 2008 v 15:21 | Mel |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Zdravím lidi...
Jennysek si mákla na nové kapitolce v naší společné povídce a normálně, jak jsem to četla, tak mi tím upe vyrazila dech, bylo to napínavý, záživný... no prostě a jednoduše se ti to moc povedlo.... ale příští bude fakt slabota, protože příští mám na starost já... takže si hezky vychutnejte tuto excelentní kapitolu, je opravdu nádherná.

Zpozorovala jsem jednu věc. Když jsem se líbala s Regulusem, měla jsem vždycky otevřený oči, takže teď jsem si všimla, že se Bella vzdálila, zřejmě ji moje role zamilovaný husy přesvědčila. Měla bych se dát na hereckou dráhu, pomyslela jsem si hořce a odrhla se od Reguluse. Když odešel poslední divák, netoužila jsem hrát dál tuhle odpornou komedii. Jako blesk mnou projela vzpomínka na polibek se Siriusem. Zabodalo mě u srdce, nesměla na něj myslet. Za prvné jsem ho nemohla ohrožovat, za druhé, což pro mě bylo bolestnější, až příliš snadno uvěřil, že jsem si s ním jen pohrávala. Co jsi čekala, ozvalo se v mé hlavě a já jsem si v duchu odfrkla. Vůbec nic. Moje přemítání přerušil ten blb, zase se na mě začal sápat a tentokrát byl dotěrnější. Přisál se ke mně a vytrvale mě dusil.
"Jestli nejsi nekrofil, tak uber." sykla jsem vztekle a pokusila se vymanit z jeho sevření, což nebyla vůbec jednoduchá věc.
"Dokonce vtipná." poznamenal s úšklebkem a stáhl mě pod sebe na pohovku. Zatrnulo ve mě, tohle vůbec nevypadalo dobře. Jeho pracky doputovalo ke knoflíkům mý košile, tohle už bylo moc. Vyrvala jsem zpod jeho těla jednu ruku a vytetovala mu na jednu půlku ksichtu svých pět prstů. Zbrunátněl, zkroutil mi paže, až jsem vyjekla bolestí a s dávkou ironie šeptl:
"Máš pravdu, tady by nás mohl někdo vyrušit."
"Pusť mě ty..." můj jekot přerušil jediným Silenciem, z kapsy mi vytáhl hůlku, ke které jsem neměla šanci se dostat a zahodil ji někam do kouta.
"Tu nebudeš potřebovat." uchechtl se a za mých četných pokusů vytrhnout se mu, si mě přehodil přes záda a vyrazil ke dveřím společensky. Takhle vyděšená jsem nikdy nebyla, srdce mi hrozilo vyskočit z hrudi, dělalo se mi špatně. Dusila jsem v sobě křik, který díky ztrátě hlasu nemohl z mýho nitra ven. Šílela jsem bezmocností a házela sebou jako ryba, chycená do sítí. Marně. Ani to s ním nehnulo, prošel temnou chodbou, zastavil se a chvíli bez hnutí zíral na stěnu před sebou. Když se na zdi začaly rýsovat obloukovité, kované dveře, pootevřela jsem pusu úžasem, který ihned nahradil strach, kolující mi krví a vibrující každou částečnou mé bytosti.
***
"Siriusi?" ozval se Remus, který pozoroval moje snažení, urovnat si vlasy do přijatelného tvaru.
"Hm?" reagoval jsem a zálibně jsem si prohlédl svůj odraz. Ušlo to. Mrkl jsem na hodinky, asi za pět minut jsem měl být u Velké síně. Docela jsem se na to rande těšil. Doufal jsem, že přijdu na jiné myšlenky. I když jsem se zařekl, že na tu mrchu až ani nepomyslím, k mému vzteku to nešlo. Pořád jsem měl před očima její zradu, přetáčela se mi v hlavě jako film, který nešlo vypnout. Litoval jsem okamžiku, kdy jsem s Annabell poprvé promluvil, kéž bych mohl vrátit čas a změnit to. Rozpoutala v mém životě smršť, se kterou jsem neuměl bojovat. Vzpamatuj se! přikázal jsem si. Nesměl jsem na ni myslet.
"Hm...ty znáš tu Malfoyovu sestru?" zeptal se mě Remus a ve mě hrklo.
"Cože?" pozvedl jsem obočí a odvrátil se od zrcadla. To je jak naschvál, ona je poslední, kterou bych chtěl teď probírat. A také jsem nechápal, proč za téma rozhovoru zvolil Náměsíčník zrovna tuhle...
"Jestli ji znáš...tuhle jste spolu přeci mluvili."
"Moc ji neznám...ani o to nestojím, poznávat smrtijedský dcerunky nepatří k mým oblíbeným činnostem." odfrkl jsem si a přešel jsem ke skříni, abych si z ní vytáhl mikinu. Hodlal jsem svoji novou známost vytáhnout ven, měl jsem zkušenosti s tím, že romantická atmosféra zářích hvězdiček na nočním nebi dělá s holkama divy.
"Slyšel jsem jeden takový zajímavý rozhovor...jí a Reguluse." Remus si touhle větou získal moji pozornost. Zarazil jsem se v půli pohybu a pomalu jsem se na něj otočil.
"Víš co, mě to nezajímá...ona mě nezajímá..." odsekl jsem a zamračil jsem se. Remus udiveně zkrabatil čelo a řekl:
"Myslím, že teď nezáleží na tom, jestli jste si něco udělali...Vypadá to, že je v pěkným srabu."
"Jo ve srabu...to je taková chudinka, až je mi z toho na blití." vyštěkl jsem. Prostě jsem se nedokázal udržet. Remus vstal a zamyšleně mě propaloval pohledem, což se mi vůbec nelíbilo. Chápal jsem, že můj výbuch vypadá přinejmenším podivně, ale nechtěl jsem nic vysvětlovat. A tím míň poslouchat o utrpení tý zrádkyně.
"Vypadalo to, že jí Regulus vyhrožuje!" křikl za mnou Remus, když jsem otevřel dveře našeho pokoje a chystal se vypadnout ven. Jen jsem mávl rukou, zabrblal něco ve stylu čau a vymázl z komnaty. U těch dvou bych vyhrožování nebral jako hlavní program, spíš oblizování se. Zachmuřil jsem se a přidal jsem do kroku. Moji náladu mi ještě víc pokazila vlna čehosi, která mě zalila, když jsem si vybavil, jak se ta coura líbala s mým bratříčkem. Pohodil jsem hlavou a hodil Annabell za hlavu. Brunetku, která na mě už čekala na smluveném místě, jsem obdařil zářivým úsměvem a pořádným francouzákem. Dneska jsem si hodlal užít a nic a nikdo mi můj úmysl nemohl zkazit.
***
Složil mě na tvrdou zem jak pytel brambor. Zalapala jsem po dechu a vyhrabala se na nohy. Přiřítila jsem se ke dveřím a snažila jsem se dostat ven. Ten hajzl moje snažení odměnil pobaveným smíchem a já si uvědomila, že zamknul. Byla jsem v pasti. Bez hůlky, bez pomoci, bezmocná. Trhaně jsem se otočila ke dveřím zády a zrychleně oddechovala. Jeho úmysl byl jasný. Škubla jsem sebou, když pozvedl hůlku, křivě se pousmál a mávl ní.
"Ty hajzle jeden hnusnej, okamžitě mě pusť! Nebo nedožiješ ani jedný minuty!" vyřvávala jsem znovu navráceným hlasem a šinula se podél zdi pryč od něj.
"Jak barvité." podotkl posměšně, zastrčil hůlku a udělal pár kroků směrem ke mě. Jako vyděšený králík jsem těkala očima po potemnělé místnosti a hledala nějaký východ. Připadala jsem si jako uvězněná v noční můře. Tohle nemohla být pravda. Vzrostla ve mě obrovská zlost, neovládla jsem svý pokušení rozmlátit mu ten jeho ciferník na kousíčky a vrhla se na něj. Poněvadž můj výpad nečekal, zřítili jsme se oba na zem. Ležela jsem na něm a mlátila ho jak smyslů zbavená. Z očí mi vytryskly slzy a stékaly po tvářích. Vrazil mi facku, až se mi zatmělo před očima, kouzlem mi svázal ruce a zalehl mě. Pevně jsem zavřela oči a mermomocí jsem se snažila vyhýbat se jeho rtům. Vrazil mi další facku,pomalu jsem ztrácela cit v tvářích.
"Zmrde smrtijedskej!" zavyla jsem a nabrala ho vší silou kolenem. Podle bolestnýho vykřiknutí jsem poznala, že jsem svůj cíl neminula. Rysy mu ztvrdly, chytl mě pod krkem a přejel mi po obličeji hůlkou.
"Cruciatus důvěrně znáš...nechtěj abych ho použil." zasyčel, přeběhl mi mráz po zádech.
"Klidně, stokrát lepší...." vydolovala jsem ze sebe z posledních sil. Přehnaně nechápavě zakroutil hlavou a hlasem překypujícím krutým pobavením, mi zašeptal do ucha.
"Statečnost je hezká věc...ale nic se nemá přehánět."
"Varuju tě...jestli uděláš ještě něco, co se mi nebude zamlouvat, vyvraždím všechny mudlovský šmejdy na týhle škole a budeš z toho obviněna ty..." dodal ledově, znehybněla jsem. Došly mi síly.
***
"Nejradši mám zelenou barvu...ale v kombinaci s modrou je to fakt děs. Jednou si jedna kámoška sestřenky mý kámošky koupila modro-zelený šaty, trapčila s něma a myslela si, jak není cool...." Protočila právě modré oči moje nová holka a já v duchu zavyl hrůzou. Už hodinu mlela o kámoškách svých sestřenic a o tom kdo byl cool a kdo ne. Bylo mi z toho šoufl. Ale co, pokud jsem měl vydržet jen tohle...
"Podívej na ty hvězdy, Nejsou krásný?" ukázal jsem na temně černé nebe, poseté stříbrnými body. Zvedla hlavy a s přituplým úsměvem přikývla. Radši jsem si její obličej přetočil zpět k sobě a políbil ji.
"Co takhle ty, já a nějaký místo, kde nás nebude nikdo rušit?" navrhl jsem jí podmanivě, když jsem se od ní oddálil. Příliš inteligence nepobrala, ale líbat dokázala slušně. Koketně se uculila a zamávala řasama.
"Super." zašveholila, popadl jsem ji za ruku a táhl ji zpátky k hradu. Věděl jsem o jednom báječném místě, kam jsem ji chtěl právě teď vzít.
***
Snažila jsem se nevnímat jeho doteky. Z očí se mi nekontrovatelně řinuly slzy a přála jsem si umřít. Když se mi pokusil sundat košili, vytrhla jsem se mu, zastavila mě stěna, do které jsem nacouvala. Výhružně se zamračil a skrz zuby procedil:
"Máš to ráda rychlejší?" Hmátl po mě a pak jsem už slyšela jen praskání nitek, košili, která už nebyla košilí, zahodil za sebe. Zkusila jsem se od něj odplazit, nepodařilo se mi to, byl silnější. Narazil mě na zeď, hekla jsem bolestí, jak se mi drsná omítka zaryla do zad. Oči mu ztmavly, rukama začal mapovat jemnou pokožku na krku a dekoltu.
"Prase..." sykla jsem. Na víc jsem se nevzmohla. Byla jsem vyřízená, totálně v háji. Ušklíbl se a políbil mě. Přidržel si moji hlavu, abych mu nemohla utéct, rty mě pálily, nebyl nijak něžnej. Shodil mě na zem, přizdil mě svým tělem a pokračoval v líbání. Když jedna jeho ruka zamířila k zipu u sukně, hryzla jsem ho do rtu. Projel mnou pocit vítězství, znovu bolestně zaúpěl, bohužel ho to nezastavilo a začal mě znovu líbat, při tom svýma prackama zkoumal moje tělo. Stiskla jsem zuby. Nenáviděla jsem ho! Hnusil se mi! Topila jsem se v oceánu bezmocnosti. Stiskla jsem pevně oční víčka. Nechtěla jsem nic vidět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 28. února 2008 v 16:04 | Reagovat

Úžasné! Už jdu na další část!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama