1. Kapitola: Propad do temnot

13. ledna 2008 v 14:28 | Jenny & Mel |  *Nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší*
Dámy a pánové... Slavnostně vám představuji tuto naprosto skvělou kapitolu, kterou napsala úžasná povídkářka Jenny.
Tahle kapča se mi děsně líbí, protože má v sobě něco, co já bych nikdy nenapsala. je procítěná z pohledů osob, já více popisuju okolí... Jenny máš můj ohromný obdiv a skládám ti ještě větší poklonu. Nosem se dotýkám země. opravdu se ti tahle kapitola povedla.
Další kapitola bude na mě. Budu se snažit navázat stejně skvěle, ale bude to nelehký úkol, tak mi držte palce ať to zvládnu. Jenn máš úžasnou fantazii.
P.S: Please ignorujte, že byl Regulus mladší než Sirius...

Dveře od mého pokoje se prudce rozletěly, rána se mi zaryla bolestivě do mozku. Ještě pevněji jsem stiskla oční víčka k sobě, věděla jsem, kdo mě přišel navštívit.
"Nedělej, že spíš." zasyčel Lucius, vešel do místnosti a dveře za sebou zase zavřel. Zaplavila mě vlna nenávisti, tak moc jsem ho nenáviděla, až mě to samotnou děsilo. Ale měla jsem důvod a to dost dobrý důvod. Přestala jsem sledovat čas, nevěděla jsem, jak dlouho jsem tu už zavřená, jak dlouho jsem nebyla na čerstvém vzduchu. Od té chvíle, kdy jsem se svému bratrovi vzepřela, kdy jsem se odmítla dát stejně jako on na stranu Zla, mi dělal peklo. Uvěznil mě, bavil se mým zoufalstvím a mou bolestí, kdykoli na mě seslal Crusiatus. V duchu jsem se ironicky ušklíbla, pomalu jsem si zvykala. Paradoxně, čím víc mě trýznil, tím víc jsem sílila, odmítala jsem ustoupit a dokázat mu, že mě zlomil.
"Vstávej." poručil mi a strhl ze mě deku " Za dvě hodiny začíná večírek, tak ať seš připravená." pokračoval dál. Nereagovala jsem, jen jsem ztěžka rozlepila oči.
"Na to ti kašlu." sykla jsem. V těle mi pulzovala bolest, nemohla jsem zvednout ani ruku, připadala jsem si jako včela, na kterou někdo šlápl. Překvapilo mě, že jsem za svoji drzost nedostala "odměnu", Lucius se jen zašklebil, v ledově modrých očích se mu zablýskalo, když přešel ke kleci, kde na bidýlku odpočívala nádherná sova sněžná, moje jediná kamarádka. Ztuhla jsem, když otevřel dvířka a vytáhl sovu ven. Ta blbka se samozřejmě nechala, ještě potěšeně zahoukala. Lucius si ji vysadil na rameno, strach mě zasáhl nepřipravenou, věděla jsem, že je natolik velká zrůda, že by byl schopen mému mazlíčkovi ublížit.
"Nech ji být." procedila jsem skrz zuby a s vypětím sil se vyškrábala z postele. Posměšně si mě měřil, koutky rtů mu směřovaly vzhůru, ale jeho oči se nesmály. Byly plné krutosti, jako vždy.
"Nechám...když poslechneš." odvětil v klidu a pohladil sovu po bělostném peří. Zaťala jsem dlaně v pěst, nemohla jsem dopustit, aby jí ublížil.
"Fajn." šeptla jsem. Náhle mě, zčistajasna opustil všechen vzdor. Moje jediný přání v tu chvíli bylo, aby sovu vrátil zpátky do klece a vypadl odtud. Lucius ještě jednou přejel prstem sově po hlavě a strčil ji znovu do klece. Tep se mi zklidnil. Jakmile odešel, dopadla jsem zpět na postel, stavidlo slz se povolilo, brečela jsem, schoulená do klubíčka, ještě hodně dlouho.
***
Bez zájmu jsem se nasoukala do večerních šatů, ani jsem si moc nevšímala, jakou měly barvu. Když jsem spatřila svůj odraz v zrcadle, povytáhla jsem obočí. Pod vpadlýma, zarudlýma očima se mi rýsovaly tmavé kruhy, v jindy zářivých, modro-zelených očích se teď neobjevila ani jiskřička. Pokusila jsem se usmát, dosáhla jsem pouze toho, že se mi tvář zkroutila do podivného šklebu, se kterým neměl úsměv nic společného.
Netušila jsem, jak bylo jednoduché, zapomenout i úsměv, zapomenout, jaké to je, cítit se šťastná. Rozčesala jsem si dlouhé, medově blonďaté vlasy a nechala je volně rozpuštěné. Byla jsem jen stín, stín někoho, kdo už snad ani neexistoval.
***
Pozorovala jsem tu sešlost a dělalo se mi špatně. Snad poprvé v životě jsem si uvědomila, že i já patřím k těmhle lidem.
"Netvař se jak kdybys měla za pět minut chcípnout." přifařil se ke mně Lucius a zase buzeroval.
"Dej mi pokoj a běž se věnovat tej svej pipce." zavrčela jsem a odsunula jsem se od něj.
"Však ty zkrotneš..." usykl potměšile Lucius a uráčil se vypadnout. Jak jsem předpokládala, stoupl si vedle Narcisy, něco jí zašeptal do ucha a ona se kdákavě rozchichotala. Opravdu, dvojka snů. Moji pozornost připoutal někdo, kdo se tvářil podobně jako já. Černovlasému chlapci s hlubokýma, tmavě šedýma očima se zračilo na pohledném obličeji nejvyšší pohrdání a zhnusenost. Náhle, jako by vycítil můj pohled, spojil svoje oči s těma mýma, chvíli, která mi připadala jako celá věčnost, jsme na sebe zírali, on se pak nenávistně ušklíbl a zahleděl se jinam. Divila jsem se, že se tu objevil i on, Sirius Black, černá ovce svého rodu. Nikdy dřív jsem ho na podobných událostech neviděla, zřejmě ho jeho matička dokopala k tomu, aby se tentokrát účastnil. Co je mi do něj, proletělo mi hlavou. Black pro mě neměl nikdy jiných slov, než urážek, vsadila bych se o co chcete, že mě nenáviděl stejně, jako jako nenáviděl mého bratra. Pohodila jsem hlavou a vštěpila si myšlenku, že mě nějaký zrádce vlastní krve absolutně nezajímá.
"Co ty tady...a tak sama." ozvalo se vedle mě. Když jsem se na dotyčného otočila, honem rychle jsem otráveně pohled zase odvrátila. Reguluse Blacka jsem nemohla vystát, on k mé smůle moji společnost přímo vyhledával.
"Nestarej se." odpálkovala jsem ho a začala jsem pečlivě studovat strop, vykládaný černým dřevem. Jenže bohužel, na toho neodbytnýho kreténa rozhodně nějaký ignorování nestačilo, byl vlezlej jak osina v pr...zadnici.
"Musim." posunul se ke mně ještě blíž a pohladil mě po rameni. Přivřela jsem oči, podél páteře mě zamrazilo.
"Jestli na mě nepřestaneš okamžitě šmatat, začnu křičet." řekla jsem mu s milým úsměvem, uvnitř mě to vřelo. Black ze mě pracku sundal, naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha:
"Dávej si pozor, tvoje chování by se ti nemuselo vyplatit." ucedil a odkráčel. Oddechla jsem si, alespoň, že zmizel. Místností se rozeznělo cinkání o sklenici, papínek se hlásil o slovo. Stiskla jsem zuby a snažila jsem se nepozorovaně se ukrýt někam do ústranní. Jenže se vedle mě zjevil jako duch Lucius, čapl mě za ruku, nevykroutila bych se mu, ani kdybych chtěla a donutil mě tak zůstat.
"Dámy a pánové." začal otec a já jsem znechuceně protočila oči. Malfoy starší se strašně rád poslouchal, kromě toho, že mezi jeho koníčky patřilo vraždění Mudlů a týrání domácích skřítků. Nevěděla jsem, že tentokrát bude jeho prohlášení krátké, zato mi ale dokáže zničit i ty poslední záblesky naděje, které mi ještě zbyly.
"Rád bych vám oznámil zasnoubení mé dcery, Anabell Malfoyové a Reguluse Blacka." dokončil a mě se zatočila hlava. Zvedl se mi žaludek, z hlavy se mi vytratila veškerá krev. Svět se se mnou točil, asi bych sebou praštila, kdyby mě nezachytily čísi ruce, Lucius, který stál celou dobu vedle mě, mě pevně chytl a dotáhl k mému otci. Nevnímala jsem potlesk hostů a srdečná blahopřání. Jediné, na co jsem se zmohla bylo, že jsem po mém "nastávajícím" vrhla pohled plný hnusu, posměšně se uchechtl.
Bylo mi zle, nevěděla jsem, kde seberu sílu, abych přežila i tohle. Vytrhla jsem se Luciusovi a prchala jsem pryč, ven, prostě někam. Vypadla jsem na zahradu a zhluboka jsem se nadechla. Z očí se mi už po druhé v tom dni začaly samovolně koulet slzy a dopadaly na záhony tmavě rudých růžích, mezi kterými jsem se procházela.
"Varoval jsem tě, že by se ti to nemuselo vyplatit." Prudce si mě přitáhl k sobě,pozvedl mi bradu a zadíval se mi přímo do očí. Jeho oči nebyly šedé, jako měl Sirius, ale tmavě hnědé, skoro až černé.
"Pusť mě." zaječela jsem na něj a pokusila jsem se mu vykroutit.
"Lucius říkal něco o tom, že prý máš problémy s poslušností." podotkl mrazivě Regulus a vůbec nereagoval na můj odpor.
"Slibuju ti, že z tebe udělám poslušnou holčičku." zasyčel, vytrhla jsem mu ruku, kterou mi svíral, sebrala jsem všechnu svou sílu, vlepila mu facku a prchala po trávě pokryté rosou pryč. S botama na jehlách jsem mu daleko neutekla, tráva se smekala, zakopla jsem a svalila se na zem. Nešetrně mě vytáhl nahoru a uhodil mě. Rána byla nečekaná, vykřikla jsem bolestí a překvapením, mlaskla další, tentokrát z druhé strany. Zatmělo se mi před očima, znovu jsem se poroučela k zemi. Postavil se nade mě a svrchu mě pozoroval, ve tváři se mu nehnul ani sval.
"Abys věděla, jak se máš ke mně příště chovat." pronesl ledově a zmizel po štěrkované cestě pryč. Oči mě štípaly, jak se mi do nich dostala řasenka, rozředěná mými slzami. Někdo si ke mně přidřepl, podepřel mě a vytáhl mě na nohy, ty se mi třásly slabostí, proto jsem se zachytila silných paží neznámého. Zvedla jsem oči a zbrkle jsem poodstoupila, když jsem spatřila, komu jsem až do teď visela kolem krku. Zlostně jsem stáhla obočí a vyštěkla jsem:
"Ty?!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vevi Vevi | Web | 13. ledna 2008 v 14:29 | Reagovat

AHOJKY, POTŘEBOVALA BYCH PORADIT JAKEJ DESIGN.. PLOSÍ KLIKNI TADY V ANKETĚ KTEREJ DESIGN SE TI VÍC LÍBÍ : http://veviblog.blog.cz/0801/new-design-2

---------------------

JINAK MÁŠ TO TU HEZKÉ

2 Jasane Jasane | E-mail | Web | 13. ledna 2008 v 14:41 | Reagovat

Super moc pěkné!! A taky docela smutný ale pěkný!!!

3 wastow wastow | Web | 13. ledna 2008 v 16:39 | Reagovat

že by Sirius?

Začatek je moc pškný!Přidej rychle další kapču!

4 Enervate Enervate | Web | 13. ledna 2008 v 17:02 | Reagovat

Upa úúúžasný, moc krásný! Moc se těšim na další, takže Meli - pohyb!!! :o)

5 Elizabeth Greenová Elizabeth Greenová | Web | 13. ledna 2008 v 17:11 | Reagovat

Tak...zanechávám komentík a jdu se na to hned vrhnout.... :)))

6 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 13. ledna 2008 v 17:20 | Reagovat

Krásný, honem přidejte další kapitolku:)

7 Ewilan Ewilan | Web | 13. ledna 2008 v 17:28 | Reagovat

paaaaaaaaaneeeeeeejooooooooooo!! ty popisy tech pocitu atd byly uzasny, famozni:-D moc krasny to bylo, tesim se na dalsi kapcu..koukam, ze mam dalsi oblibenou povidku.jinak se mi moc libi ten napad:-))

8 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | 13. ledna 2008 v 19:29 | Reagovat

Wow, tak tohle jsem vůbec nečekala. Chudák Anabell... jí mocka nezávidim. Kdyby něco měla se Siriusem(a je to on, jak na konci "Ty?", že jo?=o)) tak nic nenamítám, ale s Regulusem? Tak to je doopravdy dost nečekané. Ale přijde mi, že je tam Regulus až nějak moc zákeřnej a zlomyslnej. No ale co by se dalo čekat od rodiny Blacků, že?

A ještě k tomu, jak to je napsaný... Je to senzační a krásně procítěný-skvělý pocity a popisy.;o)

Už se nemůžu dočkat další kapitolkyyy... Smutně koukám,;o) Ne až tak smutně ne... A souhlas s Ewilan. Mám taky takovej pocit, že mám další oblíbenou povídku i to, že se mi ten nápad taky líbí.;o)

9 maggie maggie | Web | 13. ledna 2008 v 19:45 | Reagovat

nádhera!!:))jako vždy...fakt úžasně procítěný...prostě dokonalý!!:))

10 Eliota Eliota | Web | 14. ledna 2008 v 16:48 | Reagovat

Je to senzační! :) Moc se mi to líbí a už se těším na pokračování!

11 Fallen angel Fallen angel | Web | 16. ledna 2008 v 19:16 | Reagovat

Páni tato kapitole je úúúplně skvělá. Nestačím valit oči. Určitě pokračuj a rychleeeeee.

12 Lucííík999 Lucííík999 | Web | 18. února 2008 v 12:34 | Reagovat

no páni..tahle kapča mě fakt dostala...zaprvé tím jak je skvěle napsaná a zadruhé obsahem....fakt úžasná...chudáček Anabell tohle ji vážně nezávidím...mít takového bratra a teď ještě tohle....fakt chudák..no jsem zvědavá na pokráčko takže jdu urychleně na další kapču...:-)

13 cassiopea cassiopea | Web | 6. dubna 2008 v 10:41 | Reagovat

nádherná kapča!!!poviedka sa mi začína čím ďalej tým viac páčiť!!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama